Rozhovor: T. B. Englund

Mezi tím, co Norsko dalo světu, jmenuje známého a v Čechách oblíbeného spisovatele Jo NesbĂ¸ho. Dodává však, že má raději jeho dětské knihy, v jeho detektivkách je prý příliš mnoho krve. „Když si chci přečíst detektivku, dám přednost Agátě Christie s jejími tak trochu otevřenými konci,“ říká Terje B. Englund, bývalý novinář a poradce pro komunikaci a obchodní záležitosti na Velvyslanectví Norského království v Praze.

Kdy jste poprvé slyšel o Československu?
Přemýšlel jsem o tom. Bylo to přesně dvacátého prvého osmý roku šedesát osm. Vrátili jsme se z dovolené, zastavili se u prarodičů a oni poslouchali rádio. Říkali nám, že právě byla invaze v Československu, a babička se moc bála, že bude třetí světová válka.

Pokud správně počítám, to vám bylo nějakých pět let. Opravdu si z dětství pamatujete i tohle?
Ano, protože babička mluvila právě o té třetí světové válce, to samozřejmě bylo pro pětiletého kluka děsivé.
Předpokládám, že pak bylo Československo dlouho mimo váš zájem. Vrátil jste se k němu až na vysoké škole, kdy jste se věnoval slovanským jazykům a východní Evropě. Proč? Chtěl jste poznávat něco „exotického“ a Afrika je moc daleko?
Pro mě jako dvacetiletého kluka byl východní blok hodně exotický a také velmi atraktivní. Ruštinu a východoevropské dějiny v té době v Norsku studovali buď komunisté, nebo blázni. Anebo lidé, kteří se angažovali a bojovali za lidská práva za tehdejší železnou oponou.

Vy jste podle mě určitě patřil k té poslední skupině…
Ano. Téma totalitních režimů ve střední a východní Evropě mi hodně leželo v žaludku, byl jsem aktivní v organizaci Amnesty International. Hodně mě provokovalo, že režimy, které tak masivně porušovaly lidská práva, měly tu drzost se nazývat lidové demokracie a že neustále mluvily o míru a přátelství. Nikdy jsem ale nevěřil, že komunistický režim zmizí tak rychle a bezbolestně. Dokládá to, že David Ben Gurion, první izraelský premiér, měl pravdu, když říkal, že ‚kdo nevěří na zázraky, není realista‘.

Co se tehdy učilo v Norsku o zemích východního bloku?
Především jazyk, literatura a dějiny.

Česky jste se tedy naučil už na vysoké škole?
Nikoli, studoval jsem ruštinu a češtině jsem se začal věnovat až na dvouleté stáži v Praze, kam jsem přijel v roce 1987.

Zažil jste tedy osobně ještě socialistické Československo. Jak na vás působilo?
Politická situace byla přesně tak špatná, jak jsem očekával. Čeština byla tak obtížná, jak jsem předpokládal, ale pivo bylo mnohem lepší, než jsem myslel. Lidé byli hodně frustrovaní, zároveň však velmi komunikativní, takže setkání s nimi, často po hospodách, byla velmi zajímavá.

Listopadovou revoluci jste u nás zažil?
Ano, po skončení stáže jsem se sice vrátil na rok opět studovat do Norska, ale na podzim roku 1989 jsem tady byl zpět.

Situaci totalitního Československa a poválečnou špionáž StB v Norsku popisujete ve své knize Špion, který přišel pozdě. Překvapuje mě, že tehdejší vůdci měli na něčem takovém zájem. Proč to dělali?
Na popud Moskvy. Norsko už v roce 1949 vstoupilo do NATO a velmi tak zajímalo Sovětský svaz, což je náš velký soused. Důstojníci KGB byli ovšem v Norsku dost intenzivně sledováni, takže jejich domněnka byla – a musím říct, že ne úplně hloupá – že Čechoslováci by mohli operovat v naší zemi svobodněji a méně nápadně. Nevzbuzovali ani takovou averzi a strach jako ti sovětští. Jeli k nám tedy na výpomoc KGB. Dnes víme, že Norové dělali to stejné ve prospěch Spojených států.

Jak jste se k tomuto tématu dostal? Kdo vám dal podnět v této oblasti pátrat?
Moji rodiče byli policisté, tedy jsem v tomto prostředí vyrůstal a věděl, co se dělo.

Jste také autorem anglicky psané „uživatelské příručky pro cizince“ Češi v kostce. Co je na nás jiného, než se na první pohled zdá?
Psal jsem ji pro Skandinávce, kteří přijížděli do Prahy a chtěli vědět o České republice něco víc, než najdou v turistických průvodcích, hlavně o politice a společnosti. Bylo to v roce 2003, v té době jsem byl hodně zklamán, že se stal prezidentem Václav Klaus. Ta kniha se trochu stala mou terapií. Samozřejmě když bych ji psal dneska, vypadala by úplně jinak. Česká republika se od té doby posunula hodně dopředu, také díky členství v Evropské unii.

Opravdu? Mnozí lidé třicet let po revoluci zažívají zklamání z vývoje, frustraci, nenaplněná očekávání…
Myslím si, že pokud se máme bavit o vývoji po sametové revoluci, tak ho musíme hodnotit jako hodně, hodně úspěšný. Česká republika se dostala velmi dopředu, samozřejmě jsou tady nedostatky, jsou tady věci, které mohly být lepší, ale celkový vývoj země je jednoznačně pozitivní. Jsem přesvědčený, že mladá generace Čechů, která totalitní období nezažila, transformaci dotáhne.

Tedy si nedokážeme vážit toho, co máme a kam jsme se dostali?
Myslím, že Češi často jsou příliš kritičtí k sobě samotným. Hodně cestuji do jiných zemí v tomto regionu i do Skandinávie, a když srovnám situaci tady s tím, co vidím kolem sebe, tak Češi mohou opravdu být spokojeni. Česká republika je dneska evropský demokratický stát, že se to tak stalo bez násilí, je neskutečný úspěch. Skvělý český historik Dušan Třeštík to řekl dobře, tedy že Česká republika se stala úplně normální evropskou zemí, jen je problém, že Češi si to sami ještě neuvědomili.

Polovinu života jste žil v Norsku, polovinu u nás. V čem se tyto dva životy liší? A po čem norském se vám stýská?
Jediná věc, po které se mi stýská, to je fjord, přesněji plavání ve fjordu. Jinak to mám v Praze moc rád, jsem pejskař a miluji procházky se svým buldočkem Hugem po Dejvicích. Chodíme spolu po Bubenči a Střešovicích a obdivujeme krásné vily nebo domy kde bydleli významní lidé. Navíc jsem závislý na běhání a k tomu jsou Stromovka a další místa v Praze 6 také úžasné. A k tomu mám rád určitou mezinárodní atmosféru Dejvic.

Jak často jezdíte do Norska?
Pracovně párkrát do roka, osobně také párkrát do roka. Dneska existuje přímá letecká linka Praha–Oslo, takže se tam velmi jednoduše dostanete za dvě hodiny. Je to skoro jednodušší než dojet do Brna autem po D1. A cenově výhodnější, než vás stojí víkend pro rodinu ve Špindlu. To je tak fantastické s dnešní Evropou, že si můžeme vybírat, přes týden být v krásné Praze a na víkend odcestovat do Norska trajdat v horách.

Hodně se u nás mluví o skandinávské sociálním systému, jenž je pro některé snem. Opravdu je tak výborný?
Ideální asi úplně není, ale pro většinu občanů představuje jistotu. Skandinávské země už víc než sedmdesát let věnují pozornost tomu, aby nikdo nepadl sociálně až na dno. To je špatné nejen z morálního hlediska, ale také z ekonomického. Myslím si, že český sociální systém – jak ho vidím kolem sebe – není špatný. Možná jen že ve srovnání s tím severským funguje neefektivně. Velmi si však cením sociálního cítění, které je mezi Čechy samotnými. Oni sice na sobě nenechávají nit suchou, ale když o něco jde, tak si pomohou. To jsem viděl třeba při záplavách, ta solidarita byla ohromná.

Co vás přivedlo do Prahy 6? Bydlel jste tady už při své stáži, nebo jste si ji vybral až později?
S výjimkou šesti let, kdy jsme bydleli v centru města, tak od roku 1993 nepřetržitě žiju
v Dejvicích.

Byla to tedy náhoda?
Nikoli, moje manželka je z Prahy 6 a pro ni bylo zcela jasné, že budeme bydlet v Praze 6. Jsem jí za to velmi vděčný, protože je to opravdu jedinečné místo.

Takže jste se do Prahy 6 přiženil?
Ano, tak to začalo, ale teď se Dejvice pro mě staly láskou na celý život.

Když se řekne Švédsko, každý dodá IKEA, když Finsko, tak vodka. Co je typické pro Norsko? Zřejmě se nám vybaví při vyslovení jména vaší země biatlon, Barnevernet…
Ano, na způsob, jak Norsko aktivně čelí týrání a zneužívání dětí, jsem opravdu pyšný. Docela známý je norský pletený vzor, Henrik Ibsen, Jo NesbĂ¸, nádherná příroda – spousta Čechů k nám jezdí na ryby. Je možná méně známé, že Česká republika od roku 1997 dvacet let dovážela z Norska plyn. Zajistilo jí to jako první v postkomunistické Evropě energetickou nezávislost na Rusku, což z politického hlediska bylo hodně důležité.

Co radíte panu velvyslanci, aby o své zemi u nás říkal a lépe nám ji přiblížil?
Pan šéf má doktorát ze slovanských jazyků, takže mu nemusím moc radit. V osmdesátých letech byl dokonce členem komise, která mě zkoušela z češtiny. Samozřejmě oba velmi hájíme práva dětí a k tomu jsme velcí milovníci klasické hudby. Nedávno jsme zjistili, že v celé Praze není žádná ulice pojmenována po našem skvělém skladateli Edvardu Griegovi, přitom on byl vždycky nesmírně populární v Čechách, a dokonce byl také jedním z mála osobních přátel českého génia Antonína Dvořáka. Takže teď pracujeme na zmapování pobytu Edvarda Griega v Praze – byl zde minimálně dvakrát –, tak abychom mohli poslat návrh na pojmenování ulice Edvarda Griega na místopisnou komisi hlavního města Prahy.

To je dobře, bojím se, že nejenom já, ale i mnoho dalších lidí o něm nikdy moc neslyšelo.
To je škoda, že neznáte Edvarda Griega. V Praze pobýval minimálně v roce 1903 a 1905, také
se jezdil léčit do Karlových Varů. Zkuste si
pustit jeho Klavírní koncert v a moll, je považovaný za jeden z nejlepších klavírních koncer-
tů vůbec.

Mohl byste o něm napsat další knihu, abychom ho lépe poznali. Nebo raději vysvětlíte Skandinávcům další poznatky o nás Češích?
To ano, málokterá země má tak fascinující a složité dějiny jako Česká republika, takže nějaká další kniha o ní určitě někdy bude. Letos snad vyjde český překlad knihy, kterou jsem v roce 2012 editoval pro děti Václava Polívky a vyšla ve Spojených státech, jmenuje se Ráno jsme hráli kvarteto.

Omlouvám se, jméno Václav Polívka mi moc neříká…
Václav Polívka se narodil v Praze v roce 1927, byl vynikající klavírista a k tomu hodně všímavý pozorovatel, který si psal deníky od roku 1945 do dubna roku 1948, kdy utekl do Norska. Kniha je založená na jeho poznámkách a poskytuje podle mého úžasně zajímavý pohled na dění v Československu od posledních týdnů války, přes Pražské povstání až do komunistického převratu, jak vše viděl mladý a bystrý člověk. K tomu je tam hodně věcí o hudbě. Věřím, že to bude i čtenáře v České republice zajímat.

Spolupracuje Norsko s naší městskou částí?
Před rokem jsme byli poprvé na Festivalu ambasád, k našim stánkům přišla veliká spousta lidí a zaznamenali jsme obrovský zájem o norské jídlo a norskou kulturu. Určitě se tam letos vrátíme.

Vy jste loni dostal Cenu městské části pro zahraniční osobnost. Zavazuje to k další spolupráci?
Pokud mohu být nějak užitečný, rád bych spolupracoval. Velmi si vážím podpory Prahy 6 a pana starosty osobně při zmapování osudu manželů Melicharových, kteří si postavili nádhernou vilu v ulici Na Zátorce, kde je nyní rezidence norského velvyslance. Vilu postavili v meziválečném období, bohužel oba byli kvůli svému původu deportováni do koncentračního tábora, kde byli zavražděni. Vilu pak převzal stát, po jejich odchodu se tam nastěhovali přední činitelé NSDAP a SS, asi dvacet let zde bydlel politik a předseda Národního shromáždění Zdeněk Fierlinger. Rodina ji získala zpět až v roce devadesát jedna, Norsko ji odkoupilo a společně jsme zmapovali její dějiny.

Původní majitelé tam nyní mají i díky vám připomínku…
Ano, přesně devadesát let poté, co byla paní Ema Melicharová oficiálně zaregistrovaná jako majitelka domu, nechalo norské velvyslanectví před ni umístit dva kameny zmizelých, takzvané Stolpersteine. Majitelé tak mají aspoň symbolický hrob.