1. Titulní stránka
2. Archiv
3. 2022
4. únor

Rozhovor s Evou Samkovou

Před osmi lety přivezla z olympijských her Eva Samková zlatou medaili, před čtyřmi bronzovou. A také letos patřila mezi favoritky. Ovšem po pádu na prosincových závodech v Rakousku se priority změnily: místo olympijského kovu bojovala o to, aby mohla vůbec závodit a sportovat.

Čtrnáct dnů před začátkem olympiády padlo rozhodnutí, že se jí opravdu nezúčastníte. Opravdu už nebyla šance, že se váš zdravotní stav zlepší a budete moct závodit?

Bylo to těžké, ale správné rozhodnutí. Všichni jsme od počátků věděli, že se pokoušíme o zázrak. Osud ale rozhodl jinak. Konzilium lékařů se mnou intenzivně pracovalo, rehabilitovala jsem a cvičila, ale čas hrál proti mně. Jsem jen člověk z masa a kostí, ne z lega. Startovat na olympiádě v Pekingu by bylo velkým rizikem, přivodit si zranění by mohlo znamenat následky na celý život, a to jsem nechtěla riskovat já ani trenér. Pro jsme vyslyšeli doporučení lékařů a účast zrušili. Zahojím se a vrátím, o tom jsem přesvědčená a dělám pro to všechno.

Jak to vidíte se zbytkem sezony?

Moje rehabilitace a posilování zvolnily, ale pokračuji. Máme s trenérem a lékaři vytyčený ideální stav, který znamená se v průběhu jara postavit na prkno a sjet kopec. Se závoděním je pro tuto sezónu konec.

Co vás první napadlo po onom pádu v prosinci v Rakousku? Věděla jste, že se stalo něco vážného, nebo doufala, že vše bude v pořádku?

V první chvíli mě napadly nejčernější scénáře, že už možná nikdy nebudu chodit. Bolest byla obrovská a já tušila, že je zle, což se potvrdilo. Slyšet diagnózu bylo kruté, ještě krutější pak bylo ji přijmout a uvědomit si, jaké následky to bude mít.

Jak moc vaše rozhodnutí, zda na olympiádu jet, či nejet, ovlivnila určitá zodpovědnost nebo závazek k lidem kolem vás – k vašemu týmu, sponzorům? Jak oni přijali vaše rozhodnutí?

Mám štěstí na lidi. Od počátku své kariéry. Můj tým za mnou stojí a nejinak tomu bylo i při zranění. Stejně tak podpora partnerů a sponzorů byla enormní. Všichni mi byli maximálně nápomocni v návratu a já jim za to děkuji. Obrovskou podporu jsem cítila také od ostatních sportovců a fanoušků. Jejich vzkazy a podpora mírnily bolest a smutek.

Když Martina Sáblíková sbírala jednu medaili za druhou, plánovala se v Čechách stavba haly pro rychlobruslení. Jak je to v Čechách s areály pro snowboardcross, jsou třeba i pro amatéry, kteří by si to chtěli zkusit?

Naše příprava se odehrává spíše v zahraničí, kde jsou kvalitní tréninkové tratě vytvořené pro nás. V Čechách nemáme vyloženě trať, ale máme spřízněná střediska, která nám maximálně pomáhají a za to jim patří obrovský dík. Pravidelně jezdíme na soustředění na Dolní Moravu, kde jsou skvělí lidé, kteří se nám snaží vytvořit maximální podmínky v rámci svých možností.

Jak je to nyní s výchovou mladých talentů ve snow­boardingu? Existuje jako v jiných sportech dětská základna?

Našli jsme si svoji cestu, jak se dostat k talentům, respektive jak je dostat k nám. Po olympiá­dě v Soči jsme s trenéry rozjeli dětské kempy. Několikrát za rok, vždy v zimě a v létě, pořádáme kempy, kterých se účastníme, trávíme čas s dětmi, učíme je základům snowbaordingu, v létě pak trávíme s boardy dny na Lipně. Díky tomu k nám chodí děti, které si vychováváme. Řada z nich už přešla do vyšších kategorií, někteří už jsou i v naší reprezentaci. Loni jsme navíc tyto kempy pořádali pro děti z dětských domovů, věřím, že letos se nám povede sehnat peníze a udělat totéž. Navíc jsme rozjeli spolupráci se Sport Kids, společností, která se stará o pohybovou výchovu dětí od útlého věku. Talenty pak můžeme vzít pod naše křídla.

K píli je potřeba i talent. Které vlastnosti z vás dělají vítězku?

To bych si teď taky potřebovala rozklíčovat! Ale vážně. Sport dělám proto, že mi přináší radost, když jej navíc máte okořeněný úspěchy, je to dost silný základ pro to, abyste posouvali hranice. Možná jsem vyhrála všechny důležité závody, ale pořád mám co zlepšovat, zrychlovat svoji jízdu, a to je to, co mě žene vpřed. Milujete rychlost i mimo sjezdovku, třeba v autě? Rychlost si nechávám na trať. V životě mám ráda přiměřenou rychlost odpovídající situaci.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne Dukla?

Má domovská základna, která mi dává podmínky pro sport. Taky bydlení na ubytovně, kde jsem strávila nějaký čas, a fajn lidi, které mi Dukla do života přihrála.

Kde máte doma olympijské a další medaile? Pověšené nad rotopedem a slouží vám jako motivace pro další závody?

Medaile mají své místo v mé skříňce. Každá z nich má svůj příběh a já se k nim ráda vracím. Možná je právě teď čas si je prohlédnout.

Jak bude vypadat váš program v následujících týdnech a měsících, když nemůžete závodit?

Můj program se nemění, pouze zvolním v intenzitě rehabilitačních cvičení. Na jaře se snad postavím na prkno.

Také o sobě říkáte „Nešetřím na jídle. To je pro sportovce zásadní.“ Vaříte si tedy sama?

Dobré jídlo hraje v mém životě důležitou roli. Řekla bych, že je u nás doma vítáno. Baví mě vařit, baví mě dobře vařit. Jídelníček upravený nemám, nejsem typ, který musí pro svou postavu držet diety, navíc v případě našeho sportu je lepší, když je člověk těžší. Váhu se však snažím mít ve svalech, nejen v tucích. Podle toho si vybírám jídlo a sestavuji jídelníčky. Ale takovou svíčkovou od babičky a kuře na paprice, to si nechám líbit!

Pocházíte z Vrchlabí a řekla bych, že tam jsou podmínky pro snowboardcrossu lepší než v Dejvicích. Proč jste se přestěhovala do Prahy 6?

No, je tam trochu víc kopců. Na Vrchlabí nedám dopustit, Dejvice jsou pak moje srdcovka v Praze. Objevila jsem je díky Dukle, kde jsem bydlela na ubytovně. Před pár lety jsem se pak posunula o kousek níž, na Podbabu, kde už třetím rokem žiju ve svém bytě.

Šestku také milují sportovci pro spoustu zeleně a členitost. Kam si tu chodíte zaběhat? Nebo to třeba zkusíte na běžkách? Na vycházku se psem?

Běhám primárně na Dukle, někdy vyrazím do Stromovky, ne vždy to musí být běh. Dejvice mám ráda pro jejich atmosféru, pro výborné kavárny a bistra, miluji snídaně v kavárně Místo a kávu v Kafematu.

Poznávají vás lidé na ulici „v civilu“, tedy bez kulicha a snowboardu na nohách?

Zvykla jsem si, že mě tu a tam lidé poznají. Naučila jsem se přijímat tuto pozornost, je součástí mého života. Pokud mi není příjemná, umím se s tím vyrovnat, případně si vymezit svůj prostor.

Jak reagujete na to, když vás někdo představí nikoli jako sportovkyni a olympijskou vítězku, ale jako partnerku herce Marka Adamczyka?

Nehrajeme si na paní sportovkyni a pana herce. Přijde mi malicherné řešit, jestli mě představí jako partnerku nebo vítězku, opravdu to neřeším. Máme hezký, vyrovnaný a plný vztah, a to je víc než oslovení.

Jaké mají herec a olympijská vítězka společné záliby? Pokud se nepletu, váš partner teď bude hrát ve filmu Poslední závod ­sportovce a lyžaře, takže by to mohly být i hory?

Naše světy se prolínají, byť každý máme základ jinde. Miluju kulturu, ráda navštěvuji divadlo, výstavy, stejně tak Marek se mnou rád vyrážel na hory, když jsem měla možnost a volno. Během natáčení Posledního závodu jsme spolu zvládli i pár dní na horách, protože se točilo v mých rodných Krkonoších, a navíc jsem si tam střihla malou roli. Na ten film se moc těším!

Kdy jste byla naposledy v divadle?

Během nedávné karantény jsem byla v divadle prakticky denně. Protože Marek zkoušel doma online a já mohla přihlížet.

Zapojila jste do projektu Bez frází, ve ­kterém se sportovní osobnosti velmi otevřeně a upřímně zpovídají ze svých životních příběhů. Proč jste se rozhodla se podělit o ten váš?

Částečně to byla terapie z prožitých událostí, dále sympatie k projektu Bez frází a pak také pocit, že můj příběh může pomoci, inspirovat někoho, kdo se vyrovnává s podobnou událostí.

Co je pro vás nyní nejdůležitější?

Zdraví. Nejen mé, ale také mých blízkých. Zdraví pro mě na žebříčku hodnot v posledních letech vystoupalo vysoko. Věřím, že se zahojím a vrátím ještě silnější.