Rozhovor s Radkem Špicarem

Vzdělání a místo, kde bydlí – tyto dvě věci považuje pro život za důležitější než to, co pije, jí, nebo kam jezdí na dovolenou. „Díky Škodovce jsem si mohl vybrat, kde budu žít. Prošli jsme s manželkou celou Prahu a rozhodli se pro šestku,“ říká viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar.

Pokud byste měl jedním slovem charakterizovat letošní rok, jaké by to bylo?
Nejistota. Letošní rok je pro mě symbolem doby, ve které žijeme.
Je to doba velmi nejistá, proměnlivá a vyžaduje od nás všech obrovskou míru flexibility a přizpůsobivosti.
Podle čínského kalendáře je rok 2020 rokem krysy, tedy zvířete, které podle Číňanů dokáže najít cestu z nesnází a přizpůsobit se novým podmínkám. Celkem se trefili, asi věděli, co přijde…

Myslíte si tedy, že se na konci pandemie budeme muset přizpůsobit jinému životu, než na jaký jsme byli zvyklí?
Žádná apokalypsa nenastane, zvládneme to. Jak v České republice, tak ve světě. Ale nový normál bude jiný. Už se nevrátíme do světa, který tu byl dřív. To ale neznamená, že ten, co nás čeká, bude horší. Jsme zemí Josefa Schumpetera a jeho „kreativní destrukce“. Je to přesně ten moment, který můžeme využít k tomu, aby něco starého, horšího zaniklo a uvolnilo to cestu něčemu novému, lepšímu.

A převládnou pozitiva? Poznáme to i v každodenním životě?
Já věřím, že ano. Konkrétní příklad. Čeští zaměstnavatelé byli vždy hodně konzervativní, co se týká alternativních pracovních úvazků, tedy home officů, nebo využívání sdílených míst. Měli pocit, že koho nevidí za prosklenými dveřmi kanceláře, ten nepracuje. Tahle mentalita se teď mění a zaměstnavatelé vidí, že není nutné držet zaměstnance v kancelářích. Je to důležité i pro města a městské části. Lidé pracující z domova nemusí každý den jezdit do práce a z práce. Snižuje to počet aut v ulicích.
Na druhou stranu není úplně na místě očekávat, že se teď všichni přesuneme na home officy. Jsme silně průmyslovou zemí a pracovat na výrobní lince z domova je dost složité. Ale jsem stoprocentně přesvědčený, že využívání alternativních úvazků bude častější než před pandemií.

Může mít pandemie pozitivní vliv i na ekonomiku? Stále se hovoří spíš o negativech.
Jako člověk, který ví, co obnáší založit vlastní firmu a udržet ji na trhu, je mi strašně líto každé firmy a pracovního místa, které kvůli pandemii zanikne. Ona ale přinese z dlouhodobého pohledu i mnoho pozitivního.
Naše ekonomika má před sebou obrovskou výzvu, a tou je její nutná modernizace. Potřebujeme úspěšně projít „čtvrtou průmyslovou revolucí“. Náš průmysl se musí intenzivně automatizovat, digitalizovat a robotizovat. To jsou procesy, které jsme nastartovali už před pandemií, ale postupovaly dost pomalu. Pandemie vše urychlila. Zatraktivnila i využití nových technologií jako 3D tisk, virtuální realitu, umělou inteligenci a strojové učení. Jejich využití nám pomůže s růstem produktivity, kterou potřebujeme zvýšit, aby mohly firmy zvyšovat platy. Máme je stále o dost nižší než v západní Evropě, což považuji za velký problém a možnou hrozbu pro stabilitu a soudržnost naší společnosti do budoucna.

Když jsme u těch e-oborů, jak si stojí náš e-Government?
V tomhle je bohužel obrovský rozdíl mezi privátním a veřejným sektorem. Ten první ušel za posledních třicet let obrovský kus cesty a je v mnoha ohledech v mezinárodním měřítku plně konkurenceschopný. Ten veřejný ale výrazně pokulhává. Když se podíváte na hodnocení České republiky od OECD, Světové banky nebo Evropské komise, všichni říkají, dělejte něco s tou obrovskou propastí mezi privátním a veřejným sektorem. Ten první táhne zemi nahoru, druhý dolů.
Podle mě ale situace i úřady a instituce donutila zlepšit se a jednat s občany elektronicky.
Mluvíte s člověkem, který bohužel patří mezi těch 850 tisíc řidičů, kteří si letos museli prodloužit platnost řidičského průkazu. A protože digitalizaci velmi fandím a mám všechno, co můžete mít – datovou schránku, elektronický podpis, vše, co je k dispozici – čekal jsem, že tak triviální věc, jako je tohle, bude plně digitalizovaná. Tedy že někam pošlu pár informací a bude to vyřízené….

… takže jste stál také frontu před úřadem jako ostatní?
Ano, dokonce dvakrát. Jednou při podání žádosti a podruhé při vyzvednutí řidičáku. A se mnou stovky dalších lidí. To všechno v době, kdy je rizikové jakékoli shromažďování více lidí na jednom místě. Velký rozdíl v porovnání s bezproblémovým plně digitalizovaným vyřízením parkovacího oprávnění na Praze 6…

Je šance, že se i tohle u nás zlepší?
Musí se to zlepšit. Ve dvacátém prvním století mají úřady obíhat elektronické dokumenty a ne lidé. Digitalizace státní správy je nutná i proto, že už dnes máme půl milionu státních zaměstnanců. Z toho zhruba sedmdesát tisíc úředníků, kteří stojí každoročně státní kasu několik miliard. To už brzy nebudeme schopni ufinancovat. Obzvlášť v době, kdy vláda vytvořila rekordní rozpočtový schodek ve výši téměř půl bilionu korun. Je třeba nahrazovat úředníky digitálními procesy, abychom mohli snížit jejich počet. A těm, co zůstanou, jsme mohli zvýšit platy. Jako bývalý státní úředník vím, že je nemají nijak závratně vysoké. Digitalizace státní správy je drahý proces, ale Evropská unie nám skrze evropský Plán obnovy nabízí několik miliard korun přesně na tuto oblast, takže je jen na nás, jestli je dokážeme smysluplně využít.

Pokud by se v budoucnu nedostávalo peněz ani městům a městským částem, jak moc se to projeví na jejich fungování i rozvoji?
Žijeme v období, kdy probíhá konkurenční boj nejen na úrovni států, ale i krajů a měst. Několik let jsem s kolegy pracoval na Strategickém rozvojovém plánu Prahy, ve kterém jsem měl na starosti kapitolu podnikatelské prostředí a investice. Tam se jasně ukázalo, že Praha soutěží o kvalifikovanou pracovní sílu, sídla firem a investice s takovými městy, jako jsou Mnichov nebo Vídeň. Proto je důležité, aby se dále rozvíjela. Aby měla kvalitní infrastrukturu a její obyvatelé netrávili svůj čas v zácpách. Aby bylo k dispozici dostupné bydlení a kvalitní pokrytí vysokorychlostním internetem, které umožní lidem pracovat odkudkoli. Aby byla Praha bezpečná bez vyloučených čtvrtí, kam byste se báli po setmění chodit. Kdyby na tohle nebyly peníze, Praha ztratí svou konkurenceschopnost. A to by se brzy projevilo i na kvalitě života jejích obyvatel.
Zastáváte pozici viceprezidenta Svazu průmyslu a dopravy. Co to obnáší?
Je to neplacená funkce volená zástupci českého průmyslu. Česká republika je evropskou průmyslovou supervelmocí už od dob Rakouska-Uherska. Průmysl představuje přes třicet procent našeho HDP, což je více než třeba v Německu. Průmyslové firmy jsou u nás sdružené v oborových svazech, jako je automobilový, strojírenský, chemický, energetický a další… A všechny tyto oborové svazy zastřešuje a zastupuje právě Svaz průmyslu. Je to přes sto let stará organizace, která se původně jmenovala Ústřední svaz československých průmyslníků. V jejím čele stáli lidé jako Tomáš Baťa, Václav Klement nebo Hugo Vavrečka, dědeček Václava Havla. Dohromady zastupujeme firmy, které mají přes jeden milion tři sta tisíc zaměstnanců a našimi partnery jsou vláda a odbory.

K čemu je taková střešní organizace dobrá?
Třeba k tomu, že vláda nemusí chodit za těmi tisícovkami firem a ptát se jich, jaký mají na danou věc názor. Stačí, když přijde za představenstvem Svazu a od něj získá jednotnou pozici celého českého průmyslu.

Na co vláda ale stále neslyší, je doporučení přijmout euro. Proč ho odmítá jak ona, tak sedmdesát procent lidí? Nezvládli bychom s ním současnou krizi lépe?
Euro je jen měna. Kdo si myslí, že přijetí eura udělá z České republiky Německo, nejsilnější ekonomiku Evropy, tak se mýlí. Stejně jako není pravda, že by z nás udělalo Řecko. Jak je ekonomika silná a odolná vůči krizím, záleží na něčem jiném – jestli máte konkurenceschopné firmy, které mají finální produkt s vysokou přidanou hodnotou a marží, a nejste jen subdodavateli jako my. Jestli máte převážně domácí firmy, které zisky nechávají a reinvestují doma, nebo jestli jste ekonomika závislá na zahraničním kapitálu, ze které každý rok odchází více než tři sta miliard na dividendách do zahraničí. A roli hraje i to, jestli máte dostatečnou míru digitalizace a robotizace a z toho plynoucí vysokou produktivitu.

Bojím se, že odpovědí na vaše otázky je třikrát ne…
Máte pravdu, téhle „levné ekonomiky“, která má výše popsané rysy se musíme co nejrychleji zbavit. Už proto, že jejím důsledkem je „levná práce“, na kterou upozorňují odbory. To jsou ty nízké platy, o kterých jsme už mluvili. Ovšem s tím nám euro moc nepomůže.

Do teď jsem si myslela, že by pro nás bylo přijetí eura výhodné…
Bylo by pro nás výhodné. Jsme exportně orientovaná ekonomika a nestabilita kurzu české koruny je pro exportéry velkým problémem, což by s přijetím společné evropské měny odpadlo a ekonomice pomohlo. A druhá věc – zbytečně bychom každý rok neztráceli miliardy korun za směnu koruny vůči euru a za nutnost českých exportérů se pojišťovat vůči kurzovým výkyvům. Jde o desítky miliard korun, které bychom jinak mohli investovat do platů zaměstnanců nebo nových technologií zvyšujících produktivitu.

Proč tedy tolik lidí euro odmítá?
Na prvním místě je rétorika české vlády, ta má na obyvatele největší vliv. Když se podíváte na graf zobrazující vztah českých vlád k Evropské unii, zjistíte, že když jsme měli proevropsky orientované vlády, které o unii hovořily spíš pozitivně, popularita EU a eura byla vyšší. A naopak. Když jsme měli vlády, které hovořily o EU špatně, byla i podpora nižší. Druhá věc je světová hospodářská krize před deseti lety, která velmi negativně ovlivnila pohled na Evropskou unii a eurozónu. V neposlední řadě je důvodem i řada mýtů a zcela neopodstatněných obav.

Třeba že se vše zdraží?
Ano, největší obavou z přijetí eura je podle posledních průzkumů zdražování. To je ale mýtus. Naposledy Slovensko jasně ukázalo, že když si to stát pohlídá, ke zdražování nedojde.
Nicméně i já, jako zastánce eura, nepovažuji za možné jeho přijetí v situaci, kdy se ho bojí 70 procent obyvatel. Politikům proto nevyčítám, že nestanoví termín pro přijetí, vyčítám jim, že o tom s lidmi nemluví a nechávají je žít ve strachu a neopodstatněných obavách. Jsem si jistý, že kdyby s lidmi hovořili a dali na stůl argumenty proti i pro, které podle mne převažují, lidé by obavy ztratili. A dostali bychom se do situace Slovenska, kde 70 procent Slováků nedá na euro dopustit a už by se nikdy nechtěli vrátit ke koruně. Jenže k tomu bychom potřebovali politiky s odvahou, a těch je u nás jako šafránu.

Kromě své práce a toho, že objíždíte republiku a vysvětlujete lidem výhody našeho členství v Evropské unii, jste také spolumajitelem galerie. Jak se člověk z průmyslu stane galeristou?
Celkem jednoduše. Co jsem v byznysu, zabývám se tím, co a jak dělat, abychom zůstali konkurenceschopní a doháněli ty nejvyspělejší země. Je skvělé, že už teď jsme v ekonomické výkonnosti předstihli Portugalsko, Řecko, Španělsko i Itálii. Ale my bychom měli soutěžit s těmi nejlepšími. Už jednou v historii jsme k nim patřili. A jednou z hlavních komparativních výhod, kterou ti nejlepší mají, je kreativita. Potřebujete být originální a inovativní, abyste v globální konkurenci obstáli. A kreativita vzniká především z diverzity, z různorodosti. Musíte spojovat nespojitelné, aby z toho střetu vzniklo něco originálního a unikátního. To jsem si ověřil ve Škodovce, když se mi ji podařilo propojit s Vysokou školou uměleckoprůmyslovou. Inženýři se spojili s umělci. Ze střetu těchto dvou civilizací – a ony jsou to opravdu jiné světy žijící v jiném časoprostoru – vznikla originální a velmi inovativní řešení.

Stále jsme se nedostali k té galerii…
Díky té spolupráci jsem byl osm let předsedou správní rady UMPRUM, kde jsem se potkával se studenty a umělci. Vzbudilo to ve mně lásku k umění a umělcům. Začal jsem umění sbírat, až to dospělo k tomu, že jsem se stal spolumajitelem galerie The Chemistry, kterou založil a vede můj bývalý kolega z Úřadu vlády, Petr Hájek, který nám ve Strakovce dělal šéfa právního oddělení.

Co vás vlastně přivedlo na Prahu 6 a jak se vám líbí socha Marie Terezie?
Jsem dost asketický člověk, kterému nikdy nezáleželo a nezáleží – až je mi to někdy líto –, na tom, co pije, jí, nebo kam pojede na dovolenou. Dvě věci ale považuji za hodně důležité: jedno je vzdělání, a to druhé je místo, kde bydlím. V Praze 6 jsem se nenarodil, ale vybral jsem si ji. Jedním z důvodů bylo, jak se chová k veřejnému prostoru. Vidím dlouhodobou snahu ho neustále zlepšovat a kultivovat, a to i uměním. Ve většině případů uměním kvalitním, vzešlým z výběrových řízení. Navíc to není jen umění pro umění. Něco vyjadřuje a připomíná. Je dobře, že vznikl pomník Václava Morávka. Jsem rád, že máme lavičku Václava Havla. A jsem rád, že máme novou sochu Marie Terezie, protože je to žena, která hrála v našich dějinách důležitou roli. Navíc se opravdu povedla.

Je nějaké místo v Praze 6, kde byste rád viděl umělecké dílo a ono tam stále chybí?
Při práci na Strategickém plánu jsem se hodně naučil od profesora Koutského, který paralelně zpracovával Metropolitní plán Prahy. Od té doby sleduji, co se děje na pražských sídlištích, i těch šestkových. Jak by se dala revitalizovat a udržet v té socioekonomické struktuře, kterou mají, aby se jejich kvalita nezhoršovala, jak to třeba známe ze západní Evropy. Často jezdím na letiště přes Červený Vrch a plánovaný projekt Osa Červený vrch bylo něco, co se mi moc líbilo. Je to místo, které by si zasloužilo revitalizaci, lepší podobu a jako třešničku na dortu nějakou pěknou instalaci.

Co byste ještě na šestce zlepšil?
Dopravní infrastruktura je pro mě hodně důležitá. Že třicet let po revoluci nemáme přímé spojení z centra na Letiště Václava Havla, je velká ostuda. Spousta lidí tady považuje Čínu za rozvojovou zemi, ale tam se dostanete v Šanghaji z letiště do centra vlakem, který jede čtyři sta kilometrovou rychlostí. Pak se vrátíte do Prahy a jedete narvaným autobusem půl hodiny do centra. To stejné platí o pražském okruhu. Většinu západoevropských měst pohodlně objedete po okruhu. Tady se musíte prodírat centrem a znečišťovat ho exhalacemi. Anebo třeba taková technikálie, když vyjedu na Malovance z Blanky, tak nemohu odbočit doleva nahoru na Břevnov, kde bydlím, ale musím dál po Patočkově, objet několik bloků, čímž se zbytečně zatěžuje silnice a lidi kolem. To je něco, co mě tak štve, že už jsem přemýšlel, že se vydám za vedením městské části nebo sepíšu nějakou petici.

A na co se tady těšíte?
Určitě na rekonstrukci Vítězného náměstí. Teď nevypadá moc dobře, ale má velký potenciál. Sleduji taky, jak dopadne rekonstrukce bubenečského nádraží a čekám na dokončení plánu pro Ladronku, protože kousek od ní bydlíme a trávíme tam s dcerami spoustu času.