1. Titulní stránka
2. Archiv
3. 2005
4. květen

Občané Prahy 6 vzpomínají na květen 1945

Události spojené s koncem války si Praha 6 mimo jiné připomíná výstavou fotografií o Pražském povstání v Písecké bráně. Její velká část bude zároveň věnována událostem v Praze 6. Ve vitrínách budou umístěny fotografie a dokumenty, získané od občanů Prahy 6, zachycující účast jich samotných nebo jejich rodinných příslušníků v květnových bojích.

Vystavené fotografie zachycují především vyjednávání o opuštění nynější školy Emy Destinnové, kde si Němci zřídili kasárna Horsta Scharnhorsta, jejich odchod, odstraňování německých nápisů a vyklízení kořistních zbraní a munice z této školy i internaci německých civilistů. Dokumentují vývoj událostí od okamžiku odjezdu německých vojsk po podpisu kapitulace ulicemi Dejvic směrem na Rokycany po vítání sovětských vojáků v Bubenči. Na snímcích je zachycena povstalecká baterie Hanspaulka z 8. května v palebném postavení a účast této baterie při přehlídce před prezidentem Edvardem Benešem na Pražském hradě 28. května 1945. Vystaveno tu bude i originální vydání „Almanachu Květnové revoluce 1945 v Praze XVIII.“ z roku 1947 popisující události v Břevnově.

Barikády vyrostly za masivní účasti dobrovolníků. Mnozí měli zbraň poprvé v ruce, mnozí se zranili granátem. Všichni účastníci se zasloužili o postavení sedmi barikád v oblasti konečné tramvají. Barikády stály v ulicích směrem od Vítězného náměstí k Podbabě. V bývalé restauraci U Barikád v Bubenči byl od 5. května 1945 štáb povstalců i lazaret. Již v sobotu 5. 5. se skupina odhodlaných Čechů zmocnila německého muničního skladu, který stál pod dnešním hotelem Crowne Plaza.

Vzpomínka paní Jarmily Šubrtové na otce Vojtěcha Hadince, v době Pražského povstání velitele sedmi barikád v Bubenči:

„...Bydleli jsme před II. světovou válkou v Challonské ulici, pak přejmenované na Vogesskou. Tatínek vystoupil po zahájení okupace v r. 1938/39 z armády a pomáhal mnoha studentům ročníku 1924, aby nemuseli být nasazeni v Reichu.

Již v sobotu 5. května kolem sebe zorganizoval skupinu povstalců. Podařilo se mu, aby těžký vagon z bubenečského vlakového nádraží byl shozen pod koleje na silnici k Podbabě, a tím byla uzavřena úniková cesta. Zapojil se do organizování barikád a byl jejich velitelem.

My doma, maminka, a bratři, jsme o tatínkovi měli jen občasné zprávy. Sklepy jsme měli v domě vybaveny a při hlášce, že jdou Vlasovci, jsme se zde všichni, s výjimkou těch, kteří stavěli barikády, schovávali.

Tatínek byl zraněn na hlavě a uviděli jsme ho až 9. 5. ráno. Ani si neodpočinul a volali ho k silnici, kde ležel přes cestu pancéřovaný vůz a tak se sovětská armáda touto cestou nemohla dostat do Prahy.

Pamatuji si z té doby, že hlavní štáb revolucionářů byl tehdy v restauraci, která dlouho nesla název „U Barikád“. Pamatuji si také na německé občany, kteří na udání místních museli být označeni ostříháním vlasů a pomazáním hlavy. Po 9. květnu dávali zpět silniční kostky z barikád do silnice. Ve Vltavě jsme se u „Čtverečků“ v roce 1945 nekoupali, byli sem vhazováni Němci, kteří udávali české občany.

Tatínek za dobu okupace a velitelství barikád obdržel Čestný diplom a uznání od tehdejšího prezidenta Edvarda Beneše. Nikdy však nežádal o žádnou finanční odměnu. Vím, že byl pro mnoho lidí z naší a dalších přilehlých ulic, „jejich velitelem“.

Po květnu 1945 se tatínek vrátil do armády, v roce 1946 byl přeložen do Sokolova a tam se také celá naše rodina odstěhovala. Do Prahy 6, na Petřiny, jsem se vrátila až v roce 1961…“

Pan dr. Jan Orlický z Bubenče shrnul své vzpomínky na květnové revoluční dny do povídky „Na barikádě“ v knize „Neobyčejné příběhy obyčejného života“

„…K prvním zbraním jsme se dostali velmi brzo. V dejvických garážích objevili naši lidé zásoby ručních granátů po Němcích, které pak byly rozdány každému, kdo chtěl. Já vyfasoval čtyři granáty, což mi stačilo, abych s třemi dalšími mladíky pronásledoval tři ozbrojené německé vojáky, kteří někam utíkali a na naše pronásledování odpovídali střelbou. My zalehli, kdykoli se zastavili, aby na nás namířili zbraně. Když se znova rozběhli, tak my zase za nimi. Netrefili nikoho, ale z jednoho blízkého domu se náhle ozval výstřel a zasáhl smrtelně jednoho z mých spolubojovníků. Tím skončilo pronásledování a Němci se ztratili někam směrem ke Stromovce…“

„…Praha byla zachvácena barikádní horečkou. Budovalo se na ohromném množství míst. U nás, v ulicích před tehdejší cihelnou (pozdějším Internacionalem) se stavěly hned čtyři. Na jedné z nich jsem pracoval i já. Někteří chlapi tam vytrhávali dlažební kostky krumpáčem a jiní stavěli barikádu. Jak se barikáda pomalu zvyšovala, tak rostla i vzdálenost mezi ní a muži s krumpáči. Ochotných lidí bylo dost, tak se hned tvořily řetězy jako při požáru a vzdálené kostky putovaly plynule na určené místo…“

Na květnové události vzpomíná paní Olga Čuříková, která má s Prahou 6 spojen celý svůj život. 60. výročí skončení druhé světové války a výstava k připomenutí Pražského povstání v ní evokovaly vzpomínku z dětských let, která od roku 1936 prožívala v bezprostřední blízkosti Písecké brány.

„Z nedaleké starobylé vily, kde jsme s rodiči bydleli, bylo jen pár kroků k dětským dobrodružným hrám na vrcholku brány. Ta nám pak za války, v době, kdy byly hlášeny nálety na Prahu, byla přidělena jako protiletecký kryt. S kufříkem v ruce jsem sledovala čas – protože, byl-li vyhlášen poplach po půlnoci, nemuselo se jít druhý den ráno do školy.

A pak přišel 5. květen 1945 – byla to sobota, to si pamatuji přesně. Nevím, snad jsme neměli vyučování, a proto jsem se mohla prohánět na koloběžce kolem Písecké brány. Když jsem se vrátila domů, viděla jsem rozrušenou maminku a z rádia se ozývaly hlasy volající o pomoc. Moc jsem tomu ve svých dvanácti letech nerozuměla, ale pochopila jsem, že se děje něco mimořádného. Tatínek se vrátil ze své magistrátní kanceláře – a byl klid. Pražské povstání k nám na Hradčany ještě nedoléhalo. Příjemným vzrušením bylo pro mne, že u nás budou bydlet Ramasovi s dcerou Evou, která byla mou nejmilejší kamarádkou. Byli totiž evakuováni, s dalšími zaměstnanci Pražského hradu, kteří tam užívali služebních bytů, do Písecké brány. Když to zjistili rodiče, poskytli Ramasům dočasný azyl v našem bytě. Pro upřesnění: pan Vojtěch Ramas byl osobním řidičem prezidenta Masaryka, posléze Beneše a za protektorátu Háchy. Následné dny jsem prožila s kamarádkou Evou hraním s panenkami, pro něž jsme z popudu našich maminek šily – zcela neuvědoměle – ruské rubášky a na hlavičky papáchy.

A pak přišel den D = 9. Květen 1945, který nám dal nahlédnout dodatečně do tváře války, která – ač kapitulací Německa 7. května skončila, pro nás v blízkosti Písecké brány ovšem ještě pokračovala. Před domem tank s po zuby ozbrojenou německou osádkou, střelba… Když jsme se ze sklepního úkrytu našeho domu vysoukali kolem 9. hodiny ven, nevěřili jsme očím: před Píseckou bránou mrtví… němečtí i sovětští vojáci. Můj první dětský kontakt se smrtí!!! A to jsem v tu chvíli ještě netušila, jak smrt v důsledku války se mne dotkne… V těch dopoledních hodinách jsme zaregistrovali dým nad Hradem, vypadalo to, že Hrad hoří (posléze se ukázalo, že tam hoří tank), ale pan Ramas se rozhodl zjistit, zda jejich byt proti Míčovně není ohrožen. Vydal se zkratkou přes zámeckou zahradu a Jelení příkop… jedna z posledních střel ustupující německé armády jej zasáhla. To jsme se dověděli toho dne kolem poledne. Jeho žena se na prahu našeho domu zhroutila. Byla převezena do psychiatrické léčebny, kde krátce na to zemřela. Má drahá kamarádka ztratila v posledních hodinách války, dne 9. května 1945 oba rodiče.

A tak, tak zvaný Den vítězství – osvobození – byl a je pro mne poznamenám smrtí: těch bezejmenných i těch blízkých. Toho všeho, na co vzpomínám, byla němým svědkem Písecká brána, vedle níž jsem žila ještě mnoho dalších let, až do roku 1990. Bylo to bezvýznamné monstrum, v němž odkládali svá košťata metaři, kde sídlily různé kanceláře.Teď moje milovaná brána ožívá, aby byla svědkem nejen minulosti, ale sloužila přítomnosti.

Moje milovaná Písecká bráno žij – a občas vzpomínej!!