Rozhovor s Petrou Hřebíčkovou

Do povědomí filmových diváků se dostala jako Jaruška ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále. Pak dala přednost divadlu a k filmování se vrátila při mateřské dovolené.

Máme začátek školního roku, co se u vás po prázdninách změní?
Starší syn jde do druhé třídy, škola pro nás tedy není takovou neznámou jako loni. Ovšem září je vždy náročnější, oprašují se představení, začíná sezóna i v divadle, vybírají se kroužky a mimoškolní aktivity. Děti máme tři, proto musíme hodně lavírovat, který kroužek ano, který ne, kdo, kdy, koho vyzvedává a podobně. Co si nyní napíšete na papír, to potom celý rok žijete a ve skutečnosti život vypadá jinak než na papíře. A v září naskakujete do vlaku a zjišťujete, jaká to bude celý rok jízda.

Jako maminka určitě máte zkušenost se šestkovým školstvím, jaké je?
Určitě je rozmanité, nehodnotila bych to takhle obecně. Ani nás nenapadlo hledat školu mimo Prahu 6. Pro nás bylo zásadní, aby se děti mohly setkávat se spolužáky i po vyučování, cestou ze školky a ze školy. Aby měly větší svobodu a mohly si společně pohrát venku a my je nemuseli různě rozvážet a převážet mezi jiné party.

Podle čeho jste tedy vybírali školu?
Vybírali jsme mezi klasickými školami v okolí podle různých doporučení. Ptali jsme se přátel, kteří už mají s místními školami zkušenosti. Líbí se mi i důraz na cizí jazyk, který mají od první třídy. I konkrétní pedagog je podle mě pro začátek vzdělávání dítěte velmi důležitý. Měli jsme reference na paní učitelku a podařilo se nám, že syn chodí do její třídy.

Do školy se tedy těšíte?
Nechci mluvit za syna, ale mám pocit, že ano. Těší se určitě na kamarády, paní učitelku a je úžasné, co se za ten rok naučil. Cítí to sám na sobě – je nejstarší, naučil se číst, umí počítat a tím získává body navíc. Rád si doma na školu i hraje.

Je nějaká aktivita pro děti, která vám jako mamince na šestce chybí?
Neuvědomuji si, že by mi tady něco zásadního chybělo. Všechny základní kroužky tady máme... Ale vlastně ano, na šestce není kroužek chovu ještěrek nebo o něm alespoň nevím. Na něj musíme jezdit do DDM Prahy 7, naštěstí jsou to jen dvě zastávky tramvají.

Opravdu existuje kroužek chovu ještěrek?
Ano, jmenuje se Plazi a chodí tam samí chlapci. Vedle je kroužek savců a tam zase na věšáku v zimě vidíte převážně růžové bundičky. Netušila jsem, co by tam mohl dělat, dávala jsem tomu týden nebo dva. Vydržel celý rok a už o prázdninách se těšil na září, protože bude opět kroužek plazů a on si tam bude moci pochovat gekona a krajtu. Jsem ráda, není to jen o tom pohladit si hada, učí se zvířata poznávat a ctít. Obecně se také vyvíjí vztah k přírodě a ekologii. Dostala jsem za uši, když jsem vytáhla starou koženou bundu. A právem. To mi přijde skvělý.

Máte oblíbené místo, kam s dětmi na šestce chodíte?
Stromovka je úžasná i svým rozměrem, i když tam chodí spousta lidí, stále je kam se schovat. Je tam tolik krásných míst, obdivuju tamní stromy a člověk tam rychle zrelaxuje. Také rádi jezdíme do Šárky, do části s potůčkem, kterému kluci říkají žabí údolí. A tam je pro ně ráj.

V jednom rozhovoru jste si stěžovala, že se v Praze 6 nedá jezdit na kole. Ale to už vás asi netrápí, když jezdíte po Stromovce s kočárkem.
Byla bych nejraději, kdyby byla Praha 6 protnutá cyklostezkami, protože s dětmi hodně jezdíme na kole, někdy také do školy a školky. Ale chápu, že vybudovat je v hlavním městě bude těžké.

Jak jste se vlastně dostala do Prahy 6?
Když přišlo s mým mužem před lety na to, že bychom spolu už mohli bydlet, vlastně to moc dialog nebyl. Zněl tehdy dost nekompromisně. „Z Dejvic nejdu.“ Dnes vím proč. Je pravda, že když se nám narodilo třetí dítě – protože se dvěma se vejdete skoro všude, ale se třemi už je to složitější – zvažovali jsme stěhování. Uvažovali jsme i o bydlení na okraji Prahy, ale potřebujeme být v centru – blízko škol a školek, kroužků, hřišť, divadla. Když v pět večer odcházíte a vracíte se pozdě v noci, je každá půlhodina ušetřená na cestování dobrá. Proto jsme zvolili kompromis – bydlíme v Praze v centru a pořídili jsme si chaloupku, kam jezdíme kdykoliv to je možné.

A co vás vlastně kdysi přivedlo ze Zlína do hlavního města?
Nabídku do Prahy jsem dostala už dříve, hodně jsem to tenkrát zvažovala, ale ve Zlíně jsem byla velmi spokojená, proto jsem tam zůstávala. Pak z divadla odešel umělecký šéf Dodo Gombár a mě přišla nabídka na hostování v krásném projektu Michala Horáčka Kudykam. Tyto dvě události mě nakoply natolik, že jsem se rozhodla pro změnu. A také jsem věděla, že později s rodinou a dětmi by to už třeba nešlo. Proto jsem se odhodlala jít do neznáma na volnou nohu. To mi vydrželo pouze rok. Ráda jsem přijala nabídku ze Švandova divadla, opět pod umělecké vedení Doda Gombára. Párkrát jsme tu se zlínským souborem účinkovali a mně se tu hrálo strašně dobře. Zlínské divadlo bylo obrovské, na malých scénách je to zase příliš intimní. Švandovo divadlo je tak akorát a vyhovovalo mi svým umístěním na druhém břehu, který mám ráda.

Za roli Maryši ve zlínském divadle jste byla oceněna Thálií – jako mladá herečka na oblastním divadle. Jakou to hrálo roli v další kariéře?
V té době jsem odešla na volnou nohu, což se s oceněním dělá asi lehčeji. Máte něco jako vysvědčení nebo doporučení:-) I když nabídky mi přicházely spíše od lidí, kteří mě znali osobně. Sama nevím, jestli mi dali práci díky ceně. Díky ní mě ale třeba obsadil Honza Hřebejk do filmu Kawasakiho růže, protože se díval na předávání a napadlo ho, že to se mnou zkusí.

Podle filmografie jste si vyzkoušela i muzikály, co vás na nich bavilo?
Zpívat jsem vždycky chtěla, moc. Ale dlouho jsem si nevěřila, a mívala jsem problémy s hlasivkami, protože jsem byla v křeči. Zlín byl v tomto ohledu skvělá štace. Myslím si, že pro začínající herce je oblastní divadlo parádní začátek, protože musíte pojmout více žánrů a širší repertoár. Ve Zlíně jsme zkoušeli pár muzikálů nebo pohádek, kde jsem musela zpívat. Trochu jsem se otrkala a dostala nabídku zpívat v muzikálu Kudykam. Je velký paradox, že jsem zpívala na forbíně státní opery, což říkám s naprostou pokorou, ale ráda se tím ze srandy chlubím. Měla jsem ohromnou trému. Pořád znám své rezervy, ale i s nimi se dá pracovat. Zpěvačka nejsem, ale baví mě to.

A jak jste se cítila v Dejvickém divadle, kde jste také hostovala?
Moc dobře. Dejvické divadlo jsem obdivovala, takže nabídka na hostování byla splněný sen. Václav Neužil a Jaroslav Plesl jsou kolegové, které dobře znám z JAMU, s Lenkou Krobotovou jsme se taky už dobře znaly a celý kolektiv mě přijal úžasně. Spíš jsem tam byla v roli pozorovatele. Miluju jejich humor, takže mi tam bylo moc dobře.

Co máte raději – divadlo, nebo film?
Mám ráda obojí, je to jako se žánry, baví mě, když se střídají. Cítila jsem se hodně dlouho divadelní herečkou a s filmem se více seznamuji, až co jsem na mateřské dovolené. Divadlo už sedm let nezkouším a přiznám se, že mi chybí. Naštěstí se povedlo, že jsem před otěhotněním nastudovala ve Švandově divadle dvě hry, které se hrají doposud, jsou to Hamlet a Cry Baby Cry. Uvádějí se jednou dvakrát do měsíce, ale i za to jsem vděčná.

Jak zvládne maminka tří děti natočit tři filmy za rok?
Nejsou to tři filmy, a pokud ano, tak v jednom mám třeba jen jeden natáčecí den. Film je časově i finančně příznivější než zkoušet divadlo. Pokud dostanu velkou roli, mám dvacet nebo dvacet pět natáčecích dnů, kdy jsem pryč. Samozřejmě k tomu musíte přičíst přípravu, ale ta se dá zvládnout i při dětech.

Když vynechám poslední film Slovo, hrajete téměř výhradně v komediích. Nebojíte se, že vás zařadí do škatulky komediálních hereček a jiné role nedostanete?
Já mám komedie ráda a mě se v poslední době týkaly převážně komedie romantické. Ale po čtyřicítce už těch romantických rolí asi nebude tolik, protože v maskérně to přece jen trvá poněkud déle. Dělám si legraci. Člověk se do nějaké škatulky asi dostane, ale nemám z toho strach. Stále mi přicházejí nabídky i na vážnější role, většinou v seriálech. Nyní třeba vstupuje do televize minisérie Honzy Hřebejka Pozadí událostí, kde mám úplně odlišnou roli profesorky. Nevadí mi, jestli mě lidé mají za komičku. To by byla naopak pocta. Na mateřské bylo příjemné hrát v komedii. A ty role byly celkem odlišné. Je však pravda, že mám ráda, když je má práce pestrá a je mi líto, když tvůrci obsazují pořád stejné typy do stejných rolí a nejsou schopní nás vidět jinak. Od toho jsme herci, abychom se proměňovali.

Podle čeho si vybíráte role? Nechtěla jste někdy říct u třetí čtvrté romantické komedie, že to stačilo a odmítnout ji?
Mockrát jsem řekla stop a pár scénářů odmítla, protože mě nebavily, přišly mi příliš předvídatelné nebo to byl humor, který mě už nebaví, a nebo to už nešlo časově. Záleží i na období, kdy nabídka přijde. Mám-li už jinou práci, nemohu vzít další. A také je důležitý režisér a tým.

Stalo se vám, že jste nějakou roli odmítla, a on to byl trhák? Litovala jste potom?
Stalo se to, že to byl tehdy hodně navštěvovaný film. Ale netrhala jsem si vlasy.

Jakou roli byste si ráda zahrála a ona stále nepřichází?
Takovou, která mě příjemně překvapí. Vyhýbají se mi bohužel pohádky, když nebudu počítat jednu miniaturní roli ještě na škole. To by mě bavilo, protože tam se můžete víc vyřádit, zatímco ve filmech jde hlavně o civilní herectví.