Rozhovor s Julkem Macháčkem

Proslulá kavárna Kabinet v Terronské ulici slaví 1. února 25 let od svého otevření. Za jejím zrodem stál novinář Julek Macháček. Ten byl v roce 1993 také u vzniku radničních novin Šestka, kterým dal název a jež téměř osm let vydával a řídil.

Co se vám vybaví, když zavzpomínáte na 1. únor 2000?
Absolutní stres. Ještě ráno jsme dodělávali pár věcí v interiéru. Stres vrcholil s příchodem prvních hostů na slavnost otevření Kabinetu – jen já jsem věděl, co není doděláno, co jsme nestihli, co nefunguje, jak má. Nakonec byl v kavárně takový nával, že chyby na kráse nikdo nevnímal. Byl to prostě normální mejdan. Následně jsme ale museli na pár dní zavřít, abychom pár věcí dokončili. Hektické začátky amatéra.

Studoval jste nábytkářství, pracoval jako novinář. Kdy a kde jste v sobě objevil kavárníka?
Je všeobecně známo, že mnohé nápady, ba i geniální myšlenky se od nepaměti rodily v prostorách hospůdek, barů, vináren či kaváren. S kamarády, s nimiž jsem se scházíval, abychom zhodnotili život, jsme na konci devadesátek projevovali velké rozpaky nad kvalitou i kvantitou podobných provozoven v Praze 6 a po několika pivech či sklenkách jsme pravidelně dospívali k závěru, že jediným řešením je otevřít si vlastní podnik, ušitý jakoby na míru. Bezúspěšně jsem hledal a žádal o pronájem vhodného prostoru, až se nabídl ten v Terronské ulici. Asi čtyři firmy přede mnou jej odmítly, a tak jsem se dostal na řadu. Byl to bývalý obchod ovocem a zeleninou s mnoho let staženými plechovými roletami, uvnitř s jedním umyvadlem a hromádkami snad zkamenělých brambor, s toaletou ve sklepě, přístupnou jen z ulice domem.

Jiní ho odmítli, přesto vy jste tady viděl krásnou kavárnu?
Ano, měl jsem jasnou představu, co s tím. Našel jsem stavební firmu, vše pak trvalo pouhé tři měsíce. Vždy mne vzrušovalo a bavilo sledovat, vymýšlet a přetvářet prostor kolem sebe. Prostředí, kde dominuje jednoduchost, kde převažují nápady nad trendy a ranci peněz.

Kde se vzal nápad na Kabinet – v názvu i co do zařízení?
Všichni celý život vzpomínáme na školní léta, a tak jsem usoudil, že taková retro vzpomínka na školu bude lidem blízká. Pustil jsem se proto do realizace interiérů, které měly evokovat tajemství zaprášených školních kabinetů, jak je pamatovaly předchozí, a nakonec i moje generace. Sháněl jsem vycpané ptáky, staré globusy, pomůcky na geometrii, školní obrazy a mapy a k tomu dobový nábytek. Na toaletách dodnes hosté naleznou panely s vybranými slovy příslušných rodů.

Dnes je Praha 6 plná kaváren a otvírat novou je tak trochu risk. Jak to bylo před lety, nebál jste se možného nezdaru?
Samozřejmě jsem se bál. Nic jsem o podnikání, zvlášť v tomto oboru, nevěděl, a tak jsem se vše učil za pochodu. Tyhle nervy ale vyvažoval příjemný pocit, že jsem vytvořil prostředí podle svých představ, kam by mohli rádi chodit nejen moji přátelé, ale i lidé z blízkého okolí. Nevsadil jsem proto na profesionály, ale zaměstnával jsem, kromě svých několika dětí, které právě studovaly, i řadu svých kamarádů z okolí.

Šlo vám to dobře, protože sláva Kabinetu brzy přesáhla hranice šestky.
O což jsem vlastně ani příliš nestál. Z Kabinetu se namísto lokálního komunitního centra stal vyhlášený trendy podnik. Měli jsme stále plno, jezdily k nám mnohé celebrity – novináři, herci, muzikanti vážní i nevážní, zpěváci, známí sportovci, a dokonce i politici. Nechápu to dodnes – vždyť nebyl internet, žádné sociální sítě.

Které osobnosti do kavárny zavítaly?
Kdybych měl jmenovat, zabral by ten výčet polovinu Šestky. Vzpomenu tedy jen dvě návštěvy. Když kandidoval do senátu Karel Schwarzenberg, učinil si z Kabinetu jedno z kontaktních míst. Přišlo i avízo, že se v kavárně zastaví Madeleine Albrightová v doprovodu Václava Havla. Také filmaři si zde podávali dveře. Interiér Kabinetu si zahrál v mnoha rolích všech žánrů, což postihuje dodnes i moje následovníky. A tak se z očekávané svobody a trochu rozpustilé hry na kavárníka náhle stala vážná a zodpovědná práce. Móda je naštěstí přelétavá, a tak po dvou, třech letech tenhle boom opadl a ustálil se zde okruh hostí z místní komunity.

Vy jste ale po pěti letech z Kabinetu odešel, proč?
Nějak neumím dělat víc věcí najednou. Proto když přišla nabídka Obce architektů ujmout se coby šéfredaktor jejich časopisu Architekt, musel jsem se rozhodnout. Protože mi kontakt s původní profesí chyběl, přenechal jsem kavárnu jejímu štamgastovi a kamarádovi Vlastovi Kvapilovi. Ten zde také odsloužil pětiletku a od roku 2010 dodnes o Kabinet skvěle pečují moji bývalí zaměstnanci a také kamarádi – Iva Kaplanová a Michal Štědrý. Díky nim se nevytratil základní duch místa a nevznikla zde třeba nějaká tuctová pizzerie.

Nebyl jste kavárníkem a vybudoval jste kavárnu. Podobné to bylo s žurnalistikou – působil jste několikrát jako šéfredaktor, ačkoli jste tento obor nedostudoval. Jak jste se dostal k psaní?
Už v patnácti jsem spolupracoval s Mladou frontou. Na střední UMPRUMce jsem vydával školní časopis s názvem Hyde Park. To bylo v roce šedesátém šestém, kdy soudruzi vesměs nevěděli, co název časopisu symbolizuje, ale jeho obsahu rozuměli dobře. Spolu se spolužákem Jardou Hutkou mne vyhodili ve třeťáku. To mi paradoxně pomohlo o rok později, kdy nastala velká politická obleva, pražské předjaří a mne, coby odvážného jinocha, přijali na žurnalistiku. Ale přišla ruská okupace a já na jaře 69 investigativně odhalil, že na pražské radnici se tajně ve spolupráci se sovětským velením připravuje založení takzvaného Leninského svazu mladých. Zveřejnil jsem to v deníku Práce a netušil jsem, na jaké kuří oko jsem šlápl. Za moje vyloučení intervenoval u děkana osobně tajemník ÚV KSČ Alois Indra. Vyloučili mne kupodivu až v pátém ročníku.

Ale nebylo to zase takové neštěstí, protože jste nastoupil do slavného ÚBOKu, tedy do Ústavu bytové a oděvní kultury.
Na střední škole jsem studoval obor nábytek a interiérová tvorba a design byly od mlada mým koníčkem. Zatímco se moji vrstevníci pídili po elpíčkách se zahraničními kapelami, já jsem už od dvaceti utrácel peníze, vydělané na brigádách, za nábytek, který jsem nepotřeboval a neměl ho kam dát. Ale ne za starožitný, ale za moderní, který se u nás sice vyráběl, ale jen na vývoz na západ. I proto jsem byl šťastný, když jsem po dvouleté vojně byl přijat jako redaktor do Ústavu bytové a oděvní kultury. To bylo skvělé prostředí – výtvarníci, designeři, architekti, fotografové, manekýnky. Byl jsem za to vděčný, protože ač téměř vystudovaný televizní publicista, nesměl jsem v televizi ani do vrátnice.

Jak se vám v tak složité době podařilo založit časopis Bydlení?
V ÚBOKu jsem se dostal k různým časopisům o nábytku a kultuře bydlení, které běžně nebyly k mání. A snil o tom, že titul na podobné téma jednou vydám. A jak jsem již předeslal, velké plány často vznikají například u vína. Potkal jsem se v tu dobu s panem redaktorem malého nakladatelství, které vydávalo časopisy pro ženy, například titul Odívání. Měl od svých šéfů za úkol vymyslet ještě jiné tituly. Po pár sklenkách jsem mu prozradil svůj projekt a hned na místě jsme mu dali název Bydlení. Bral jsem to jako takové tlachání při víně. Druhý den mi ale volal s tím, že se mnou chce mluvit jeho ředitel, abych připravil koncept nového časopisu. A na podzim roku 1979 vyšlo první Bydlení. Náklad 130 tisíc výtisků byl prodán za pár dní.

To je dnes nepředstavitelné. Jak často jste vycházeli?
Bydlení vycházelo jen dvakrát, třikrát ročně, ale byl o něj ohromný zájem. Na trhu podobný časopis nebyl, ale přídělový systém papíru nedovolil vydávat jej častěji. Pro režim bylo téma bydlení natolik okrajové, že se mi dařilo do obsahu vždy propašovat profil některého z významných výtvarníků, který nesměl vystavovat. Také mi psal články Jiří Suchý v době, když byl v nemilosti. Jak praví přísloví – pod svícnem byla největší tma. Až do revoluce jsem připravoval pro nakladatelství časopis sám a abych uživil rodinu, musel jsem k tomu dělat různá zaměstnání – byl jsem tesařem na stavbě, pracovníkem muzea, korektorem nebo nočním řidičem v Zemědělských novinách. Po revoluci jsem získal právo značku používat a založil jsem vydavatelství Bydlení a časopis získal profesionální zázemí. Vychází dodnes, to je již čtyřicátý šestý rok. Již dlouho s ním ale nemám nic společného.

Vy byste si mohl dát na vizitky ke svému jménu i titul zakladatel. V devadesátých letech jste založil a vydával také tyto radniční noviny Šestka. Jak se to stalo?
Šestku jsme začali vydávat jako měsíčník občanů Prahy 6 ve spolupráci s tehdejším tajemníkem úřadu naší městské části Josefem Štogrem a s podporou party úředníků i starosty Jiřího Hermana. Tehdy jsem Šestku vydával ve vlastním vydavatelství s dotací, kterou jsem čerpal od obce. Grafiku, která se v průběhu let vyvíjela, měl na starosti můj syn Mikuláš, tehdy student střední grafické školy. Do redakční práce jsem zapojil i dalšího syna Adama, který testoval a popisoval nově se rozvíjející gastroprovozy v Praze 6. To se mu pochopitelně líbilo – svoje testy navíc ilustroval.

Nulté číslo vyšlo v roce 1992, vydržel jste tady osm let. Opustil jste ho kvůli Kabinetu?
Za svůj určitý novinářský majstrštyk považuji rozhovor s prezidentem Václavem Havlem, který poskytl Šestce, když se přestěhoval do domu v Dělostřelecké ulici. O pár let později, v roce 1998, jsem otiskl v Šestce poznámku, kde jsem se zastal Václava Havla v době, kdy jej určitá část české politické scény začala kritizovat, napadat a různě dehonestovat. Tehdejší, po volbách nově instalovaný místostarosta byl zároveň předsedou redakční rady Šestky. Opakovaně mne označoval za předsedu fan klubu Václava Havla, samozřejmě v hanlivém smyslu slova. Nějak jsme si nerozuměli. Oceněn tímto hrdým titulem jsem proto raději Šestku opustil. Nebylo to rozhodně kvůli Kabinetu.

Pokud byste byl stále šéfredaktorem Šestky, o čem byste chtěl psát?
Jsem do Prahy 6 celoživotně zamilovaný, i když pár otazníků se vynořuje, ostatně jako v každém vztahu. Jsem moc rád, že jsem se dočkal částečné dostavby Kulaťáku, i když jsem preferoval zamítnutý odvážnější projekt takzvaného Bílého medvěda. Český konzervatismus v architektuře je bohužel příslovečný. Také bych se rád dozvěděl a sdělil čtenářům, co nebo kdo je za tím, že původní logický záměr prodloužit metro na letiště Praha 6 nejprve podporovala a následně jej zavrhla. Už pár let by byla propojena Dědina, obchodní centrum Šestka a letiště a vše by fungovalo jako ve všech světových velkoměstech, kde mají metro. My raději instalujeme jakési drahé bajpásy ve formě tramvaje a trolejbusů a investujeme nepředstavitelné peníze do komplikované a časově vzdálené stavby jakési rychlodráhy, kterou by, když už, měl zajistit soukromý investor. Nicméně v Praze 6 se krásně žije a já osobně jsem rád, že jsem zde otiskl svou nepatrnou stopu – otevřel kavárnu Kabinet i pokládal základy tohoto ctihodného listu.

Jako člověk znalý Prahy 6, architektury a žurnalistiky – neuvažujete, že byste napsal knihu například o architektuře na šestce?
Jé, knih na toto téma mám v knihovně plnou polici. Historie tohoto regionu a jeho architektury zvlášť je již perfektně zmapovaná ve velké řadě publikací od renomovaných autorů. Naposledy například v obsáhlé knize Bubeneč-Dejvice – siamská dvojčata pražského severozápadu od historičky Kateřiny Bečkové. Když něco píšu, tak jen pro sebe do šuplíku.

Čím se zabývá Julek Macháček teď?
Teď momentálně přemýšlím, jestli si dám v Kabinetu kapučíno nebo zázvorový čaj proti nachlazení. A budu se při tom zamýšlet nad vaší předchozí otázkou.

Julius Macháček (*1948)
⟶ studoval na Střední uměleckoprůmyslové škole
⟶ v roce 1973 vyloučen z fakulty žurnalistiky za publikační činnost v letech 68/69
⟶ po vojně pracuje od roku 1976 v Ústavu bytové a oděvní kultury
⟶ 1979 založil a řídil časopis Bydlení, ⟶ 1991 zakládá vydavatelství Bydlení, vydávající časopisy a katalogy
⟶ 1993–1999 je šéfredaktorem a vydavatelem radničních novin Šestka
⟶ v únoru 2000 otevírá kavárnu s galerií Kabinet
⟶ 2005–2015 je vydavatelem a šéfredaktorem časopisu Architekt
⟶ 2016–2017 koncipuje a řídí nový titul Architect+