Z Červeňáku do Hollywoodu

Jako malá chtěla kameramanka Jana Hojdová hrát princezny. To se jí sice nesplnilo, přesto si může připadat jako v pohádce. Právě točí v USA filmový dokument o kameramanovi Robertu Richardsonovi, držiteli tří Oscarů, který je podepsaný pod tituly jako Kill Bill, Letec, Hanební Pancharti, Tenkrát v Hollywoodu a mnoha dalšími.

Jaký byl váš největší sen, když jste byla malá?
Chtěla jsem být herečkou. Protože můj dědeček natočil Šíleně smutnou princeznu, Pyšnou princeznu, Sůl nad zlato… Jako dítě jsem se viděla v princezně Heleně ze Šíleně smutné princezny a často jsem si na ni hrála.

Vaším dědečkem byl Bořivoj Zeman?
Ano, i to je jeden z důvodů, proč jsem odjakživa chtěla pracovat u filmu. Jeden děda, Bořivoj Zeman, byl režisér, druhý, Václav Hojda, kameraman, maminka je režisérka a táta kameraman. Takže to je takový přirozený vývoj.
Předpokládám, vzhledem k tomu, co nyní děláte, že už nechcete být princeznou. Jaký je váš současný sen?
Dokončit dokument o kameramanovi Robertu Richardsonovi a napsat o něm knížku.

Proč právě o Robertu Richardsonovi?
Jeho pojetí kamery mě vždycky inspirovalo. Obdivovala jsem, jak pracuje se světlem, kompozicí obrazu, s pohybem kamery. Jeho obraz je vždy součástí stylu režiséra. On sám říká, že se snaží vyhovět představě režiséra, sloužit příběhu.

Jak vás napadlo začít točit film o slavném hollywoodském kameramanovi?
Na FAMU jsem se musela rozhodnout, o čem budu psát diplomovou práci. A protože mě psaní seminárních prací ve škole moc nebavilo, rozhodla jsem se, že by bylo nejlepší udělat diplomku formou rozhovoru. Zkontaktovala jsem proto Asociaci amerických kameramanů, poprosila je o kontakt na Richardsona a vůbec jsem netušila, jestli mi někdo odpoví.

Jak rychle odepsali?
Neodepsali mi. Tak jsem to za dva měsíce zkusila znovu, to už přeposlali můj e-mail Robertovi a on mi do půlhodiny odepsal: Jano, co ode mě potřebuješ? Rád ti se vším pomůžu. A tak začala naše spolupráce. Z diplomové práce začala pomalu vznikat kniha. Když jsem ho poznala osobně, tak mi přišlo naprosto přirozené, začít natáčet dokument.

Co je tedy na jeho životě zajímavé, krom toho, že je jedním ze tří žijících kameramanů, který získal za svou práci tři Oscary?
Jeho komplikované dětství. A celá jeho životní cesta nebyla jednoduchá, dodnes se vypořádává s osobními problémy. Chtěla bych, aby to byl příběh člověka, nikoli jen příběh kameramana. Aby to nebyl snímek jen pro specifickou odbornou skupinu, ale každý z nás si v něm našel to své. Je to složitá osobnost s velkým srdcem.
Prý ve vašem filmu vystupuje i režisér Quentin Tarantino, který s ním natočil třeba slavný snímek Kill Bill.
Seznámila jsem se s ním během natáčení filmu Tenkrát v Hollywoodu, pak jsme se setkali na festivalu Camerimage v Polsku. Zatím jsem s ním točila různé atmosféry. Musím počkat, až se situace uklidní. Koronavirus všem zkomplikoval život. Každopádně ve filmu by se měl objevit.

Když pracujete s takovými legendami, třesou se vám ruce a kamera?
Hodně těžké to bylo na začátku, protože mi Robert nabídl, abych mu dělala třetí kameru na filmu Soukromá válka. Byl to pro mě ohromný stres. Ve filmu hrají Jamie Dornan a Rosamund Pike. Robert je velice náročný kameraman. Dal mi šanci a za tu jsem mu opravdu vděčná. Byla to velká škola od jednoho z nejlepších.

Zasahuje vám Robert Richardson do přípravy dokumentu, nebo to nechává zcela na vás?
Vše s ním konzultuju a myslím, že to je právě skvělé. Má ve mě důvěru, a to byl asi i jeden z důvodů, proč s tím dokumentem souhlasil. Poskytl mi veškerý svůj soukromý materiál a ví, že jej nezneužiju a fakta nezkreslím; v žádném případě ho nepoškodím. A já se ho zase ptám na jeho názor, považuji ho za svého mentora, přece jen je to člověk, který za život natočil asi čtyřicet filmů. Robert je velmi upřímný. Pracuje na sto procent a totéž očekává i ode mě.

Zakázal vám točit nějakou scénu nebo otevřít některé z témat?
Zatím ne, ale to poznám až ve střižně, až se film dramaturgicky postaví. Myslím, že tam určitě nastanou nějaké debaty, co ponechat a co vypustit, jak odvyprávět Robertův příběh.

Ten film se bude promítat jen v Americe, nebo také u nás?
Chtěla bych, aby se dostal i k nám. V dokumentu vystupuju. Prostřednictvím mě se ve filmu setkají dva světy, Česká republika a Spojené státy. I to byl důvod, proč mi Robert tenkrát odepsal. Zajímal ho pohled, poznání někoho z tak vzdálené a poměrně neznámé země.

Už máte název filmu?
Camerraman. S dvěma R. Jako Robert Richardson.

Chtěla byste zůstat u dokumentárních filmů, nebo se můžeme těšit na pěknou pohádku, komedii či drama, kde budete uvedená v titulcích jako kameramanka?
Můj sen je točit filmy, nedá se specifikovat jaké. Všechny, které budou mít příběh, emoci a budou mít co říct a budou mi nabídnuty a mě budou zajímat.

Na dokumentu nyní pracujete jako režisérka, kameramanka i producentka. Bude se vám pak chtít třeba v roli kameramanky poslouchat příkazy režiséra? Nebude vám taková práce připadat nudná?
Nudná určitě ne, ale jednodušší ano. Odpadne spousta starostí kolem. Těším se na to.

Kromě studentských filmů máte za sebou i svou prvotinu – film Zrcadla ve tmě, který jste natočila s režisérem Šimonem Holým a s herečkou Alenou Dolákovou v hlavní roli. Můžete tedy srovnávat – je rozdíl v tom, jak vznikají filmy u nás a jak v Americe?
Nedá se srovnávat český a americký filmový svět. Oba dva mají kouzlo. Já jsem měla možnost v roli kameramanky točit spíše komorní filmy, jako je právě Šimonův film Zrcadla ve tmě. Byla to krásná práce.

Jako kameramanka musíte mít cit na krásné záběry, pohledy, místa, je nějaké takové v Praze 6?
Hanspaulka, Petřiny, Červený Vrch, Podbaba, Divoká Šárka – to jsou moje místa, kde jsem od mala bydlela. Je to můj domov. Ta místa miluju a cítím se tam bezpečně. Praha 6 je také velice fotogenická, malebná… Vždycky byla kolem mě zeleň, chodila jsem s maminkou na procházky do Hvězdy, táta bydlí pod zříceninou Baba. Když spěchám na metro Bořislavka, jsem tam za dvě minuty a v centru Prahy za patnáct. Ráda chodím na trhy na Kulaťáku.

Co si užíváte teď v Americe a na Červeňáku vám chybí?
Takový ten komunitní a kulturní život. Chtěla bych, aby na Červeňáku byli malí živnostníci, ke kterým bych si došla třeba pro zeleninu, čerstvé pečivo… Není tu prostor, kde by se mohli shlukovat lidé, místo pro mladé. Je zde málo kulturního vyžití. Snad se dočkám artkina v právě budovaném Centru Bořislavka. Hrozím se toho, že zde zase budou hlavně kanceláře.

A naopak. Co na Červeném Vrchu je a chybí vám v Americe?
Moje rodina a přátelé.

Dovedete si představit, že byste se do Hollywoodu kvůli práci odstěhovala, ne-li na trvalo, tak třeba na pár let?
Umím. Určitě. A pak se zase vrátím.