Rozhovor s Petrem Radou

Nejhezčí místo na šestce? Podle Petra Rady obora Hvězda. „Máme psy, rádi tam s nimi chodíme s manželkou na vycházky. A já zaběhat si,“ říká nový trenér fotbalové Dukly.

Proč jste kývl na nabídku přijmout trenérský post na Dukle?
Protože jsem trenér a chci trénovat. Samozřejmě to pro mě byla speciální nabídka, protože tady jsem začínal svou profesionální fotbalovou kariéru, a když jsem dostal nabídku od pana majitele Petra Pauknera, nebylo o čem přemýšlet. Nechtělo se mi už nikam moc cestovat, přivítal jsem, že zase mohu být doma.

Byla to první trenérská nabídka od Dukly, nebo přišla během těch minulých let několikrát?
Nikdy před tím jsem nabídku od Dukly nedostal, i když k ní mám vztah, chodil jsem sem na zápasy, ať to bylo v první nebo druhé lize. Nikdy jsem se Dukle nevyhýbal, mám tady spoustu známých a kamarádů nejenom z fotbalové branže, ale i z házené a atletiky. Někteří, kteří zde byli za mě, tady nyní působí na určitých pozicích. Vracel jsem se tedy do prostředí, které znám.

Jak velký je rozdíl mezi Duklou, kterou jste před třiceti lety v roce 1992 opouštěl jako hráč, a tou, kam nyní nastupujete jako trenér?
Velký. Dříve tady měl na stadionu fotbal výsostné právo, nyní ustoupil trochu do pozadí, protože měl období, kdy na tom nebyl dobře. Pak díky majiteli Petru Pauknerovi, který zde působí už nějakých deset let, znova skončil tam, kam patří. Poslední dva roky je sice ve druhé lize, ale my se nyní pokusíme – sice to nemohu stoprocentně zaručit, ale budeme se snažit – vrátit ji tam, kam patří. Ať si každý říká, co chce, ale Dukla má jméno nejenom u nás, ale i ve světě. Je to uznávaný klub.

Když jste podepisoval smlouvu, došlo vám, že to čtyřicet let, co Dukla – a vy jste tady tehdy hrál – získala poslední titul?
Asi před třemi měsíci, kdy jsem ještě netušil, že se sem vrátím trénovat, mi Dukla – tak jako to dělá při každém výročí – rozeslala pozvánku na setkání hráčů, kteří tady před čtyřiceti lety ten poslední titul udělali. Když se posledního května setkání konalo, pan majitel na něm oznámil, že budu Duklu trénovat. Trochu ty kostky do sebe zapadají, začínal jsem tady hrát v dorostu, pak jsem odešel na vojnu a po ní se sem vrátil, získal byt na Bořislavce, kde před tím bydlel legendární trenér Láďa Novák. Nyní tam bydlí můj syn a já se do Dukly vracím jako trenér.

Jaké jsou vaše ambice pro následující sezonu? Dostal jste za úkol vrátit tým do první ligy?
Pan majitel sem za ta léta nainvestoval nemalé peníze a je pravda, že ho druhá liga nenaplňuje. Proto se rozhodl pro změnu nejen na trenérském postu. Když jsme se bavili o cílech, slíbil jsem mu, že se pokusíme postoupit do první ligy nebo o ni minimálně hrát baráž. Cíle si musíte dávat a pak se pokusit o jejich dosažení.

Co chybí Dukle, aby se do první ligy vrátila? Peníze to asi nejsou…
Peníze chybějí, pan majitel to táhne víceméně sám. Takoví jsou v naší lize jen tři prezidenti, jeden má podporu města, a pouze pánové Paukert a Křetínský kluby z osmdesáti devadesáti procent táhnou ze svých peněz. To by si měl tady každý uvědomit, protože také může dojít majiteli trpělivost, a pak tady nebude nejen tento prezident, ale ani lidé, kteří budou brát výplaty. Proto by se měl celý klub snažit, aby se Dukla vrátila zpět nahoru.

Jak se budete snažit vy?
Nepřišel jsem sem dělat žádnou revoluci, ale chci, aby si každý uvědomil, že Dukla má kredit a jméno a myslím, že i slušný stadion, kde se hrály Evropské poháry. Určitě chceme posílit a před sezonou přivést nějaké nové hráče, aby byla mezi nimi větší konkurence.

Při představení na tomto novém trenérském postu jste oblékl uniformu a slíbil hráčům vojnu…
To byla víceméně recese, aby se to odlehčilo.

Ta uniforma na videu byla vaše, nebo jste si ji půjčoval?
Ne, nebyla moje. Tahle už patří mezi ty moderní, mrzí mě, že to nebyla ta stará, kterou já ještě pamatuji. Ale mladí lidé by už ani nevěděli, jak staré uniformy vypadaly.

Duklu jste opouštěl jako plukovník?
Nikoli. Byl jsem poručík nebo podporučík, už si to nepamatuju, na to se moc nekoukalo. Ale někdo, myslím nějací novináři, mi v lize přisoudili přezdívku plukovník a ona mi tak trochu zůstala. Ale nevadí mi to.

Tak třeba vás ještě povýší, když s Duklou postoupíte, nebo dokonce vyhrajete ligu?
Ne, to už mě nepovýší. Ale určitě se budu snažit, abychom toho dosáhli. Když by se to povedlo, tak pak možná nějakou legraci vymyslíme.

Prošel jste jako hráč nebo trenér všemi důležitými pražskými kluby, v čem pro vás byla Dukla jedinečná?
Prožil jsem tady největší část své fotbalové kariéry, na Bohemce jsem hrál jen rok a ve Spartě a Slavii pouze trénoval. Proto je ta vazba na Duklu silnější. Tady jsem se dostal do velkého hráčského a vlastně i trenérského fotbalu, protože jsem měl velké štěstí na trenéry. To mě motivovalo, že jsem se rozhodl jít po kariéře trénovat.

Říkal jste, že jste čas od času zašel na fotbal na Julisku. Čím to, že má tak krásný a zároveň často téměř prázdný stadion…
Samozřejmě za minulého režimu byla Dukla brána jako vojenský tým, což jí uškodilo, a lidi to sem netáhlo. Říkali, že jsme prosazovaní a zvýhodňovaní vojáci. Ale když jsme postoupili do evropské ligy, měli jsme vyprodáno, 28 000 lidí z celého Československa. A fandili nám všichni. Sice nám někteří říkali lampasáci, ale s hráči Sparty, Slavie a Bohemky jsme byli kamarádi. Toho si moc cením, to už dneska není.

Kochal jste se také při hře? Říká se, že máte stadion s nejkrásnějším výhledem v republice.
Myslím si, že Juliska není vyloženě fotbalový stadion, je tady běžecká dráha a stadiony ve světě se dnes stavějí bez ní. Je ale krásně posazený a tribunu – troufnu si říct – máme opravdu nejlepší. A doufám, že i ze strany Prahy 6, z mého pohledu nejluxusnější čtvrti v Praze, bychom mohli mít větší podporu. Částky, které od ní dostáváme, by mohly být vyšší. S lidmi, kteří za to na radnici odpovídají, bych se rád setkal a nastínil jim to.

Nejen Dukla, ale i ostatní týmy mají spoustu žákovských a dorosteneckých soutěží s dobrými výsledky, ale ti kluci se pak někam ztrácejí a už klubům nepomohou. Čím to je?
Tady je spousta hráčů, kteří si Duklou prošli od mládeže přes dorostence a nyní hrají v A týmu. Když si vzpomenu, jak vypadal žákovský fotbal za nás, a vidím, jaký je dnes, hodně se to změnilo. Děti mají jednotné oblečení, rodiče se o klub a výsledky zajímají, ale je to pro ně ekonomicky náročnější, protože cesty na venkovní zápasy, zájezdy si musejí hradit sami. Myslím, že pan majitel dělá i pro tyto týmy hodně, například sehnal tréninkové plochy. Ty máme v Ruzyni, protože na Julisce není prostor, aby tu vyrostla další dvě hřiště. Teď by bylo ještě dobře, kdyby se dorostenci dostávali díky svým výkonům také do A týmu.

Dojdete se občas na ty kluky nebo holky kouknout a namotivovat je, že jim radí a sleduje je taková legenda a nejlepší tuzemský kouč?
Nemyslím si, že je to o legendě, ale budu se na ty kluky chodit dívat. Nejen proto, aby oni měli motivaci, ale taky bychom my měli přehled, jak na tom jsou se svými výkony. Ale není to o tom, aby si řekli, teď nás tady pozoruje trenér, tak se předvedeme. Musejí hrát stále stejně, pro sebe a aby podali co nejlepší výkon.

Mají hrát pro svou radost, nebo pro co nejlepší výkon?
Tak určitě mají hrát pro radost, ale měli by chtít vždy vyhrát. Je to oddělené nějakou věkovou kategorií, u těch mladších jde hlavně o to, aby si zahráli, zaběhali, zabavili se. Posupně u těch starších by se měly přidávat i nějaké úkoly. Ale práce s mládeží není moje parketa, trenéry dětí obdivuji a myslím, že by měli být ekonomicky lépe ohodnoceni za práci, kterou dělají.

Co holky a ženy fotbalistky, sledujete je také?
Věděl jsem, že tady na Dukle hrají, myslím druhou ligu. Můj bývalý hráč, Míša Kolomazník, je trénuje. Je to dobře, že dívky hrají fotbal, ale není to můj šálek kávy.

Místo trenéra ženského týmu byste tedy nepřijal?
Ne.

Letos je to padesát let, co vznikla legendární Hanspaulská liga, kterou jste také hrál. Za jaký tým a jak dlouho?
Nevím už přesně, za koho jsem hrál, myslím, že se ten tým jmenoval Sady lesy. Chodili jsme nahoru na Hanspaulku, tehdy to byla jiná hřiště než dnes. Hanspaulská liga je ve světě rarita, těch týmů a organizací, co sdružuje. Smekám, že se ta liga tak dlouho udržela, a doufám, že se udrží dalších padesát let.

Proč se z Hanspaulské ligy podle vás stal takový fenomén?
Protože to založili dobrovolníci a nadšenci, chodili tam učitelé, lékaři, seznámila se tam spousta lidí. Já tam hrál možná před čtyřiceti pěti lety, a ještě dneska se mi lidé říkají, že jsme spolu přece hráli na Hanspaulce! Nebo přijdu do nemocnice, doktor mi řekne, ale pane Rado, vždyť jsme hráli proti sobě kopanou. Těch lidí, co jsou s ní spojeni, je ohromné množství, nejen na šestce, ale po celé Praze.
A je zábavnější klasická kopaná, nebo ta malá?
Já jsem pro klasický velký fotbal. Na tom malém je hezké, že je to více kontaktní, více vyhecované, hraje se to dobrovolně a nikdo nechce prohrát.

Přivítal byste, aby byla malá kopaná na olympijských hrách?
Myslím si, že každý sport si zaslouží být na olympijských hrách, žádný nezatracuji. A malý fotbal má u nás ohromnou tradici, jsme mistři světa, pokud se nepletu. Tak nevidím důvod, proč by neměl být na olympiádě!