Kateřina Bečková: Praha není město jako jiná
Po gymnáziu Arabská nastoupila Kateřina Bečková do Muzea hlavního města Prahy jako sekretářka ředitele, pak tam organizovala výstavy, a když při zaměstnání vystudovala vysokou školu, stala se správkyní sbírky historických fotografií a Langweilova modelu Prahy. Nyní čestná občanka Prahy 6 a také autorka tří desítek knih o Praze vydala svou zatím poslední, kterou věnuje Bubenči a Dejvicím.
V Praze 6 nyní probíhá diskuze o budoucnosti vil v ulici Milady Horákové a o využití jejich okolí. Jaké řešení by se nejvíce líbilo vám?
Vily, které dosud stojí, bych doporučila opravit, a místo vil, které už nestojí, bych navrhla uvažovat o hmotové replice. Mohou to být zcela moderní objekty. Jen je nutné, aby vstoupily do sousedství té slavné vilové kolonie ve Slavíčkově ulici s respektem.
Jsou u nás historicky cenné stavby dostatečně chráněny?
Myslím, že nástroje ochrany jsou naprosto dostatečné. Jde jen o to, aby byly respektovány, a to jak investory, tak úřady. Myslím si, že je pochopitelné, když soukromí majitelé jdou často nadoraz toho, co je z památkového hlediska možné, nebo často pro sebe chtějí získat výjimku. Nejhorší je, když se furiantské obcházení pravidel považuje za jakousi formu hrdinství.
Je památková ochrana nebo prohlášení stavby za kulturní památku všemocným lékem, který by pomohl cenné stavby zachránit?
Ne, to bohužel není. Pokud je investor hodně silný v kramflecích, prosadí si svou, památka nepamátka. Nejde třeba přímo o demolici, ale o nešetrnou přestavbu. Památková péče má tu nevýhodu, že v ní nelze postupovat podle exaktních kritérií. Takže jeden odborník řekne: Je to cenné, rozhodně zachovat! A druhý: Není to cenné tak, aby to nemohla nahradit kvalitní novostavba. Kdo to rozsoudí? Kdo pozná, že je či není navržená novostavba dostatečně kvalitní? Vždy se musí rozhodovat případ od případu. K tomu je zapotřebí názor skutečně vzdělaných a fundovaných lidi, kteří dokáží důvody pro ochranu stavby vyargumentovat.
I v Praze 6 máme řadu objektů, kde se to nepovedlo. Které z již neexistujících staveb nejvíce litujete?
Možná hotelu Praha. Byla to výjimečná stavba se špatnou pověstí. Nyní už víme, jak byla architektura tohoto hotelu skvěle navržena. Díky tomu, že se stavěl pro potřeby tehdejší vládnoucí strany, měl prakticky neomezený rozpočet. Na stavbu bylo možné najmout opravdu ty nejlepší architekty, designéry, tvůrce uměleckého řemesla. Ubytovávaly se tam i návštěvy ze Západu a tehdejší papaláši se chtěli před nimi prostě pochlubit, co dovedeme. Ačkoli já plně chápu odpor místních obyvatel, když se do vilové čtvrti na Hanspaulce měla umístit tak ohromná stavba. Kdyby tomu bylo možné zabránit, považovala bych to za legitimní, ale pokud už hotel vznikl, bylo nutné to přijmout jako danost. Jeho zánik nebyla náprava urbanistické chyby, ale nekulturnost, barbarství.
Máme ještě nějakou z architektonického hlediska kvalitní stavbu se špatnou pověstí?
Svým způsobem je to i hotel International. Vznikal za podobných okolností jako hotel Praha, i když o dvě desetiletí dříve, a dneska je kulturní památkou. Přičemž se chrání jako celistvé dílo, ukazující na určitou etapu v historii této země. Ale přesto bych dodala, buďme rádi, že zůstalo pouze u této stavby daného sovětského vzoru, protože v padesátých letech hrozila výstavba mnohem většího vojenského zařízení ve stylu Lomonosovovy univerzity na dnešním Vítězném náměstí.
Co se vám na šestce z hlediska architektonického líbí nejvíce?
Třeba Lannova vila. Ta je se svou vnitřní výzdobou pro mě perlou. Vůbec celé jádro Bubenče, i když bylo zle poškozeno stavbami pro potřeby ruského velvyslanectví. Ale já mám takovou profesionální deformaci, že různá místa vidím tak, jak je znám z historických fotografií. Mám vizuální paměť a jako by mi nějaký projektor v hlavě promítal před očima něco, co už tam v reálu není. Když jsem se prostřednictvím sepisování knížky o Bubenči s bohatou historií této obce blíže seznámila, pochopila jsem, jaké má to místo sílu a charakter.
Co považujete jako členka Klubu Za starou Prahu a jeho bývalá předsedkyně za jeho největší výhru? Co se vám povedlo v Praze zachránit?
Vezmu-li to historicky, zásluhou Klubu za starou Prahu například zůstalo stát průčelí takzvaného Paulánského kláštera na Staroměstském náměstí. Také se nerealizovala zástavba na nábřeží před Emauzy. Měla zde pokračovat řada činžovních domů až k Vyšehradu. Tehdy se Klub za starou Prahou zasadil o to, že se udělalo takzvané vytyčení, z latí se vytvořila konstrukce, aby bylo vidět, jak moc bude ikonický dálkový pohled na Emauzy zakrytý. Nakonec bylo rozhodnuto na nábřeží nestavět.
Nějak si nepamatuji, že bych takové snahy zaznamenala. Kdy se tohle plánovalo?
To se pohybujeme zhruba před sto lety a více. Klub za starou Prahu byl založen v roce 1900, takže příští rok slavíme 125. výročí. Nicméně vždycky říkám, že naší největší zásluhou je to, že přispíváme k formování památkového vědomí společnosti. Vyjadřujeme veřejně naše názory a lidé si reakcí na ně, ať kladnou, či zápornou, tříbí ty svoje.
Jako členka Klubu za starou Prahu máte vůbec ráda moderní architekturu?
Ano a velmi.
Která z moderních staveb se vám na šestce líbí?
Národní technická knihovna. Té náš klub dal i cenu. Aby bylo vidět, že i Klub Za starou Prahu má kladný vztah k moderní architektuře, udělujeme cenu za novou stavbu v historickém prostředí. Právě Národní technická knihovna je jednou z laureátek, protože vysokoškolský kampus od Antonína Engela z dvacátých let minulého století je pro nás už historické prostředí a ta stavba je tam perfektní.
Mezi moderní architekturu určitě patří i dostavba čtvrtého kvadrantu Vítězného náměstí. Jak se vám líbí vítězný návrh?
Beru ho rozpačitě, protože mi tam chybí ta brána do Technické ulice, kterou měl ve svém návrhu Antonín Engel a tvořila bod, ke kterému bylo náměstí symetricky orientováno. Škoda, že ji tam někdo nenavrhl, byť v moderním tvaru. Mně tam chybí, ale je pravda, že spousta lidí ty původní návrhy nezná, a těm to nejspíš nevadí.
Ve své knize Bubeneč / Dejvice – Siamská dvojčata pražského severozápadu píšete, že Dejvice a Bubeneč byly historicky velmi rozdílné čtvrti. Přitom dneska málokdo ví, kudy vede mezi nimi hranice. V čem byly jiné?
V Bubenči, původně zemědělské obci, se začalo nově stavět už od první poloviny devatenáctého století, kdy tam začaly růst vily sloužící jako letní nebo rekreační sídla pro obyvatele z Prahy. Nezapomínejme, že ještě neexistovala Velká Praha a Bubeneč byl venkovskou obcí s krásnou přírodou kolem. Naproti tomu Dejvice byly jen malou osadou vesnického charakteru u Proboštského dvora a zemědělskou krajinou s usedlostmi.
Není vám líto, k čemu slouží historická budova Proboštského dvora dnes? Že je v ní sběrný dvůr?
Já tam sama chodila zametat! Když jsem chodila na gymnázium, byla to naše oblíbená brigáda. Když si člověk chtěl rychle vydělat pár korun, šel k metařům. Dorazila jste v šest hodin ráno, ukázala občanku, dostala oranžovou vestu a koště a ve skupině vás poslali uklízet nějaké místo. Tam jste zametali podle pokynů do dvanácti hodin a pak dostali padesát korun na ruku. Tehdy v sedmdesátých letech to byl příjemný přivýdělek.
Jaké využití by té budově slušelo více?
Třeba hudební škola. Ono je třeba připomenout, že ačkoli jde původně o místo zastavěné od středověku, tak ty současné budovy nejsou kdovíjak staré, vznikly většinou až v 19. století.
V podtitulu knihy máte, že jsou Bubeneč a Dejvice siamská dvojčata. Proč?
Protože se tyto dvě odlišné obce spojily novodobou výstavbou na Vítězném náměstí do jednoho už nedělitelného celku, ačkoli katastrálně stále zůstávají dvěma subjekty. Proto jim říkám siamská dvojčata.
Kdy zmizel ten rozdíl mezi hranicemi?
Ve dvacátých letech dvacátého století. Tím, že v obou částech vznikly podobné domy, hranice zmizela. Je docela zábavné ji hledat na mapě a pak si ji představit nebo projít ve skutečnosti. Pak zjistíte, že třeba jedna strana ulice Jugoslávských partyzánů se nachází v Bubenči, druhá v Dejvicích.
Jak dlouho jste knihu o Bubenči a Dejvicích připravovala?
Intenzivně jsem se jí věnovala dva roky.
Ta kniha je plná fotografií, pomohlo vám při jejich hledání, že pracujete v Muzeu hlavního města jako kurátorka sbírky historických fotografií?
V té knize je nějakých šest set třicet obrázků, z toho asi jen jedna pětina je z muzea. Ale narazila jsem třeba na sběratele pohlednic a fotografií, který mi ohromně pomohl. Především na pohlednicích je skoro všechno. Dále jsem hledala například v Archivu hlavního města Prahy. Když totiž v roce 1920 vznikla velká Praha, tak magistrát nového hlavního města vyslal fotografy, aby nafotili nové okrajové části města a aby zdokumentovali ty původní připojené vesničky a jejich staré domy, protože věděli, že pole se budou časem zastavovat a staré domy bourat. Z této akce pochází opravdu velký soubor fotek jak Bubenče, tak Dejvic.
Když jste se probírala těmi fotkami, objevila jste něco, co vás opravu překvapilo?
Pro mě byla hodně překvapivá vesnička Staré Dejvice, protože jsem do té doby neměla žádné její fotografie, ani v muzeu je nemáme. Ono na ní totiž nebylo moc co fotit, šlo vlastně o vesnici založenou koncem osmnáctého století. Nebyly tam žádné výstavné budovy, ale jen jednoduché, vesnické, většinou jednopatrové a přízemní domy se zahrádkami uspořádané do několika ulic, mezi nimiž vedla jedna hlavní. To vše zmizelo v 60. letech 20. století.
Vy žijete v Dejvicích od narození?
Ano, narodila jsem se v porodnici v Bubenči v Rooseveltově ulici a odtud si mě rodiče dovezli do bytu v Dejvicích, kam se kdysi v roce 1928 moji prarodiče nastěhovali jako do novostavby. V tomtéž bytě nyní bydlí můj syn s rodinou jako čtvrtá a pátá generace. Já jsem se přestěhovala do Vokovic, jen pár kroků od hranice Dejvic.
Jak se to stalo, že vás oslovila architektura?
Mám takovou vzpomínku, že jsem šla po Smíchově, bylo mi asi šestnáct, a pozorovala ty zdejší eklektické domy a fasády poskládané z prvků různých architektonických slohů. Ze školy jsem věděla, jak se pozná gotika, renesance, baroko, ale tohle jsem nedokázala pochopit. Začala jsem si půjčovat knížky o architektuře, abych se v historických slozích lépe vyznala. Jedna z prvních knížek, které jsem si tehdy půjčila, byla nejstarší edice Zmizelé Prahy. Pět knížek bylo svázáno dohromady a já jsem objevila svoji Atlantidu, ovlivnilo mě to na celý život.
Když jste se začala zajímat o architekturu a historii, fotila jste si a zaznamenávala, jak se mění?
Když jsem byla mladá a začala jsem se zajímat o architekturu a dějiny umění, zaujal mě středověk a spíš staré slohy. Chtěla jsem studovat dějiny umění, ale v mé době o přijetí rozhodovalo něco jiného než schopnosti a znalosti, proto jsem nakonec dálkově studovala teorii kultury. Až se zralým věkem jsem začala brát na vědomí i architekturu dvacátého století, ale musela jsem se k tomu dopracovat. Dnes vnímám meziválečnou architekturu Dejvic a Bubenče jako prostředí mého domova a nedám na ni dopustit.
Když jste se dostala od architektury středověku k 20. století, přijde čas, kdy se vám bude líbit i architektura 21. století a třeba mrakodrapy? Ví se o vás, že nejste jejich příznivkyní.
Když to bude nutné, ať se staví i do výšky. Podle mě to ale stále nutné není. Musíme si rozmyslet, jestli chceme zachovat současný charakter Prahy, anebo jestli se chceme stát kosmopolitním městem s výškovými budovami, kterých je po světě už spousta. Specifikem Prahy je ale to, že není městem, jakých je spousta, ale městem osobitým, jedinečným, jaké je na světě jen jedno.
Ale vždyť zde už několik výškových staveb máme...
Krása a charakter Prahy netkví v jednotlivých budovách, ale v hodnotě historické architektury a celkovém pohledu na město. Praha má vysokou urbanistickou hodnotu v tom, že jde o kotlinu s historickým jádrem, kolem které se zvedají vrchy a kopce, čili – jak se říká – její poloha má scénický charakter. Když se na ni podíváte třeba z Hradčan, je to vlastně amfiteátr. A to je jedna z těch hodnot, které si cení UNESCO. Tím spíš bychom neměli do těchto urbanistických vztahů zasahovat dalšími dominantními stavbami. Tento mimořádný charakter města musíme hlídat.
Kateřina Bečková (* 1957)
⟶ vystudovala gymnázium Arabská
⟶ dálkově studovala teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy
⟶ po maturitě nastoupila do Muzea hlavního města Prahy, kde působí dodnes jako kurátorka sbírky historických fotografií a Langweilova modelu Prahy
⟶ od roku 1990 provozuje nakladatelství Schola ludus- Pragensia
⟶ je autorkou řady knih o pražské architektuře
⟶ letos na jaře jí vyšla kniha Bubeneč / Dejvice – Siamská dvojčata pražského severozápadu
⟶ je členkou Klubu Za starou Prahu, jehož byla v letech 2000-2021 předsedkyní
⟶ v roce 2022 jí bylo uděleno čestné občanství Prahy 6