Otec ze mne chtěl mít diplomata
Původní profesí architekt. Přesto se stal Vladimír Merta jednou z ikon českého folku, do nějž vnesl „poeticko-protestní“ akcent. Během let se let dostal k filmové režii, scénáristice... Tento umělecký multitalent a především symbol alternativního hudebního žánru, se 20. ledna stal sedmdesátníkem. A to je důvod, proč čtenářům Šestky přinést rozhovor právě s tuto osobností.
Co vás přivedlo k tomu, že jste se v mládí začal věnovat umění? Máte umělecké kořeny?
Tatínek hrál na housle a maminka krásně zpívala. Táta však ze mě chtěl mít zahraničního diplomata, což byl jeho neuskutečněný sen. Cítil jsem se být jako každý kluk spíše van Goghem. Nakonec vyhrál kompromis. Dohodli jsme se s tatínkem tak, že umělcem mohu být vždycky, ale k životu je třeba také logického uvažování, které si mohu osvojit na architektuře.
Věnoval jste se někdy profesi architekta?
I když jsem nic nepostavil a neumím malovat, snad bych se uplatnil v týmu jako koncepční vizionář a dobrý ideový architekt.
V kolika letech jste začal hrát na svůj první nástroj?
Ve třinácti letech mi věnoval zaprášenou kytaru odněkud ze sklepa můj strýc, pražská potápka a milovník jazzu. Byla to stará česká gibsonka s extrémně vysoko postavenými strunami, které se nedaly zmáčknout. V té době začaly vycházet brožurky o původu blues, o českých big bandech, hrálo slavné a jedinečné Studio 5, jež jsem s uchem na skle poslouchal v kavárně Štvanice, v klubu Vltava nebo na Střeleckém ostrově. Bývaly to zlaté doby, kdy kytaristé hráli potichu a citlivě. Mám dodnes v uchu jazzová sóla a při hraní myslím jako saxofonista.
Po absolutoriu architektury na ČVUT jste v roce 1971 začal studovat FAMU – obor režie. Kde se zrodil tento impuls?
Viděl jsem svět filmově a dodnes mám stříhané sny.Toulal jsem se s půjčenou kamerou na péro, dokonce jsem zkoušel i warholovský pochod s kamerou noční krajinou. Částečně jsem se chtěl vyhnout vojně, ale také mě provokovala přestylizovaná česká nová vlna. Vábilo mě vrátit hranému filmu zpět kus opravdovosti, což byla iluze.
Kteří kantoři vás vedli v hlavním předmětu režie?
V našem ročníku Karla Smyczka, Karla Kováře, Jirky Drašnara a Luby Velecké nás střídavě vedli (spíš ignorovali, protože měli dost svých angažmá) Jan Matějovský, František Filip, Jaroslav Hužera, Vladislav Delong, Jiří Sequens a Antonín Kachlík. Přijímal mě ještě Evald Schorm s Elmarem Klosem, za studenty seděla v komisi Agnieszka Hollandová. Evald Schorm musel záhy školu z politických důvodů opustit. Nakonec jsem skončil u Jaroslava Balíka, jenž mi dal z absolventského filmu trojku a vypoklonkovali mě. V odborných teoretických předmětech jsme měli mnohem důstojnější zastoupení kantorů, než v praktických filmových – například Otakara Vávru, Václava Mencla, Radovana Lukavského, Karla Hogera, Mikyho Kučeru a Jana Kučeru.
Jak byste charakterizoval tehdejší FAMU?
Škola v té době teprve hledala svůj sekernický stranický styl, kterého naštěstí nikdy nedosáhla. Kupodivu jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Profesory jsme téměř neviděli a práce jsme si sami korigovali ve střižně. Poté musely samozřejmě projít konečným schválením. Cítil jsem se tam velice svobodně.
V době studií na FAMU jste již profesionálně vystupoval jako hudebník?
Ano, celou dobu jsem chodil do školy s obavami, kdy se to provalí a vyhodí mě. Měl jsem však velké štěstí, že estébáci, školní svazáci, ani profesoři ještě zřejmě nechodili na folk, takže jsem mohl natočit povídku Oty Pavla Smrt krásných srnců. Pak jsem si ani neškrtl.
Po absolutoriu této školy jste napsal scénář k filmu Opera ve vinici, jehož režie se vzápětí ujal Jaromil Jireš. Tvořil jste hlavní role příběhu přímo pro Josefa Kemra a Jana Hartla, kteří je poté skutečně hráli?
Při psaní scénáře jsem u postavy studenta žurnalistiky myslel na Jana Hartla. Moje zbožné přání bylo, abych si tento film mohl i sám zrežírovat. Vrcholila nejtvrdší doba normalizace, kdy si na Barrandově uvědomili, že musí utáhnout šroub. Točili jsme tedy pod přímým dohledem předsedkyně barrandovské stranické buňky, jinak originální a filmu oddané, ing. Nejedlé. Byl jsem nakonec rád, že dramaturg Makovička oslovil Jaromila Jirešese, který angažoval kamaráda a ryzího člověka Honzu Hartla a Josefa Kemra. Hráli nejen o lidovém géniu Františku Hřebačkovi z Mikulčic, ale o všech Fanoších světa, což ten film strašně povzneslo. Původní verzi scénáře jsem měl prodchnutou různými alegorickými narážkami, které pochopitelně při realizaci musely zmizet.
V roce 1983 jste natočil animovaný krátkometrážní snímek František Nebojsa podle předlohy Jana Wericha a v roce 1988 jste zkomponoval hudbu k jeho další animované pohádce Lakomá Barka. V čem Vám konvenovala jeho tvorba? Mělo to určitou souvislost se skutečností, že Jan Werich byl, podobně jako vy, za normalizace vnímán jako symbol odporu vůči tehdejšímu režimu?
Jan Werich byl úžasný a nenahraditelný herec. Dovedl ztvárnit vynikajícím způsobem jak opilého Ira, tak i vypočítavého ruského šlechtice. Jeho výkony se nedají vůbec srovnat s tím, co jsem já mohl nabídnout s kytarou. Došlo ke šťastné a nevysvětlitelné shodě okolností. Ačkoliv jsem měl zakázáno veřejně vystupovat s písničkami, barrandovský Krátký film mi přidělil hudbu k animovanému večerníčku, které jsem později i režíroval. Pomáhala mi spolužačka střihačka Magda Sandersová a také Petr Skoumal. Jednou po půlnoci se ozval, jestli bych nesložil nějakou hudbu k večerníčkům za něj, prý už jich má plné zuby. Naštěstí se v "Kraťasu" tehdy nevyskytoval žádný osvícený estébák, který by si potřeboval "žehlit kariéru", nebo byli jasnozřiví a tušili, že jim to v budoucnu projde bez problémů.
Který hudební skladatel vás oslovoval v mládí a který dnes? Jakou hudbu rád posloucháte?
V mládí jsem chodil na Munclingera, fascinovala mě erudice, skromnost a láskyplná pozornost, která prýštila z Petra Ebena. Z desek jsem znal Jana Klusáka, Klementa Slavického a Miroslava Kabeláče. Obdivoval jsem cembalová sóla Zuzany Růžičkové a starou hudbu Alessandra Scarlattiho a Claudia Monteverdiho. Souběžně jsem objevil neworleanské jazzové kořeny, které k nám soustavně a neúnavně přinášel Pavel Klikar, jenž dovedl úžasně propojit improvizaci barokní s improvizací jazzovou. Nyní mi hodně dává tvorba Miloše Štědroně, Petra Kotíka, komorní soubory Pavel Haas Quartet, gambista Wagner nebo cellista Jiří Bárta. Nejvíce kupuji desky Collegia 1704.
Věnovat se tolika profesím najednou a všechny dělat dobře není jednoduché. Jak jste řešil jejich rovnováhu?
Slyším jako saxofonista, vidím jako filmař a hraju na kytaru. Všechny ty profese se můžou trochu vzájemně inspirovat a ovlivňovat, což najdete v dějovosti nebo obraznosti některých písní. Co se týče architektury, dodnes čtu odborné časopisy, chodím na výstavy a vidím lidské osudy v kamenných stavbách. Zkrátka vzdělance v sobě člověk nezabije.
Čím se zabýváte v současné době a co připravujete do budoucna?
Máme velké štěstí, že nakladatelství Galén Lubomíra Houdka nad námi rozevřelo ruku a sleduje naši současnou společnou tvorbu v triu s Honzou Hrubým a Ondrou Fenclem. Momentálně se pilně učím hrát na veškeré instrumenty, které mám doma na zdi - na violu, gambu, violoncello, citeru, mandolínu, fujary, flétny a saxofony. Moje "vyběhané kytarové prsty" mě už nechtějí pustit duchovně dál. Všechny nové nástroje však přede mne staví nové úkoly, kdy se nemohu spolehnout na prstoklad, ale musím jít zpět do původní hudební vize. Moje příští deska bude mít lehce samožerský název "Merta sobě". Představím v ní rekonstruované staré nástroje, na něž doma amatérsky pižlám v tajné naději, že se tak propracuji ke svým vlastním kořenům.
Jak dlouho bydlíte v Praze 6 a jak se vám tu líbí?
Přestěhoval jsem se od rodičů z Prahy 7 do malé kolonie Na kocourkách před dobrými třiceti lety. Fascinuje mě blízkost zachované zeleně, téměř anglická krajina Bílé hory a Šáreckého údolí. Jako věrný lyžař letohrádku Hvězda dávám několik podnětů a návodů, jak nahrnout sníh na běžecké stopy, aby se nám minimálně trojnásobně prodloužila lyžařská sezóna.
Co vám na životě tady vadí?
Nechápu, proč tak bohatá čtvrť, která pořádá monstrózní hlučné akce typu Kabátů, nedbá více o cyklisty. Po nákladné rekonstrukci tramvajové tratě Vozovna Střešovice-Petřiny zmizely cyklopruhy na úkor zúžení a nebezpečně nepřehledných šikan a cyklisté jsou ohroženi na životech. To je opravdu na žalobu! Levné cizí peníze byly narychlo a nesmyslně vyhozeny jenom proto, aby se utratily. Mizí sociální ohledy a citlivost k místům. Jako čerstvý střešovický starousedlík jsem chodil velmi rád hrát do domečků okrašlovacího spolku Medáci ve Starých Střešovicích. Úžasná společnost pamětníků, alternativní mládeže a tvůrčích bytostí sedávala u ohně a dvojice bezdomovců Čížek a Čížek hrála divadlo. Tato místa získal a nečinností poničil v rámci nějakého pseudoprivatizačního projektu kdosi nepovolaný a krásná setkávání zanikla. Praha 6 se zbavila jedné sociální vrstvy a přiklonila se k boháčům a bezduchým milionářům, kteří bezostyšně a beztrestně bourají staré památkově chráněné domy.
Autor rozhovoru: Jakub Horváth
INFOBOX
Vladimír Merta – nar. 20. 1. 1946
Vystudoval architekturu na ČVUT( diplom 1971) a poté filmovou a televizní režii na FAMU (diplom 1976). Během studia architektury začal skládat vlastní písně. První desku vydal v roce 1969, další publikační možnost měl silně omezeny represivní politikou režimu. S přestávkami vystupoval, publikoval a tvořil vlastní filmařské projekty. Během osmdesátých let psal a režíroval animované filmy. Věnuje se filmové, divadelní a scénické hudbě a zhudebňování poezie. Je aktivním členem OSA a zakládajícím členem Evropského kulturního klubu. Vydal školu hry na harmoniku a kytaru a několik zvukových nosičů. V současné době patří mezi nejvýraznější interprety improvizované hudby na pomezí žánrů.
Případně, pokud bude místo, dáme i info o autorovi s jeho malou fotkou:
Jakub Horváth
Pochází z muzikantské rodiny. Vystudoval Konzervatoř Jaroslava Ježka ve hře na trubku, studoval zde také skladbu. V současné době studuje na filozofické fakultě Masarykovy univerzity pod Ústavem hudební vědy obor Sdružená uměnovědná studia. Několik let byl členem Big Chess Bandu Václava Kozla. V současné době se věnuje tvorbě scénické hudby a působí jako hlavní varhaník v kostele sv. Norberta v Praze na Ořechovce a jako klavírista v předních pražských hotelích. Věnuje se také publikační činnosti se zaměřením na český film a divadlo a pravidelně moderuje besedy pro pražské seniorkluby, kam si nejčastěji zve přední české herce.