1. Titulní stránka
  2. Archiv
  3. 2022
  4. červen

Rozhovor s Janem Krajhanzlem

náhled souboruNejezdit autem, nejíst hovězí maso, nekupovat balené nápoje… Rad, jak šetřit životní prostředí, je mnoho. „Já bych přestal lidi strašit a říkat jim, že se mají kvůli klimatu omezovat. Mnohem účinnější je ukázat, že mohou žít radostnější život a zároveň třeba v nakupování nebo cestování snižovat svou uhlíkovou stopu,“ říká enviromentální psycholog Jan Krajhanzl.

Praha 6 v roce 2019 vyhlásila stav klimatického ohrožení a přijala řadu kroků na ochranu životního prostředí. Mezi ty nejviditelnější patří snaha nahrazovat klasické trávníky květinovými loukami, doporučuje zelené střechy u novostaveb… Jsou to opatření, která opravdu zabrání klimatickým změnám?
Řadu těchto opatření bych ocenil, zároveň je důležité, abychom nezůstali pouze u nich. Pokud nemá jít jen o prázdná gesta a Praha 6 to s ochranou klimatu myslí poctivě, měla by představit rozsáhlejší plán. Ten se obvykle skládá ze dvou částí. První se věnuje tomu, jak aktivně snižovat emise. Například jak podpořit výrobu energie z obnovitelných zdrojů na svém území, což mohou být solární panely na střechách příspěvkových organizací. Anebo se podívat, od koho energie odebírá, zda je dodavatel vyrábí z obnovitelných zdrojů a jestli je schopen to garantovat. Praha 6 je i finančně velká instituce, a tak se může ptát, zda má účty u bank, které půjčují pouze na environmentálně příznivé projekty, nebo u bank, které stále ještě poskytují finanční služby uhelnému byznysu, který v českých podmínkách představuje největší zdroj emisí skleníkových plynů. Podle stejného klíče se dají vybírat i pojišťovny.

A ta druhá část?
V té by bylo potřeba připravit plán pro adaptaci šestky na klimatické změny. Na Českou republiku dopadá globální oteplování více než na jiné lokality ve světě. Zatímco celosvětově se teplota za posledních šedesát let zvýšila v prů­měru o jeden stupeň, u nás jsou to stupně dva. Oteplujeme se dvakrát rychleji, než je světový průměr. Také proto je potřeba připravovat se na příští roky a na vyšší teploty ve městech, například investovat do modré infrastruktury, což jsou závlahy, fontány, rozprašovače, pítka… Důležité jsou stromy ve městech a opět voda pro ně.

Říkáte stromy ve městě. Určitě ale víte, že když se přece jen podaří nějaké do ulic vysadit, tak se velmi často objeví protestní hlasy, že kvůli tomu ubydou parkovací místa. Kdo má mít přednost: stromy, nebo auta?
Skoro žádný automobilista nemá rád rozpálené auto. Žádný rodič není rád, přijde-li v létě k vozu rozpálenému na padesát stupňů. Jestliže teplota ve městě poroste, bude to ještě horší. Existují sice možnosti zakrytí, ale stínění stromy je příjemnější i na pohled lepší než mít všude nějaké přístřešky pro auta, jak se to občas zkouší.

Co si tedy odpustit, abychom ochránili prostředí kolem sebe?
Odborně to nepovažuji za šťastný způsob, takto o ochraně klimatu přemýšlet – respektive takto o ní mluvit. Daleko zajímavější je si uvědomit, že jestliže uděláme něco pro klima, můžeme tím udělat i něco prospěšného pro sebe a svoje okolí. Pokud dnes někdo investuje peníze do tepelných čerpadel, šetří klima i své peníze. Řekne-li si někdo, nyní jsem měl hodně rozcestovaný půlrok, tak nepoletím do Karibiku, protože na chalupě mi bude také dobře, opět ušetří peníze i uhlíkovou stopu.

Dobře, když si toto odpustím já, vy, ještě pár lidí, asi to moc nepomůže. Stačí se podívat na čínské fabriky, indická města…
K tomu dvě věci. První je, že Česká republika je malá země, která má deset milionů obyvatel, a když chceme uvažovat o emisích, musíme je spravedlivě spočítat na hlavu. Nemůžeme srovnávat desetimilionové Česko s miliardovou Čínou. Po přepočtu pak zjistíme, že na jednoho obyvatele produkuje průměrný obyvatel České republiky o třicet až čtyřicet procent vyšší emise než průměrný obyvatel Číny. Jsme v přepočtu na hlavu větší znečišťovatel než Indie, Velká Británie, Německo. Jsme třetí největší producent emisí na hlavu v Evropě a v první třicítce na světě. Druhá věc je, že děláme-li výzkumy veřejného mínění, tak sedmdesát procent lidí nám říká, že podle nich by měla Česká republika snižovat emise bez ohledu na ostatní státy.

Stále tady ale máme uhelné elektrárny, ­velké fabriky nebo v městech čtyřproudové silnice…
Ano, uhlíkovou stopu, kterou v České republice máme, tvoří domácnosti jen částečně, většina připadá na naši zastaralou a vysokoemisní energetiku. Na prvním místě by se měl tedy starat stát a nastavovat pravidla pro znečišťovatele i pobídky těm, kteří chtějí věci dělat udržitelněji. My v domácnostech zároveň hledejme varianty, jak si zachovat radost ze života a zároveň pomoci klimatu. Stále více lidí se vrací k zahradničení, to přece není obětování se, to je radost. Zároveň si vypěstujeme jahody, které pak nemusíme dovážet ze Španělska. V Praze 6 budou mít občané na to, aby si pořizovali hybridy a elektroauta, a představte si, že večer budete moct mít otevřené okno, i když bydlíte na Evropské nebo Jugoslávských partyzánů, protože vás nebudou obtěžovat zplodiny, zápach a hluk. To je příklad, kde se nám přirozeně potkává kvalita života a ochrana klimatu. Nejčastěji o obětování a uskromňování hovoří lidé, kteří si přejí, abychom tu naši uhlíkovou stopu moc nesnižovali a zůstali u starého průmyslu a staré dopravy.

Neměli jsme nyní skvělou příležitost se posunout rychleji dopředu a kvůli konfliktu na Ukrajině se rychle odstřihnout od ruské ropy a plynu? A vláda místo toho prodloužila o několik let provoz uhelných elektráren a ropu stále nakupuje.
Mám přístup i k prognózám, co by se stalo, kdyby se ruský plyn nebo ropa rychle vypnuly. Málokdo si umí představit, jak dramatická by tu byla ekonomická i sociální situace. Raketově letící inflace, vysoké ceny, což by spoustu lidí poslalo do chudoby a zároveň se znehodnotily mnoha lidem i celoživotní úspory. Není to tak jednoduché, že bychom nyní mohli vypnout plyn a začít chránit klima. Nejsme na to připravení, nemáme dost solárních panelů, větrných a vodních elektráren anebo i bateriových úložišť, abychom byli schopni zajišťovat dodávky energií a vytápět domácnosti v zimě, když nesvítí slunce. Česká republika do teď hájila názor: naše energetika, naše věc. Ale pokud dovážíme devadesát osm procent plynu z Ruska a hrozí, že se vypne, tak by pro nás bylo jediné řešení celoevropská spolupráce. Nejen kvůli klimatu, ale také proto, abychom si udrželi nejzákladnější podmínky a lidé si mohli rozsvítit a zatopit.

Je možné být soběstační v obnovitelných zdrojích energie?
Ano, je otázka kdy a za jakou cenu. Zda jsme připraveni postavit větrné elektrárny nejen do polabské roviny, ale umíme si představit, že by byly i v krajinně cenných oblastech, jako jsou Český kras nebo Šumava? Tam bychom je možná úplně nechtěli.

Podobné dilema ale můžeme řešit i tady na šestce – dát do starých Dejvic a Bubenče na střechy solární panely?
Za mě by to nebyl žádný problém. Navíc – a je to otázka financí – se dneska už dělají solární panely vypadající jako střešní tašky. V zahraničí už existuje více technologických možností, jak umisťovat zařízení pro výrobu energií na střechy v památkových oblastech.

Říkal jste, že se Česká republika ohřívá dvakrát rychleji než jiné lokality, ale my to nepoznáme. Nevidíme tady tající ledovce, nevysychají řeky, nedošla nám pitná voda… Jak tedy přesvědčit lidi o tom, že by měli více chránit přírodu?
Myslím, že je to velmi vidět. Vydejte se do krajiny a podívejte se, jak jsou suchá pole. My děláme dlouhá léta výzkumy a ptáme se lidí, kteří například vlastní studny, zda mají problémy s vodou. Devadesát procent z nich říká, že ano. Koneckonců si vzpomeňte – mně je přes čtyřicet –, jak jsme jako malí celou zimu sáňkovali a jak je to dnes vzácné. Anebo na přívalové deště, které spláchnou půl vesnice nebo protrhnou hráz, nepravidelné srážky, kdy se všechna voda vylije před jedním kopcem a za ním nezaprší.

Ale pamětníci vám řeknou, že i za nich byla suchá léta i povodně...
Máme data Českého hydrometerologického ústavu, která vám ukazují, jak mimořádné bylo například sucho v letech 2015 až 2020. A pak máme také data státního zdravotního ústavu, že nám každý rok předčasně umírá kvůli znečištěnému životnímu prostředí kolem šesti až sedmi tisíc lidí. Podle jiných dat to může být až dvanáct tisíc osob. Kdyby u nás působili teroristé, kteří by ročně zavraždili jen desetinu těchto lidí, neřešil by náš stát pochopitelně nic jiného než jak teroristy zastavit.

Takže by se měl v ochraně klimatu více angažovat stát a města?
Jedna věc je, že sice občané umí pojmenovat ten problém, ale neznají řešení. Tam by měla česká politická reprezentace a česká média mnohem více a srozumitelněji vysvětlovat, jak mohou snižovat svou uhlíkovou stopu. Například v Praze nyní probíhá zajímavý projekt magistrátu, na kterém mám tu čest s Pražským společenstvím obnovitelné energie spolupracovat, jedná o webový portál pripojdum.cz. Jakékoli společenství vlastníků nebo družstvo se mohou přihlásit a zařídit, aby se váš dům připojil a pomohl vyrábět energii ze solárních panelů u vás na střeše. Praha pomůže s administrativou, přípravou projektu, technickými parametry a revizemi, a garantují úspory pro každou domácnost.

Opatření na ochranu klimatu a životního prostředí je spousta. Vidíte mezi nimi nějaká zbytečná nebo nesmyslná?
Nemůžu říct, že by některá opatření byla nesmyslná, ale část se jich přeceňuje. Řada lidí si myslí, že když třídí odpad, tak tím pomáhá životnímu prostředí, a pokud bychom třídili všichni, je planeta zachráněná. To nám říkají lidé ve výzkumech a není to pravda. Myslím, že chodí-li člověk k volbám a moudře volí strany, které podporují více budoucnost než minulost, nebo jestliže se umíte zastavit za poslancem, napsat dopis nebo podporovat ochranu životního prostředí na sociálních sítích, tak můžete pro životní prostředí udělat více, než když pouze třídíte odpad. Ale nestavěl bych jednotlivá opatření proti sobě buď – anebo, podstatná je jejich kombinace.

Která naopak dávají největší smysl?
Kdybychom se bavili o tom, co má největší přínos k ochraně životního prostředí, je to třeba zateplený dům, omezení automobilové dopravy, omezení létání, pokud můžeme pracovní hovory vyřešit online. Jestliže by Praha rozšiřovala městskou hromadnou dopravu a zpřístupnila ji lidem ze sociálně slabších vrstev, byl by to projekt nejen enviromentálně, ale také sociálně příznivý.

Děti můžeme k lepší ochraně životního prostředí vychovat, ale jak byste k lepší péči o životní prostředí přesvědčil seniory a starší generaci?
Možná vás to překvapí, ale podle našich výzkumů jsou starší lidé o něco zodpovědnější než mladší generace. Mladí daleko více zdůrazňují rovinu občanskou či angažovanost, senioři se pak drží staré dobré domácí ekologie, tedy neplýtvají a šetří, pěstují si vlastní zeleninu. To platí nejen pro naši republiku, ale i například pro Velkou Británii.

A bylo by dobré, kdyby je děti a vnoučata následovaly…
Ano. Ovšem my potřebujeme klimatickou krizi řešit tady a teď. Ne čekat dvacet let, až nám dospějí děti, a poté jim říct: my si s tím nevěděli rady, snažte se vy. Zároveň je skvělé, když děti dostanou ve školách informace o tom, co se se světem kolem nás děje a co proti tomu mohou oni sami dělat.

Vy jste vystudoval psychologii, čekala bych, že budete někde sedět v křesle, poslouchat, jaké problémy lidé mají, a pomáhat jim je řešit.
Ono to tak skoro je, dneska má problém celý svět.

Proč jste se začal zabývat ekologií? Protože bydlíte kousek od výjezdu z Blanky?
Ne, to bylo dávno před tím. Zajímá mě, jak můžeme chránit svět, který máme rádi, jak se můžeme starat o život kolem nás, jak můžeme zachraňovat místa, na kterých nám záleží. A koneckonců také jak můžeme tento svět přenechat našim dětem v co nejlepším stavu. A ono je to často také o té psychologii, protože je důležité porozumět do hloubky lidem, proč se chovají tak, jak se chovají. V zahraničí se enviromentální psychologie dělá nějakých padesát let a nabízí nám desetitisíce výzkumů a stovky publikací, z nichž se dá čerpat. Máme za sebou i řadu vlastních výzkumů, a to nám dovoluje pochopit, co udělat pro to, abychom lidi v jejich odpovědném chování k životnímu prostředí podpořili.

Tím, že má zahraničí před námi náskok, můžeme se vyhnout chybám, které oni dělali. Jakou cestou se neubírat?
Dnes už se ví, že lidem nestačí jenom po­skytovat informace, aby změnili své chování vůči svému okolí. Že smog poškozuje naše zdraví, tušíme všichni. Přesto každý den do­poledne stojí desetitisíce řidičů v kolonách. Jsou tací, kteří potřebují jezdit a nemají jinou volbu. Pro někoho je například hromadná doprava nedostupná a zajíždí do místa jeho bydliště málo často, někdo jiný si stěžuje na přeplněnost spojů, jiný by se přál, aby byla méně drahá. Pokud bychom nastavili vstřícnější ­podmínky v hromadné dopravě, tak na ni ­přesednou.

Pomohla by MHD zadarmo?
Nevím, zda úplně zadarmo, ale dám příklad z Německa. Tam se nedávno rozhodli, že na období do června do srpna umožní lidem koupit si předplacený kupon, tedy jakousi lítačku, ovšem na celé Německo a v přepočtu na koruny jen asi za 250 korun měsíčně. Je to velmi sympatické opatření, nejen pokud někdo měl finanční problémy kvůli zdražujícím palivům, a potřebuje objet všechny babičky, dědy, chalupy… Místo auta může využít hromadnou dopravu.

Proč jste si vybral jako místo pro svůj život ­Břevnov?
Protože se mi líbí, že je tady zachovaná zástavba, ulice Bělohorská, kde je spousta malých obchůdků, máme tady několikery potraviny, několik obchodů s mořskými rybami, ševce, koupíme si tady nářadí i další specializované věci, při tom se člověk pěkně projde a pořídí vše u milých a příjemných lidí, nikoli v anonymním nákupním centru, které tu naštěstí není. Na prvním místě ale byla zeleň, můžete jít na Ladronku, krásné jsou parky kolem břevnovského kláštera, Královka, Hvězda, koneckonců i Šárka je nedaleko. Kdysi jsem počítal, kolik tady můžeme udělat s rodinou vycházek krásnými a příjemnými místy, a bylo jich přes dvacet, aniž by se ta místa opakovala.

Máte balkon, abyste na něm mohl pěstovat vlastní zeleninu?
Nemáme.

Jak chráníte klima?
Snažím se snižovat svou uhlíkovou stopu, v praxi to znamená, že jsem šestnáct let nikam neletěl a veškerou dopravu jsem řešil pozemními spoji. Nemám doteď řidičský průkaz a snažím se minimalizovat i jízdy našim rodinným autem. To jsme si pořizovali až za covidu a teď máme hybridní vůz, abychom měli nižší spotřebu paliva. Nejím také hovězí ani vepřové maso, které má větší uhlíkovou stopu. Ale jsou to moje osobní rozhodnutí, která jsem se rozhodl dělat já sám a nikomu je nenutím.

Jan Krajhanzl (*1978)

Městská část Praha 6 © 2017 - 2024