Jan Cibulka: Novinařina je dnes týmová práce

Do Prahy 6 se novinář Jan Cibulka přistěhoval vlastně náhodou, do bytu po kolegovi. A nelituje. „Líbí se mi tady příroda, která je všude blízko a dostupná. Jak někdo řekl, kdyby tady nebylo město, byl by zde národní park. Šestka tuto definici rozhodně zosobňuje," říká držitel Novinářské křepelky, což je ocenění udělované Českým literárním fondem mladým a perspektivním novinářům do 33 let.

Jaká je vaše nejlepší vlastnost?
Snažím se věci dotahovat. Ne že by mi to vždycky šlo, ale že hodně pracuji s veřejnou správou, zkušenost mě naučila být důsledný.

V čem je datová žurnalistika, které se věnujete, jiná oproti té klasické?
Jde o systematičtější práci, časově náročnější, jejímž cílem je ověřovat zejména to, co tvrdí veřejná správa. Drtivou většinu statistiky v naší společnosti totiž pořizuje veřejný sektor a také ji interpretuje. Součástí naší práce je kontrolovat její vysvětlení tak, abychom měli jistotu, že je správně. Každá statistika je podřízena nějakému záměru autora, na čemž není nic špatného. My na ni nahlížíme formou kontroly veřejné správy, kterou si zařizujeme sami, snažíme se dokládat naše tvrzení a racionalizovat je podle informací, které máme k dispozici.

Zní to dost složitě. Co vás na tom baví?
Průběžná kontrola veřejné správy je podstatná část novinařiny. Dohlížet na to, aby veřejnost měla dostatek informací k nějakému kvalifi kovanému rozhodování o věcech veřejných. Když veřejnost neví, jakým způsobem veřejná správa funguje, nemůže ji efektivně kontrolovat, nemůže se efektivně rozhodovat ve volbách.

Má veřejnost vůbec zájem vědět, jak fungují státní správa a samospráva?
Myslím, že ano. To je ostatně důvod, proč existují média – jsou kontrolou veřejné moci.

Která témata a které informace se zpracovávají nejlépe?
Neřekl bych, že nějaké téma je na zpracování nejlepší. Věnujeme se tomu, kde vidíme, že je společenská potřeba nebo poptávka. Tedy zpracováváme data od kriminality přes dopravu až po justici. Když tady probíhala horká fáze covidové pandemie, věnovali jsme se zejména zdravotnictví. V době, kdy se blíží nebo probíhají volby, věnujeme se volebním tématům a po volbách výsledky analyzujeme.

Po jakém tématu je poptávka právě teď?
Nyní se blíží volby do Evropského parlamentu, tak se jim věnujeme, a také sociálním tématům. Já se dost věnuji tématu digitálních práv, tedy jak veřejná správa zachází s údaji lidí a jaké používá technologie, aby rozhodovala.

Pracujete raději s písmenky, nebo s čísly?
Stále si myslím, že jsem více písmenkový, ačkoli čísla dělají větší část mé práce.

Působíte v Českém rozhlasu. Mají na datové žurnalistice veřejnoprávní média větší zájem než ta soukromá?
Asi bych si to takhle nedovolil říct. Tím, že je datová žurnalistika časově a logicky i fi nančně náročnější, mohou si ji dovolit jen redakce, kde se na ni dají vyčlenit prostředky. Je pravda, že média mají s penězi spíš problémy, protože se v současnosti rozpadají některé byznys modely, které dříve fungovaly. Veřejnoprávní média by se podle mě měla snažit o nějaký typ analytické žurnalistiky, rozhlas to dělá, Česká televize s tím nějakou dobu experimentovala, ale mám pocit, že s datovou žurnalistikou nepokračuje, což ale neznamená, že se tam takový typ opět neobjeví. Kromě nás ale dělá datovou žurnalistiku i soukromé Seznam zprávy, protože je to dostatečně velký podnik.

Proč musíte data po veřejné správě kontrolovat a ověřovat? Neměla by to dělat ona sama a automaticky?
Jednoduchý příklad, kdy statistika, kterou pořizuje veřejná správa a interpretují ji média, se týká například demografi cké statistiky. Tedy čísel, kolik občanů přibylo, kolik ubylo. Novináři se na tyto statistiky podívají a mohou data použít k tomu, aby upozornili na nedostatek škol a školek. Mohou se v předstihu ptát: vidíme, že se narodilo nějaké množství dětí, které budou za sedm let potřebovat základní školu, ale žádná
základní škola se u vás nestaví. Proč se nestaví?

Proč musíte o statistické informace a čísla sami žádat? Proč je instituce nezveřejňují automaticky?
Důvody jsou různé. Neviděl bych za tím korupci nebo kriminální činnost, častěji spíš obavu, jak bude veřejnost data interpretovat. A že čím více se toho dozví, tím více se bude ptát, čímž si úřad přidělá práci a třeba bude i kritizován na základě vlastních dat. Někdy to může být i obava, že neví, co se s daty stane.

Vidíte nějaký posun – i díky vaší práci –, že se veřejná správa stává otevřenější a přístupnější?
Zlepšuje se to. Také proto, že k nám přichází řada evropských nařízení, díky nimž má veřejnost více informací.

Abyste získal některé informace, vedete i letité spory s různými institucemi. Zaujal mě soud s hydrometeorologickým ústavem, který trval pět let. Jaká data mohl chtít zatajovat právě ten?
V tom sporu šlo o to, že hydrometeorologický ústav tehdy data prodával. Bál se, že když by je novinářům a veřejnosti poskytoval zdarma, tak mu vypadne důležitý zdroj příjmů v rozpočtu. Naší prací bylo ten problém prozkoumat do hloubky a v rámci toho se ukázalo, že většina odběratelů dat nejsou soukromé fi rmy, ale je to zase veřejná správa. Tedy že šlo o jakýsi kanál, kterým se jaksi uhlazují vrásky na rozpočtovém určení. Ústav peníze potřeboval, protože zákonodárce se logicky snažil při sestavování rozpočtu šetřit, proto si prostředky obstarával tak, že informace prodával jiným organizacím. Tím prodejem tak peníze ve veřejném prostoru nepřibývaly, spíš ubývaly, protože přibyla nutnost zaúčtovávat takovéto operace. Když jsme popsali, že veřejný rozpočet tím v součtu neutrpí, následně došlo k jejich zveřejňování.

Proč ke zveřejňování nestačila vaše data? Proč o tom musel rozhodovat soud?
Je nutné říct, že se veřejná správa nikdy nezabývá problémem, pokud není palčivý, protože má řadu jiných věcí k řešení. Důkladně přemýšlet pod tlakem ji donutilo až soudní řízení. Na této kauze jste pracoval pět let.

Ocení to veřejnost, když dnes většina lidí vyhledává velké titulky, zkratkovité a rychlé informace?
Že jsem na té kauze strávil pět let, neznamená, že bych byl pět let někde zavřený ve sklepě a čelil žalobě. V součtu to dalo několik hodin. Kdybych soud prohrál, přišel bych jen o pár tisíc korun, které jsem zaplatil na soudních poplatcích. Tím, že jsme soud vyhráli, jde o investici do budoucna, kultivaci mediálního prostoru u nás. Podle mě by tohle veřejnoprávní médium mělo dělat, přinášet nějakou hodnotu navíc. S těmi daty pracujeme my, ale i jiní novináři, akciovky, veřejnost...

Nejen tuto vaši snahu, ale i další práci ocenili odborníci, kteří vám udělili za vaši práci Novinářskou křepelku. Potěšilo vás to?
Beru to jako velké ocenění typu naší práce, ne jako moje osobní ocenění. Novinařina dneska, a zejména to platí pro datovou žurnalistiku, je týmová práce. Nemůže ji dělat jeden člověk. Dnes se člověk může jen těžko stát jedním Peroutkou, který břitce píše a tím si sám vybuduje dobré jméno a posune veřejnou debatu. Toto ocenění proto patří jak celému našemu týmu, tak Českému rozhlasu, že dává prostor takovému typu analytické práce.

S vašimi dovednostmi a znalostmi, nelákal vás někdo, abyste z veřejnoprávního media přestoupil takzvaně na druhou stranu?
Veřejná správa mi už několikrát práci nabízela, ale já se stále cítím jako novinář a asi bych těžko snášel hierarchičnost veřejné správy a zvlášť nutnost nechávat si něco pro sebe, když vidím, že je to špatně. A že by se ode mě někdo snažil získat konzultace, jak neposkytovat informace, s tím jsem se ještě nesetkal. Tomu člověku bych ale s klidným svědomím poradil, ať se podívá, co připouští zákon. Ten poměrně jasně říká, že
veřejná správa je založená na principu publicity a ačkoli se to lidem nelíbí, informace by se měly poskytovat. Že dojde k odmítnutí žádosti o poskytnutí informací, by měla být spíš výjimečná situace.

Zatímco veřejná správa informace poskytovat nechce, lidé na sebe zveřejní skoro všechno, a to dobrovolně.
Když se bavíme o tom, co je člověk ochotný o sobě napsat na sociální sítě, tak musím podotknout, že ty sociální sítě jsou k tomu designované, aby člověka popostrčily to udělat. Ne vždycky jde o rozhodnutí zcela svobodné, člověk si možná neuvědomuje, že to, co zde sděluje, neříká jen pár svým kamarádům, ale vlastně také širokému okruhu za účelem reklam.

Co byste odpověděl tomu, kdo vám na to odpoví, že se nemá za co stydět, tak ať si ho každý sleduje?
Rozdíl mezi soukromím a něčím, za co by se měl člověk stydět, jsou dvě různé věci. Všichni asi víme, co se dělá na záchodě, ani tak ale nechceme, aby se na nás u toho všichni koukali. Připadá nám to trapné, nekomfortní. Nemyslím, si, že je lidem soukromí ukradené, jen často nedohlédnou, kam všude informace o nich putují, a není to úplně jejich chyba. To je také role novinářů, nikoli lidi zastrašovat nebo jim něco zakazovat, ale ukazovat, jak dalekosáhlé mají informace o nich dopady.

Když si potřebujete oddechnout od čísel a počítače, jak relaxujete?
Jdu na vycházku se psem, nejčastěji do Divoké Šárky nebo do Stromovky. Pes je super v tom, že vás vytáhne od počítače za každého počasí a vy si při tom vyčistíte hlavu. Anebo jdeme dolů k řece. Je tam zajímavý biotop, zvlášť v zimě. Jak vytéká z čističky teplá voda, vyskytují se tam zajímavé typy ptáků.

Pozorování ptáků je vaším koníčkem?
V Česku se pro to tlačí název ptáčkaření neboli volnočasové pozorování ptáků. Je spousta lidí, které baví pozorovat ptáky. Mohou svá data snadno sdílet pomocí mobilních telefonů, a tím pomáhají mapovat bohatost nějaké biologické diverzity. Používají se i jako podklady pro výzkum a ochranářský nástroj.

Jaké zajímavé druhy jsou na šestce k vidění?
Zejména v zimě pod čističkou a v době migrační vlny, tedy na jaře a na podzim, se zde zastavují kvakoši noční. Líhnou se v trojské zoo, která pro to má speciální program, a pak se rozšiřují po okolí. Máme tady také velké množství volavek. Ve starších lesích lze pozorovat hodně šplhavců, zejména datlů. A když nevidíte nic ve volné přírodě, je přes řeku zoologická a v ní úžasný Rákosův pavilon.

Jako datový žurnalista, předpokládám, si o svých pozorováních vedete přesná data. Nebo?
Ve chvíli, kdy se objeví ornitologické téma, což je ale jen jednou za několik let, tak vím poměrně přesně a rychle, kam sáhnout. Jinak se podílím na sběru dat pro mezinárodní databázi eBird a také pro Českou společnost ornitologickou. Spolu se stovkami dobrovolníků po celém světě jsme pozorovali, jak ptáci změnili své chování během covidové pandemie.

Jak ptáci změnili své chování?
Zpívali v jiných časech, v jiných rytmech a jinak hlasitě.

Zkoumali jste důvod?
Ptáci potřebují být slyšet. Proto třeba ve městech začínají zpívat dřív než v jiných místech a někteří zpívají hlasitěji, aby byli v městském ruchu slyšet. To se v době covidu, kdy města upravila svůj rytmus a vlastně utichla, změnilo. Pak zde ale máme další efekty, například světelný smog. Kvůli němu je možné slyšet zpívat některé ptáky, třeba červenky, i v noci. Mají dostatek světla a myslí si, že je stále den.

Zajímavé informace. Nestály by za zveřejnění?
Máme je zpracované a vypadá téměř jistě, že vyjdou ve vědeckém časopise Nature.