Rozhovor se Simonou Babčákovou

Dvacet let působí v Dejvickém divadle, zahrála si desítky rolí ve filmu a televizi, nyní se věnuje přednáškám o vědomé komunikaci. Říká, že se nachází v období inventury a přepřahání koňů svého životního záměru.

„Herectví se posunuje dozadu, je to zajímavá práce, kterou miluji a jsem šťastná, že ji mohu dělat. Zároveň mám ale potřebu větší smysluplnosti. Herecké povolání je závislé, covidové události mi ukázaly, jak moc je závislé, a já bych ráda realizovala i své další talenty a věnovala se vzdělávání. Věnovat se kultivování komunikace cítím jako akutní,“ říká Simona Babčáková.

Dejvické divadlo letos slaví 30 let od svého založení, vy zde působíte dvacátým rokem – určitě si vzpomenete kdy a jak jste dostala nabídku z tohoto divadla?
Nedostala jsem nabídku, já si ho našla. Když jsem odešla z Hradce Králové, hledala jsem, které divadlo mi bude dávat smysl a bude mě volat. A to se mi stalo při představeních Bratři Karamazovi a Oblomov v Dejvickém divadle. Šla jsem za Mirkem Krobotem a řekla mu, že bych u nich velmi ráda účinkovala. On byl shodou okolností na představení ve Stavovském divadle, kde jsme hráli s divadlem Hradec Králové, a poté mi nabídl první hostování.

To není ale obvyklý postup, jen málokdo z vašich kolegů si o angažmá řekne, většina na něj čeká.
To je můj osud. Spousta lidí to má hezké a duchovní, že vše k nim přichází samo a život se děje sám. Sice jsem si vědoma štěstěny a požehnání, ale spíš se prodírám džunglí, než kráčím po prosluněném chodníčku. Spoustu věcí jsem ve svém životě realizovala předpokladům navzdory. Líbilo by se mi to mít jednoduché, ale to není můj příběh. Ráda si vybírám, co budu dělat, záleží mi na tom, protože tím trávím obrovskou část života a má to velký vliv na to, jestli mě život baví, nebo ne. Jestli ho mám, nebo nemám ráda. Jestli jsem šťastná, nebo mám deprese. Pro mě je práce dominantní část života. A není mi jedno, co dělám. A tak procházím krizemi a pátrám, kudy vede má cesta.

Lze porovnat Dejvické divadlo a práci v něm před dvaceti lety a nyní?
To se nedá srovnávat, protože tehdy v něm hrála také jiná Simona, která měla jiné hodnoty, jiné touhy, jiné životní okolnosti. Nemám ráda srovnávání, byla to éra a vlna, kterou jsem si prožila a děkuji. Ještě nejsem v životní fázi, kdy bych žila ze vzpomínek.

Podle webu divadla jste zde účinkovala ve dvaceti hrách, to je v průměru jedna ročně… Vytlačuje z hlavy novější role ty starší rychle, nebo byste ještě dala dohromady něco z Příběhů obyčejného šílenství?
Mně v hlavě nic nezůstává, mám průtokovou paměť. Data si v ní uchovávám, dokud je potřebuji. Jakmile je po derniéře, odcházejí pryč.

Co je pro vás jednoduší, stát na pódiu s kolegy z Dejvického divadla, nebo sama za sebe ve one woman show, nebo přesněji vaší One human show?
To je stejné, jako byste se zeptala, jaký je rozdíl mezi divadelním a filmovým herectvím. Jde o dvě zcela jiné disciplíny. Nemám tendenci je srovnávat, protože neexistují faktory na takové srovnání. Jsem šťastná, že hraji činoherní představení, kde mám nějaký úkol, který znám a umím, a mohu si jen užívat, jak to udělám. Stejně tak je pro mě intenzivní zážitek má One human show, která je pokaždé originální, přináší jiný a intenzivní zážitek, vždy mluvím jinak, přijdou jiní lidé, jsem v jiném prostoru a také já jsem v jiném nastavení a okolnostech nebo možnostech. Je to živé představení. A pokaždé je to náročná výzva.

Ale i u živého představení si musíte dopředu připravit alespoň témata, osnovu, obsah…
Tak ráda bych to tak měla. Abych se mohla opřít o nějakou jistotu. Ale když si to připravím, tak to nefunguje, nejdou mi slova. Připravené vtipy nejsou vtipné. Musím to říkat autenticky, jak mě to zrovna napadá, jací přijdou lidé, v jaké jsme atmosféře. Soustředím-li se na to, abych řekla připravené věty a splnila očekávání, co na sebe kladu, tak tou pozorností na splnění úkolu obvykle naruším tok, na který se napojuji. A je to pak suchoprdná přednáška a to není můj cíl. A zároveň, když to skrze mě teče, je to skvělé, mluvím o hlubokých tématech a zároveň jsme v lehkosti a smějeme se. To je pro mě potom blaženost a sama se při tom dozvídám nové souvislosti.

O čem tedy jsou vaše show?
Moje One human show představují moje úhly pohledu na svět, které jsem sbírala a mapovala 30 let a jsou to informace z oblasti lidského života, které bychom se měli učit už na základní nebo střední škole, abychom věděli, co je důležité. A o kterých bychom měli mluvit, protože se týkají nás všech. V současnosti jsem širokou škálu témat zúžila na umění vědomé komunikace, protože si myslím, že je nejzásadnější, protože neumíme komunikovat sami se sebou ani s druhými. A to má negativní důsledky na náš život a na společnost, kterou tvoříme. A v konečném důsledku i na planetu. Mám ze studií a životních zkušeností informace o principech a souvislostech, které chci sdělit, abychom měli nástroje, jak si svůj život tvořit, a ne jenom čekat, co na nás zbyde. Vím, co chci říct, ale ta forma, přes jaké historky, co se odehraje, to už záleží na naladění mém a publika.

Překvapilo vás někdy publikum svým naladěním nebo tím, co je zajímalo?
Ani ne. Spíš je náročné být srozumitelná pro všechny a splnit očekávání, že to bude vtipné, protože každý má jiný příběh, jiná očekávání a slyší na jinou formu. Takže často mi běží hlavou několik variant, jak předat myšlenku naráz, a to je fofr. Všichni jsme lidská bytost a všichni máme stejnou širokou emoční škálu, všechny nás zajímají partnerské vztahy a všichni toužíme po spokojenosti a všichni hledáme způsob, jak jí dosáhnout. A já mluvím o tom, jaké jsou cesty, abychom této spokojenosti dosáhli. Nejprve si musíme definovat, co pro nás znamená spokojenost, protože každý ji máme nastavenou jinak, a dokonce je to i v každém období jiné, během dne jiné. Něco jiného si přejete, jste-li hladová před obědem, a něco jiného, když jsou dvě hodiny odpoledne, jste po jídle a potřebovala byste si lehnout. Spokojenost ve mně může vyvolat, že se podívám na hezký film nebo si přečtu dobrou knížku. A pak je větší – celoživotní spokojenost. Takže jim vyprávím o permanentní vnitřní komunikaci a jedinečnosti.

Není to ale tak, že na vaše přednášky – alespoň poprvé – přijdou lidé spíš proto, aby se zblízka podívali na tu slavnou herečku, když do divadla nemohou sehnat lístky?
Je to tak, že se jdou lidé podívat na Simonu z Comebacku a často očekávají pivní řachandu. Snažím se splnit očekávání humoru a informace předávám přes historky ze svého osobního života nebo přehraju situaci jako scénku a tam je prostor pro autenticitu a komiku. Využívám herectví, standup i improvizaci. Ale záleží na tématu a období, ve kterém se nacházíme. Třeba za covidu by mi přišlo až cynické dělat, že je všechno sranda. Zpravidla se ale ty dvě hodiny prosmějeme a při tom zazní i ta moudrost. Snažím se, aby mé přednášky byly vtipné. Ale jak říkám, nejsem paní humoru, ale služebníkem humoru. Nejsem ten, kdo rozhoduje, kdy ke mně nějaký vtip přijde, a jsem vděčná, když přijde. Snažím se vytvořit podmínky pro to, abych se stala dobrým kanálem pro múzy humoru, aby to skrze mne posílaly. Ale někdy to vyjde a někdy zase ne. Musím se s tou nejistotou smířit a pokorně přijmout, když to není podle mých představ.

Pro koho jsou vaše přednášky určeny?
Pro všechny. Jsou to univerzální principy, které může a potřebuje aplikovat úplně každý. Přednášky chci dělat pro střední a vysoké školy, firmy, úředníky, hasiče, policisty, kde bude zájem. Všichni bychom měli mít informace o vlivu vnitřní komunikace na tu vnější, o transparentnosti, načasování, formě, nastavení hranic. Mám touhu rozsévače a toužím šířit osvětu co nejplošněji.

Jiné herečky využívají svou slávu pro to, aby pomáhaly nemocným dětem, seniorům nebo zvířatům, vy pomáháte lidem s komunikací. Trochu neobvyklé…
Každý dělá své téma. Já jsem ve spojení s Hnutím Duha, s nadačním fondem Eduzměna, s Pestrou krajinou, s Komunitně podporovaným zemědělstvím, s hospicovou službou Cesty domů, podporuji hodně neziskovek. Jsem vděčná, že dělají zásadní a záslužnou práci. Lidé si vůbec neuvědomují, jak by vypadala naše společnost, kdyby tyto organizace neexistovaly. No a můj příspěvek toho, co umím a co dělám dobře, je téma vědomé komunikace. Věřím, že kdybychom vědomě komunikovali, vytvoříme ušlechtilejší společnost.

Hledala jste i pro své děti školu, která by jim dovolila rozvíjet se, posouvat dál…
Hledala jsem optimální školu na základě osobních doporučení. Syn chodil do Londýnské, ale nakonec se ukázalo, že je nevýhodné, že má kamarády daleko. Dcera chodí na Antonína Čermáka. Pro mě je škola hlavně o kamarádech. Aby je děti měly blízko, aby s nimi mohly vybíhat jen tak ven. Ale v mé dosažitelné blízkosti není škola, která by mi systémem vyhovovala, tedy svobodná škola. Moderovala jsem například pro nadační fond Eduzměna a do takové školy, jakou se snaží vytvořit, bych chtěla nejen posílat své děti, ale chodit i já sama. Udělali jsme tedy s dětmi při výběru školy kompromis a hledáme způsob, jak si nezničit život tím, že budu dělat bachařku systému vzdělávání, se kterým nesouhlasím a který považuji za nefunkční, a tím, jak projít realitou a rozvíjet svou jedinečnost, aby byly připravené se v dospělosti zorientovat a vytvořit si spokojený život.

Patříte k těm několika hercům Dejvického divadla, kteří na šestce nejen hrají, ale i bydlí. Bylo dříve angažmá v divadle, nebo bydlení na šestce?
Nejdřív bylo Dejvické divadlo a pak jsem náhodou získala i bydlení na šestce. Což oceňuji každý den. Čas strávený dopravou je pro mě zásadní.

Užíváte si ten luxus, že ve velkém městě můžete chodit do práce pěšky?
Ano, a protože jsem z malého města, ze Šumperka, tak potřebuji městem, kde bydlím, chodit a zakecávat se. Jinak nemám pocit domova. Mám svoje oblíbené prodejny, vím, kde si zajistím všechny služby, od zámečníka až po čistírnu. Zdravím se s lidmi na ulici, usmíváme se, to je pro mě důležité.

Když tedy chodíte, máte možnost se rozhlížet kolem sebe. Jednou jste řekla, že je Praha 6 uprděná a usedlá a že zde nemůžete najít klub, kde by se dalo tančit. Změnilo se to?
Tak takhle, klub už není moje priorita. Ale kdybych si chtěla jít zatančit, tak nevím kam. Možnost zatančit si je pro mou generaci komplikovaná. Tak chodím na Ecstatic dance na Palmovku. Líbilo by se mi víc umění na ulicích, víc kreativity. Graffiti a basking. Ale lepší se to. Moc se mi líbí Šesťák třeba. Doufám, že se to bude lepšit, až si lidé uvědomí, že kulturu a setkání potřebují jako součást kvality svého života, a budou mít zájem se setkávat. Jít do baru neznamená jen jít se opít, ale také setkat se s lidmi, sdílet, jak se máme, filozofovat, domluvit spolupráci, tvořit. To jsou pro mě důležité věci, potřebuji sdílet, že žiju se spřízněnými lidmi, se kterými se máme rádi. Líbí se mi aktivity jako Zažít město jinak, přála bych si více komunitních zahrad a oživlých vnitrobloků, kde by mohly být hřiště, sauny, altánky, ovocné stromy atd. Ale ať si jenom nestěžuju, mám ráda Zasekávák, Potrvá, Místo, Cafe Pointa, klub Klubovna... vyberu si.

Určitě ale na šestce naleznete i pěkná místa, která vás potěší…
Pro mě je skvělé, že mám blízko velké parky Letnou a Stromovku. Podbaba je krásná, Hanspaulka, Břevnov, Střešovice. Mám tady spoustu oblíbených míst. Dejvice se mi líbí a cítím se jako místní. Určitě se tady cítím bezpečně, protože šestka je velmi bezpečná čtvrť a také mi vyhovuje, že mám všechno, ať už to jsou to potraviny, zámečníci, drogerie, domácí prostředky, blizoučko od sebe a není to v obchodním centru. Nemám ráda obchodní centra. Přijde mi, že nás odlidšťují.

Simona Babčáková
Je známá a populární herečka. Již přes 20 let působí v Dejvickém divadle. Do podvědomí diváků se dostala působením v seriálech Comeback, Čtvrtá hvězda, Neviditelní, Zkáza Dejvického divadla, Ohnivé kuře a ve filmech Zoufalci, Největší z Čechů, U mě dobrý, Nestyda, Díra u Hanušovic, Vybíjená, Přání k narozeninám. Již 15 let se věnuje freestylové improvizaci a založila improvizační skupinu NO A!. Věnuje se také moderování, a to od moderování charitativních a benefičních akcí pro neziskové organizace přes firemní večírky a plesy až po konference. Třicet let se věnuje psychologii a osobnostnímu růstu a stala se průvodkyní vnitřními světy. Přednáší o komunikaci a lektoruje semináře.