Když jsme si začátkem prázdnin domlouvali s oštěpařem Jakubem Vadlejchem rozhovor, doufala jsem, že to bude rozhovor s olympijským vítězem. Nestalo se. Aktuálnímu mistru Evropy v hodu oštěpem chyběly na pařížské olympiádě na medaili pouhé čtyři centimetry a skončil na skvělém čtvrtém místě.
Že si z olympiády odvezete medaili, jsem doufala do posledního finálového hodu. Jak dlouho jste věřil vy, že to tam doletí?
Měl jsem určitou vysněnou vzdálenost, kterou jsem chtěl ve finále hodit. Tu jsem hodil. Historicky by tento výkon stačil v polovině případů na olympijské zlato. Tentokrát to nedopadlo. Člověk se musí kousnout a makat ještě víc. Očividně teď v oštěpu soutěží nejtěžší generace.
Jak moc máte nyní v oblibě číslo 4?
Popravdě jsem nikdy na světové akci čtvrtý nebyl. Jednou jsem byl pátý, z ostatních akcí jsem v posledních myslím že pěti letech vždy vozil medaili. Na olympiádě se to těsně nepovedlo o čtyři centimetry. Je to pro mě hodně zvláštní pocit.
Byl jste na své čtvrté olympiádě, jak byste ji porovnal s těmi předchozími?
Na posledních třech jsem vždy postoupil do užšího finále, kde je osm lidí, kteří absolvují všech šest pokusů. Letos jsem v něm hodil svůj jasně nejdelší olympijský hod. Olympijské stříbro jsem bral na minulé olympiádě za 86,60 metru, tentokrát to bylo 88 a půl metru. Tedy skvělý výkon, ale to umístění už tak skvělé není.
Překvapilo vás, že olympijskou medaili nezískal nikdo z Evropanů?
Oštěp se extrémně globalizoval, už to není sport, kde by vládli Evropané. Závodí Pákistánci, Indové, Keňané. Vzniká tak daleko silnější konkurence, což je skvělé pro naši disciplínu. Pro nás je ale těžší se prosadit.
Co máte raději, když se vám povede medailový hod prvním pokusem, a pak čekáte šest kol, zda vás někdo překoná, nebo naopak když ho dáte posledním hodem a je to napínavé do konce?
V kvalifikaci je samozřejmě nejlepší, když člověk hodí limit prvním pokusem, aby se druhým či třetím neunavoval před finále. Učíme se hodit co nejdále prvním hodem, ideálně tak daleko, aby to nikdo nepřekonal. Je ale těžké určit tu vzdálenost, která vám dá klid, že vás nikdo nepřehodí. Ukázalo se to i v minulosti, kdy v roce 2001 v Edmontonu hodil Aki Parviainen tolik, že si myslel, že ho nikdo nemůže překonat. Uklidnil se tím a pak náš Jan Železný myslím druhý pokusem hodil ještě dál a vytvořil rekord mistrovství světa. Parviainen se z toho úplně sesypal a už se svému prvnímu pokusu ani nepřiblížil a Jan Železný vyhrál.
Říká se, že rozdíl mezi dobrým a skvělým hráčem není ve výkonu, ale v psychické odolnosti. Jak moc je třeba k tomu, abyste závod ustál a něco podobného se vám nestalo, právě dobrá psychika?
Extrémně, opravdu. Posledních deset let spolupracuji s psycholožkou a myslím si, že právě díky ní podávám nejstabilnější výkony v tomto desetiletí ze všech závodníků, s kterými soupeřím. Našel jsem si svého ideálního fyzioterapeuta, mám jednoho z nejlepších trenérů, ne-li nejlepšího trenéra na světě. Stále si ale myslím, že hlava může během závodu napáchat ohromné škody.
Co je na oštěpu krásné?
Všechno. Vlastně i to, že člověk může vyhrát o centimetr a příště zase o ten centimetr prohrát. Líbí se mi, že ten sport je objektivní v čase. Když někdo předvede nějaký skvělý prvek například v gymnastice, těžko to porovnáte s výkonem třicet let zpátky, to nejde. My ale měříme vzdálenost od čáry do dopadu a nikdy se to nedá zpochybnit. Proto jde v průběhu času určovat, jaká závodila generace, zda byla slabší, nebo silnější.
Prý je oštěp nejtěžší atletickou disciplínou. Také si to myslíte?
Při hodu oštěpem musíte skloubit lineární pohyb, to znamená běh, s rotačním pohybem trupu. Vše se pak musí sejít v jeden moment, kdy dopadáte na levý kotník. Energie, kterou vydáváte v ten moment odpovídá váze několik set kilogramů. Proto jsou častým zraněním oštěpařů zvrtnuté kotníky, vykloubená kolena. Tedy hod oštěpem opravdu není nic zdravého. Ale řekl bych, že těžší je tyč. Vyzkoušel jsem ji a myslím, že mě tenkrát stála téměř zraněné rameno.
Vy trénujete na Dukle pod Janem Železným. Jaká je to spolupráce?
Myslím, že je to to nejlepší, co mě mohlo v kariéře potkat. Měl jsem nabídky odjet do zámoří, ale nikdy mě nenapadlo, že bych je přijal. Na Dukle trénovali rekordmani jak v ženském, tak mužském oštěpu. Pokud jsem se chtěl věnovat čistě tomuto sportu a chtěl v něm dosáhnout maximum, myslím, že zůstat na Dukle byla nejlepší cesta.
Váš trenér Jan Železný je skoro třicet let držitelem oštěpařského rekordu. Je vaším cílem ho překonat?
Cílem je najít a hodit svoje maximum, které – si myslím – že tam ještě někde je. Jsem v takzvaném klubu devadesátimetrových, což je skupina pár lidí, kteří někdy v historii hodili devadesát metrů. Věřím, že tam jsou ještě další podobné hody.
Třeba na další olympiádě. Kdy se na ni začnete připravovat?
Dá se říct, že příprava na olympijské hry v Los Angeles 2028 už začala. V té době mi bude třicet sedm a můj kolega Víťa Veselý, který se letos rozloučil s kariérou, měl v osmatřiceti medaili v Tokiu. Samozřejmě jde o to, jak vydrží tělo. Házím od osmnácti let, mám už za sebou spoustu hodů, co mi ničí tělo. Ale budu se hlídat, abych i na své páté olympiádě vybojoval medaili.
Máte štěstí na trenéry – nyní na Jana Železného a říkal jste, že jste měl i skvělého trenéra jako dítě…
Měl jsem několik trenérů a všichni byli skvělí. Jako první Petru Černou, která mě trénovala tehdy ještě v Kovošrotu v Hostivaři v deseti jedenácti letech. Následoval Petr Behenský, ten mi dal vášeň pro atletiku. Myslím si, že atletika není sport, který děláte proto, abyste měli miliony na účtech. Je to láska k pohybu, láska k číslům. Petr Behenský si vypisoval ročenku s oštěpařskými výsledky a já jsem měl nahltána všechna čísla, co kdy kdo předvedl v našem klubu, jaké jsou rekordy a co bych chtěl jednou překonat.
Kdy a jak přišla nabídka z Dukly?
Někdy v roce 2006 mě oslovil Ruda Černý – tehdy na Dukle trénoval jakousi neznámou Barboru Špotákovou, která ještě neměla za sebou žádný úspěch – jestli bych nechtěl trénovat s ní. Zase to bylo pro mě obrovský štěstí a obrovská škola. Okoukal jsem od ní jak techniku oštěpu, tak posilování a mnoho dalších věcí, díky kterým jsem tam, kde jsem.
Na Dukle nyní můžete sledovat, jak se tam pracuje s dětmi. Mají stejně skvělé podmínky jako vy?
Jsem hrozně rád, když přijdu na Duklu v době, kdy tam trénuje mládež, a vidím ty stovky dětí, kteří nadšeně hltají pohyb. O tom to přesně je. V tomto mladém věku nejde o výkon nebo aby ze sebe člověk dostal maximum, ale aby si osvojil základní pohyb, obratnost a ostatní cítění těla. A to je na Dukle vidět. Navíc je tam skvělá skupina trenérů a věřím, že tam rostou další olympijští vítězové.
Bude mezi nimi i vaše dcera?
Uvidíme. Vypadá to, že je hodně pohybově nadaná, extrémně živá. Myslím si, že talent v sobě má.
Vyprávíte o lásce k oštěpu, o lásce k atletice, o lásce k číslům, ale studujete Zemědělskou univerzitu v Suchdole.
Ano, ale právě ekonomii, tedy čísla.
Jste jedním z mála sportovců, kteří zvládají při profesionální kariéře studovat vysokou školu.
Ještě nemám dostudováno, rozložil jsem si studium a nyní před olympiádou jsem ho dokonce přerušil, protože jsem se potřeboval stoprocentně soustředit na přípravu.
Tématem vaší bakalářské práce se stala káva. Máte ji rád?
Jsem nadšenec do kávy. Za moji kávovou zeď by se nemusela stydět nejedna kavárna. Řekněme, že mám jeden z nejlepších kávovarů světa, vlastním různé mlýnky. Co se týká espressa, ovládám asi deset metod přípravy. Absolvoval jsem baristický kurz, mám certifikát na přípravu kávy.
Tedy až skončíte kariéru sportovce, otevřete si kavárnu?
Nabízí se to, ale vlastně nevím, jestli bych to chtěl. Ještě nemám v hlavě úplně nastaveno, co bude po atletice. Káva je pro mě koníčkem, něčím, co mě těší. Mám radost z přípravy, je to pro mě rituál. Nemyslím si, že by to byl pro mě způsob vydělávání peněz.
Takže si ze závodů a různých zemí vozíte kromě medailí i plechovku nejlepší místní kávy?
Spíš se v zahraničí snažím poznávat vyhlášené kavárny. Když jsem v Oslu, zajdu si do kavárny, kde pracuje a má svoji pražírnu bývalý mistr světa v přípravě kávy. Stejně tak v dalších zemích procházím kavárny a je to pro mě to nejkrásnější.
Chodíte po kavárnách i v Praze 6? Máte své oblíbené?
Na šestce jsou úplně super skvělý kavárny. A jestli můžu vypíchnout, tak třeba Kafemat. Ale nechci jmenovat, protože hrozí, že bych na nějakou zapomněl, a to bych nerad.
Ptát se vás, jestli si zajdete po tréninku na jedno pivo, je tedy zbytečné.
Je to tak. Doma na mě čeká zapnutá mašinka a když jdu kolem, udělám si tu radost a připravím si třeba dobré espresso.
Co vás přivedlo na šestku? Trénování na Dukle?
Praha 6 se mi vždycky líbila, už před tím, než jsem tady začal trénovat. Například v té části, kde bydlíme, což je vlastně mezi Zelenou ulicí a stadionem Juliska, je krásně. Jste relativně blízko centra města, pět minut od Pražského hradu a při tom je zde ticho. Tedy ideální místo pro rodinný život. Máme zde veškeré zázemí pro děti – školky, školy i univerzity jsou v dochozí vzdálenosti, a to je super.
Patříte tedy mezi to malé procento Pražanů, kteří to mají do práce tak blízko, že chodí pěšky?
Rozhodně, jelikož mám práci ve své ulici. Myslím si, že šestka je úplně nejlepší část Prahy.
Jakub Vadlejch (*1990)
⟶ oštěpař a aktuální mistr Evropy
⟶ trojnásobný (2021– 2023) Atlet roku
⟶ držitel stříbrné olympijské medaile z Tokia
⟶ trojnásobný ( 2016, 2017 a 2023) vítěz Diamantové ligy
⟶ na mistrovství světa získal jednu stříbrnou (2017) a dvě bronzové medaile (2022 a 2023)
⟶ v roce 2022 v Dauhá hodil 90,88 metrů a stal se členem takzvaného klubu devadesátimetrových