Rozhovor s M. Krausem

Příznivci Krausberry určitě nebudou chybět v neděli 16. června na Vítězném náměstí na Dejvickém hudebním létě, kde letos Martin Kraus se svými hudebníky vystoupí. Jejich koncerty jsou totiž vyprodané.

Na pódiu působíte jako opravdový šoumen, takový jste odmala?
Ano, byl jsem třídní šašek už ve škole, zavíral jsem se do skříně a dělal podobné hovadiny.

Chudák maminka…
Spíš chudák tatínek, u nás byl on tím šéfem rodiny.

Jste stejně zábavný jako na pódiu i doma, když jedete autem…
Přesně naopak. Když jsem sám, bývám neviditelný. Přísahám! Často mi lidé říkají, že to přece nemohu být já, že to není ten stejný člověk jako na pódiu. Jsem opravdu tichý a ušlápnutý.
Pocházím ze Žižkova, a když jsem tam začal šaškovat, dostal jsem přes pusu. Postupně jsem zjistil, že je lepší emoce úplně nepouštět ven. Jen když máte jistotu, že vám nikdo nenabije.

A co emoce, když vyjdete na pódium před diváky?
Tak to mě samozřejmě baví, tam si mohu dělat, co chci.

Platí, že čím více lidí v sále, tím více vás to baví?
Ne, mně stačí klidně dvacet lidí. Když mě v dobrém vyprovokují, dělám blbosti s nimi.

Netoužíte tedy naplnit celý Strahov?
Velké stadiony nebo velké festivaly nejsou ono. Stejně vidíte jen pět prvních řad, zbytek už neznáte, je anonymní. Navíc ve velkém prostoru se s diváky špatně komunikuje. Pro mě je akorát Malostranská beseda s kapacitou dvě stě padesát lidí.

Pro vás je to možná akorát, pro vaše příznivce nikoli. Víte o tom, že je neustále vyprodáno a nejde sehnat vstupenky?
Vím. Zjišťujeme, zda bychom tam nemohli hrát častěji. Dříve jsme střídali Besedu a Vagon, ale tam teď asi končíme, tak bychom chtěli hrát častěji na Malostranském. To ale asi půjde až příští rok. Zase aby pak na nás nepřestali lidé chodit.

Prý jste na své muzikanty přísný? Je to pravda?
Ne, vůbec ne. To vám nikdo nemohl říct.

Řekl. Ale nevím, zda jste přísný i na sebe?
Jsem.

Co to znamená? Že cvičíte každý den?
Před každým koncertem si přehraji svoje písničky na kytaru anebo mám dvě na harmoniku, tak i ty. A také si zopakuji texty, protože si už novější nepamatuji.

Pokud se nepletu, poslední CD – sedmé v pořadí – vyšlo v roce 2015 a bylo to Best of 31. Není to málo na tak oblíbenou skupinu s dlouhou historií?
Je. Ale nemá se nám o to kdo starat. Stejně jako o jejich prodej. Zkoušel jsem shánět manažery a nedopadlo to. Buď to nedělali tak, jak jsem si představoval, nebo nefungovalo něco jiného.

Když bych si chtěla alespoň zkompletovat sbírku těch starších, kde je seženu? Na koncertech?
Ani při koncertech. To bych musel zadat jejich dotisk. Je s tím spousta práce a ve finále pak má každý v kapele z CD desetikorunu. To za ty starosti nestojí. Podobně je to i s tričky. Necháte je natisknout, něco se prodá a za rok z toho má člen kapely dva nebo tři tisíce korun. Ale celou dobu se o ten obchod musí někdo starat, počítat to, peníze zdanit… To je moc práce. Vím to, protože bylo období, kdy jsem to zkoušel.
Vy asi nebudete obchodní typ.
Naopak, jeden čas jsem byl podle mě docela dobrý obchodník, ale nebavilo mě to.

Co jste prodával?
Dovážel jsem klimatizace z Ameriky. Zkusil jsem obchodovat asi deset let, vydělal nějaké peníze, ale samozřejmě ne jako ti milionáři. Ale vím, že bych to dokázal.

Proč jste skončil?
Nebavilo mě to. Musíte být seriózní. Když jsem měl obchodního partnera, o kterém jsem si myslel, že se mu nebudu líbit, dělal jsem, že já nejsem já. Říkal jsem, že pan Kraus je někde na Havaji a do Prahy lítá jen na Vánoce. A že jsem pouze zaměstnanec, který s ním jedná. Opravdu to nebyla žádná legrace – buď musíte být slušný a decentní, nebo se vydávat za montéra.

Muzika vás tedy uživí?
Ano, mám už děti velké, nepotřebuji moc peněz. Stačí mi na pivo a na benzin.

Na pivo asi ne, prý si vaříte vlastní. Tak co se třeba stát pivovarníkem?
To by šlo, ale mně se poslední dobou to vaření nedaří. Chtěl bych dělat plzeňské, ale mám spíš kvasnicové a nefiltrované. Vařit a hlavně filtrovat pivo, aby bylo jako to plzeňské, je moc složité, těžké a drahé.

Ale co si uvaříte, si také vypijete...
Mně to moje moc nechutná, tak ho rozdávám. Uvařím várku čtyřiceti padesáti piv a ta rozdám. Třeba mým muzikantům chutná, ale nesmí ho vypít moc, pak špatně hrají.

A proto jste se odstěhoval z Prahy, abyste mohl na venkově vařit pivo?
Ne, mě už to v Praze nebavilo. Jsem duší buran. Než jsem začal chodit v Praze do školy, vyrůstal jsem u babičky na venkově, a ta mě učila, že nejlepší jsou duší burani. Že když bude válka, tak Pražáci umřou a burani přežijí, protože se umějí najísta, a že husa je pak víc než akcie. Tak jsem se odstěhoval na venkov, už asi před dvaceti lety.

Vraťme se ještě do Prahy, a to do slavného Houtyše, tedy Hostince u Tyšerů. Vzpomínáte na něj?
Nejprve jsem tam chodil moc rád. Žižkov nestál za nic, tam hráli dokola Dianu, kradli a byla to galérka. V té oblasti, kde jsem v šedesátých letech žil, když měl někdo výuční list, tak to bylo skoro jako vysokoškolský diplom. Jednou jsem náhodou potkal na Matějské pouti nějaké holky z Dejvic, ty mě přivedly sem a to byl úplně jiný svět. Poslouchala se tady americká muzika, hrálo blues. Tak jsem sem od nějakých šestnácti či sedmnácti let jezdil.

Jak vás tady tenkrát přijali coby Žižkováka?
Opil jsem se, abych se nestyděl, a začal jsem před nimi hrát na kytaru. Během pár měsíců jsem se tady seznámil s ostatními.

Prý jste si rychle získal mezi nimi respekt. Bylo to díky kytaře?
Ne, určitě ne. Jak někde nejste rodák a nechodil s nimi do školy, tak vás nikdy nevezmou za svého. Neřekl bych, že bych měl respekt, ani teď ho nemám.

Houtyš skončil s privatizací domu, ve kterém byl. Ještě se potkáváte s lidmi, kteří tam s vámi chodili?
Ano, na Dejhuli třeba. Ale pro mě skončil Houtyš daleko dřív. Už jsem to jednou kdysi někde řekl v novinách a oni se pak Hanspauláci strašně urazili.
Tak povídejte, jak to bylo...
V sedmdesátých a osmdesátých letech to byl podle mě nejlepší klub na světě, jezdil jsem tam stopětadvacítkou ze Žižkova každý den. A v noci zase nazpátek. Ale pak jsme dospěli a třeba Ivan Hlas se oženil a odstěhoval na Smíchov, další do Karlína. Ta hospoda existovala ještě koncem osmdesátých let, tenkrát ji objevili novináři, ptali se mě na ni a já jim odpověděl, že to tam bylo úžasné před deseti lety a teď už se tam nic neděje. Řekl jsem to možná trochu expresivněji.

Takže už je to pro vás minulost...
Včera jsem tam byl zrovna na procházce, je to tam hezké. Sedl jsem si na zídku Houtyše, dal si lahváče a jen tak sám pro sebe jsem tam seděl. Po čtyřiceti letech.

Hrajete rád na Dejhuli?
Rád. Ale jen ob rok, protože si myslím, že je to tak akorát. A také proto, že jde o dobročinnou akci a je velká poptávka, abyste hráli na dobročinných koncertech. My máme zásadu, že hrajeme pro charitu jednou za rok – letos je to Dejhule a loni jsme hráli pro dětskou onkologii. Příští rok zase podpoříme někoho jiného.

Kdy jste se přestěhoval do Prahy 6?
Mám manželku z Prahy 6, poznal jsem ji – ostatně jako všechny muzikanty, se kterými hraji – v Houtyši. Odstěhoval jsem si ji k sobě do bytu na Žižkov. A každý den jsme sem dojížděli. A asi v roce dva tisíce chtěla žena bydlet tady, a protože měla peníze, tak si tu pořídila byt. Já se odstěhoval na chalupu. Nyní se navštěvujeme, jsem třeba tři dny v týdnu tady a čtyři na chalupě. Manželka, pokud zrovna o víkendu nehrajeme, jezdí za mnou na chalupu… Ale mohu říct, že jsem strávil na šestce celý život, i když jsem jezdil přespávat na Žižkov.
Když jste tady, chodíte na šestce na koncerty svých kamarádů nebo jinam za kulturou?
Nechodím vůbec nikam, když mám volno, jdu u nás do lesa. Nyní mi prodali hodně dřeva, tak dělám dřevo na zimu. Těším se, že ve svém věku dokážu porazit strom, nařezat ho a naštípat. Pak když s těmi polínky v zimě topím, tak si pamatuji a některému třeba říkám: Tys mi nešlo naštípat!
Kde je to u nás?
Divišov. Asi padesát kilometrů po brněnské dálnici.

Ještě bych zůstala na šestce a připomněla jméno čestného občana pana doktora Betky. Prý mu chodíte každý rok hrát na narozeniny.
To byla klika, že se mi dostal do života.

Chodíte mu hrát na narozeniny, protože vám zachránil život… Jak se to stalo?
Nejprve jsem přišel do nemocnice s papírem, že mám bouli na krku, vyšetřovali mě, neměl jsem žádnou protekci, až přišel takový mladý doktor a povídá mi: Máte štěstí, ujme se vás pan profesor, protože má rád vaši muziku. Byl jsem rád a říkal jsem si, že aspoň k něčemu se big beat hodí. Odvedl mě do ordinace a pan profesor na otázku, co mi je, dopověděl: No co by vám bylo, máte rakovinu a to na krku jsou metastáze. Takto to na mě vybalil.

Co člověk v takové situaci udělá?
Pamatuji si, že jsem vyšel z nemocnice a nějaký chlap mi nabízel za dvacku plyšovou opičku, abych prý přispěl na boj proti rakovině…

Nakonec to dopadlo dobře…
Ano, jsem mu říkal, pane profesore, tak mi tedy tu rakovinu uřízněte, když musíte, ale chtěl bych dál mluvit a zpívat. Podíval se na mě s tím, že se nebavíme o tom, jestli budu zpívat, ale jestli budu žít. Ale tak prý reaguje každý.

Kolem vaší operace koluje určitá historka...
Pak mě tedy pan profesor operoval. Říkal, že si mě nechá na večer, když by to trvalo dlouho, aby nemusel nikam spěchat. Má můj obdiv, protože ta operace trvá šest sedm hodin a on dělá třeba dvě tři za den, tedy operuje patnáct hodin i více. To musí být šílené a náročné. Jde přece o život. Druhý den časně ráno mě vzbudil, vyndal mi slavíka z krku, díru mi zakryl dlaní a povídá, řekni něco: tak jsem pozdravil, dobré ráno, pane profesore. On odpověděl, je to dobré, mluvíš. Tak jedu na kongres do Anglie. A byl pryč. Je dobré, že se to povedlo, není větší hodnota než život.