Rozhovor s architektkou Lucií Vogelovou

S oblibou říká, že kdyby stromy přenášely internet, jsou všude. Ale protože tomu tak není, mají to stromy ve veřejném prostoru těžké. Přesto je krajinářská architektka Lucie Vogelová umisťuje jak do ulic, navrhovala například okolí Národní technické knihovny, tak na střechy budov.

Jak byste představila krajinářskou architekturu laikovi?
Pojem krajinářská architektura je docela nový obor. Dříve se jí říkalo zahradní architektura, ale slovo zahradní dostatečně nevystihuje její zaměření. Nejsou to jenom návrhy zahrad, ale také ulice, náměstí, parky, veřejné prostory i malá zákoutí mezi rezidenčními nebo bytovými domy. Prostě všechno, co je kolem a kde žijí lidé. Řeší, aby tento prostor fungoval právě pro ty, kteří ho používají. Proto v roce 2008 ustanovila Česká komora architektů, že se místo zahradní architektura bude používat krajinářská.

Neubylo by vám práce, kdybychom si krajinu a své okolí neničili a nechali přírodu, ať si poradí sama?
Ale co potom městská krajina? Popravdě, nikomu z nás se nelíbí, když si venkovní prostory žijí vlastním životem. Nechceme, aby kolem nás byla úplná divočina, chceme mít posečenou trávu, abychom se po ní mohli procházet, chceme mít lavičky, pestré záhony. Musíme si prostředí kolem sebe uzpůsobit, a to bez péče nejde.

Nemrzí vás, že zatímco architekti staveb a investoři se zpravidla u nových domů a projektů zveřejňují, tak vy, kteří děláte okolí, zůstáváte většinou v anonymitě?
Myslím si, že se často neuvádějí ani architekti staveb. A nás krajinářských je opravdu málo, tak možná proto jsme anonymní? Také mezi sebou nemáme takové superhvězdy, ale v zahraničí už se to začíná měnit. Podle mě přichází doba, kdy jsou si oba obory rovnocenné a na projektech v maximální míře spolupracují.

Nyní jsem našla jednu výjimku, kdy se píše a hovoří o autoru venkovních úprav, a to je Památník Romů a Sintů v Čechách v Letech u Písku. Tam jste uváděna jako spoluautorka. Těší vás to?
Jde o celé krajinářské dílo a v mnoha aspektech o speciální práci. Tady šlo o vytvoření piety na místě bývalého protektorátního, takzvaného cikánského tábora. Tato práce vzešla z architektonické soutěže, pak se autor častěji uvádí. Také se často zmiňuje to místo samotné a jeho příběh.

Než jste prostor navrhla, kolikrát jste se byla v Letech, kde romský tábor stával, podívat?
Vícekrát. Naše návrhy vždycky děláme v souvislostech, musíme si tedy projít okolí toho místa, navnímat prostředí. Tady stál velkokapacitní vepřín, který tu byl jakoby naschvál, a ze dvou stran bylo místo obklopeno lesem.

Základem vašeho návrhu jsou stromy, které vyrostou za deset či dvacet let. Nemrzí vás, že to bude tak dlouho trvat, než uvidíte výsledek své práce?
To je také hodnota. Práce s časem. Pro nás je zde les metaforou přirozeného svobodného společenství. Nyní jsou to dvaceticentimetrové sazenice, když tam půjdete za rok nebo za dva, zase bude prostor vypadat jinak a odhaduji, že bude-li rozumně pršet, třeba za osm let budou mít stromy kolem pěti metrů a už začnou tvořit plnohodnotný les.

Proč většinu památníku tvoří právě les?
Myšlenka byla, že projdete lesem a dostanete se k prázdnému místu tvořenému jen loukou, kde kdysi tábor stál. Až les vyroste, měl by tu být patrný kontrast mezi ním a prázdnem. Právě tento prázdný prostor symbolizující prázdnotu po těch, co už s námi nejsou, obepíná kruhový pietní chodník se jmény všech, kdo táborem prošli.

Vy jste navrhovali mnoho projektů v Praze. Například park a veřejné prostory na místě bývalé továrny Waltrovka nebo zahradu a rajský dvůr v Emauzském opatství. Najdu něco i na šestce?
Projekt Triangl ve Střešovicích nebo třeba naši ulici v Ruzyni. Lidé ji mají rádi, protože se z ní stala obytná ulice plná zeleně. Naše studio také navrhovalo stromy na Evropské nebo okolí u Fakulty architektury a za Národní technickou knihovnou. Teď například spolupracujme na projektu nové železniční trati z Veleslavína na Letiště Václava Havla.

Pokud se nepletu, za knihovou se nacházejí hlavně stromy a pravidelně sečený trávník. Nyní se řeší, zda takové trávníky, náročné na péči, do veřejného prostoru vůbec patří.
Takovéto trávníky jsou ale skvělé na to, abyste na nich mohla ležet, abyste si na nich mohla udělat piknik nebo házet frisbee. Deku si v květinovém záhonu nerozložíte a s míčem si tam nezakopete. Podívejte, jak krásně vypadá sečený parter před letohrádkem ve Hvězdě. Tyto trávníky ve veřejném prostoru určitě své místo mají, ale určitě vedle nich je správné mít i louku. Louka zase nabídne prostor pro žádaný hmyz a vydrží déle zelená v suchém období.

Trávník tedy podle vás do veřejného prostoru patří, co nikoli?
Jak se říká, že nejhorší v zahradě jsou trpaslíci, tak ve veřejném prostoru to jsou keře. Bývají nenáviděné, prý jsou nebezpečné, protože se prý v nich může kdokoli ukrýt, a pak vás přepadnout. Ovšem pro přírodu a třeba pro ptactvo jsou naprosto nenahraditelné. Proto se volí kompromis, keře se do veřejného prostoru vysazují, ale pak se stříhají buď na hodně nízko, aby se za nimi nešlo ukrýt, nebo se naopak tvarují, aby byly průhledné.

Je nějaký prvek nebo rostlina, kterou používáte tak ráda a často?
Těch je hodně, ale můj nejoblíbenější je asi muchovník. Řeknu vám, proč je skvělý. Je to sice keř, ale také ho lze pěstovat jako strom. Má krásný ladný tvar a hodně řídkou korunu, proto pod něj můžete vysadit další rostliny. Na jaře krásně bíle kvete, potom má výborné jedlé plody, které dozrávají před prázdninami, tak si je mohou děti trhat, než odjedou z města. Na podzim se zase barví do zářivé červenooranžové. Ten keř vám nabídne všechno, co od něj můžete očekávat.

Jak se stará Praha 6 o svůj veřejný prostor?
Když pozoruji, jak udržuje své venkovní prostory, myslím, že to dělá dobře. Co ale oceňuji jako velmi správné, že na ty nevyhovující vypisuje architektonické soutěže. Je to nejlepší způsob, jak vybrat právě dobrého autora a dobré řešení.

Vy jste byla několikrát porotkyní v těchto soutěžích, naposledy na Památník Pražského povstání.
Což byl třeba příklad toho, jak by to mělo fungovat. Ten prostor tam je, lidé ho nějak využívají, ale chtěli by od něj něco víc, protože naše nároky se mění. Navíc přišlo rozhodnutí městské části, vytvořit tam památník. A díky této soutěži se potkali umělci, krajinářští architekti a architekti, což je příkladná mezioborová spolupráce a velký potenciál k vytvoření kvalitního veřejného prostoru. Potěšilo nás, že nám přišly hodně různorodé návrhy.

Byla jste také v porotě na dostavbu 4. kvadrantu Vítězného náměstí. Jaká byla vaše úloha?
O tomto území rozhodovala veliká mezinárodní porota, protože jde o velké a významné území. Je bezvadné, že i když ho vlastní soukromí investoři, kteří nejsou povinní vypisovat architektonickou soutěž, ve spolupráci s městem ji zorganizovali. Zatímco ostatní architekti se zaměřovali na domy, já jako krajinářská architektka jsem hodnotila a mohla se více soustředit na to, co je kolem. Dávala jsem důraz na to, aby zde vznikl prostor, který mohou používat všichni, aby se vnitrobloky neuzavřely jen pro obyvatele těch domů. Byl to vlastně i požadavek Prahy 6. Dneska už se nepovažuje za správné, když si nějaké území ve městě zabere jen část lidí sama pro sebe. Tedy ty původně uzavřené bloky domů, jak je dělal profesor Engel, které se musejí obcházet, by už neuspěly. Důležité bylo, aby tento prostor, který je ohromný a zabírá čtvrtinu náměstí, byl průchodný a sloužil všem.

Mezi návrhy, které postoupily do finále, byl jeden s krásnou zelenou fasádou. Veřejnost z něj byla nadšená, ale neuspěl, proč?
Byl moc hezky namalovaný, ale potíž byla v tom, kdo a jak by zeleň udržoval. Hrozilo, že by se rostlinám nedařilo a začaly by být viditelné konstrukce a holá fasáda. Autoři návrhu nám nebyli schopni zaručit, že by zelená fasáda takto zůstala.

Je nějaké město nebo čtvrť, které je příkladem v péči o veřejný prostor?
Znám dobře Vídeň, kde se klade velký důraz právě na veřejný prostor. Pokud tam bydlíte, motivují vás, abyste se o své okolí starala. Dají vám před dům zdarma mlžítka nebo květiny v truhlících s podmínkou, že se o ně budete celou sezonu starat. Pokud jdete v létě Vídní, ulice jsou plné květin a velmi příjemné.

Hezký příklad, ještě něčím by se mohla Praha 6 inspirovat?
Pokud se ve Vídni předělávají dlouhé ulice, například
jako je naše Bělohorská, snaží se na ní vytvořit více pro-
storů pro setkávání a propojit a sjednotit ji nějakým jemným prvkem v celé délce. Tedy v celé ulici se objevuje například jeden typ modifikovaného mobiliáře, doplněného o stromy a trvalkové záhony. Vždycky tak víte, že jste stále na té
jedné ulici.

Ale tušíte, jak těžké je dneska vysadit do ulic stromy?
Stromy to mají ve městě opravdu těžké, protože dlouhá léta před nimi dostávaly přednost infrastrukturní technické sítě. Je pravda, že chcete mít všichni splachovací záchody, vodu, elektřinu a internet, proto si sítě vydobyly větší prostor v ulicích a právo být všude. Ale teď, když se projektují nové ulice, je tendence všechny sítě dávat do jednotných celků nebo pod vozovku, což nabízí možnost vysazovat do ulic více stromů. Lidem došlo, že to jsou hlavně stromy, které ochladí město o několik stupňů a zadrží vodu. Jak říkám, kdyby stromy přenášely internet, máme je všude.

Zatímco do ulic se stromy sázejí méně než kdysi, zase je často vidíme na střechách. Je to dobrý nápad?
My jsme navrhovali možná největší zelenou střechu široko daleko na budově jedné banky. Není to úplně jednoduché, taková střecha potřebuje pravidelnou údržbu. Pokud na ní chcete pěstovat intenzivní zeleň, tedy i stromy a keře, musíte ji zalévat. Ideálně když k tomu sbíráte dešťovou vodu z té střechy a zpevněných ploch, a pak ji zase vracíte zpět. Proto se dneska u novostaveb dělají hodně velké nádrže na vodu, aby zachytily i tu z přívalových dešťů.

Mají stromy vysazené na střechách stejně pozitivní vliv na život ve městě?
Když je zasadíte na střechu, kde mají metr země, nemají to prostě lehké. Zatímco stromy v ulicích máme sto let a víme, co od nich očekávat a jak se o ně starat, u střešních zahrad netušíme, co za těch sto let bude. Musíme přistoupit i na to, že možná dřív zestárnou a budeme je muset vyměnit. Přesto to za to stojí. Když bude pršet na klasickou střechu, všechna voda odteče pryč do kanalizace. Když na ní bude zasazena zeleň, tak se voda zachytí a se bude postupně vypařovat a udělá nám tu službu, že se nebudeme na chodnících přehřívat. Už i extenzivní zelená střecha s deseti centimetry zeminy si nechá třicet procent vody. Když ale zasadíte stromy správně s prostory pro kořeny a jsou spojené se zemí, přináší to přece jen výhody, které nelze ignorovat.