Rozhovor s Jiřím Růžičkou

„Jsem hodný a přísný učitel. Myslím, že to jde dohromady. Nemám rád, když někdo nedělá, co má. V tom jsem přísný. Ale také mám pochopení pro duši mladého člověka. Nechci to nijak zakřiknout, ale myslím, že i studenti jsou se mnou celkem rádi,“ říká Jiří Růžička, stále ještě ředitel Gymnázia Jana Keplera, zastupitel a především 1. místopředseda Senátu PČR.

18. prosince to bylo 25 let, co poprvé zasedal Senát. Prokázal za dobu své existence svou užitečnost?
Jsem přesvědčený, že stoprocentně.

Letos na podzim mu důvěřovala jen asi třetina lidí…
Že Senát nemá spousta lidí ráda, tomu rozumím, protože občas říkáme nepříjemné věci. Ty nepříjemné věci říkáme jednak poslancům, protože nám posílají zákony, které dost často více než zákon připomínají lidovou tvořivost. A není to tím, že by byly nekvalitně připravené legislativní radou vlády, ale protože každý ve sněmovně má potřebu si do nich něco svého přidat. A že nás nemá ráda skoro půlka této země, tomu rozumím, když bývalý předseda vlády a současný prezident se o Senát rádi otřou, protože – nechci říkat, že jsme opozicí – k věcem se snažíme přistupovat co nejobjektivněji.

Obecním zastupitelstvům oproti tomu důvěřují dvě třetiny lidí. Vy jste členem obojího, můžete tedy porovnávat, kde se bere takový rozdíl?
Mám vekou radost z toho, že lidé důvěřují svým obecním zastupitelům, protože komu jinému by měli věřit? Oni ovlivňují jejich životy tam, kde bydlí. Senát je přece jen vysoká politika, mnohým vzdálená, často musí dělat věci, které nejsou všem po chuti, nejsou vždy pochopitelné. V politice jsem poznal, a to samé jsem zažil i ve škole před ředitelováním, že je důležité se k věcem jasně postavit, a pak za tím jít, nekličkovat, neuhýbat, i když to není populární.

V posledních letech hrál Senát určitou opoziční roli vůči vládě a parlamentu. To se ale po říjnových volbách změnilo, protože strany, které mají v Senátu většinu, ji mají i v Poslanecké sněmovně a vytvořily vládu. Na co svou pozornost zaměříte nyní?
Jednak budeme i nadále hlídat čistotu zákonů, myslím, že ona lidová tvořivost při jejich tvorbě bude fungovat stále. Navíc jsem našel v Senátu prostředí, které mě zaujalo jednou věcí – je tady jednaosmdesát lidí, kteří za sebou mají úspěšný profesní život. Tím, že jsou senátoři voleni s výjimkou prezidenta jediní přímo, lidé je jdou volit proto, že za nimi vidí jejich práci. A senátoři si tuto image snaží udržet i tady. Jsem v klubu STAN, kde často hlasujeme i proti sobě, protože jsme každý jinak přesvědčeni o tom, co je správně. Na stranickou příslušnost se tady hraje jen málo, hodně senátorů je nezávislých, nejsou členy žádné strany včetně mě. Řeší se zde věci ze své podstaty a udivuje mě profesionalita senátorů i to, že si dáváme záležet na tom, aby bylo naše jednání korektní. Tady se nikdy nezvyšuje hlas.

Opravdu se nepřekřikujete?
Když někdo zvýší hlas, řekneme – a já to udělal jako předsedající několikrát – že jsme sice už v Senátu starší lidé, ale stále dobře slyšíme a nemusíme na sebe křičet.

Co se děje za zdmi Senátu, když právě nezasedáte?
To je ta největší, byť neviditelná část ledovce. Jedná se ve výborech, jedná se v komisích, jedná se dokonce i před tím, než se materiály dostanou do výboru. Když to vezmu na příkladu školského výboru, na který chodím pravidelně, tak o podkladu jednáme s různými osobami a institucemi, na ministerstvu školství, s ministrem školství, s lidmi, kteří se školství věnují ve sněmovně, a já také s různými asociacemi. To dá poměrně hodně práce, je to ta neviditelná a ovšem nejzajímavější část senátorské práce. Včetně setkávání s lidmi ze senátního obvodu. K tomu jezdíte na oficiální návštěvy, do zahraničí i po České republice. Minulý měsíc jsem měl v Senátu model Evropského parlamentu mládeže, kde zasedlo osmdesát devadesát chytrých mladých lidí. A když to má být model Evropského parlamentu, tak jednali celou dobu anglicky a byli skvělí a úžasní. K tomu si připočtěte různé pietní akce, kterých je v Praze 6 poměrně dost.

A k tomu psát šestý rok po sobě stejný projev ke stejné události…
Lidé říkají, to musí být nuda, ale není. Možná, že tady se projevuje moje duše češtináře, kdy se projevy pokouším aktualizovat. Jednou vám nahraje prezidentská kancelář, jak se k výročí postaví, jindy projev aktualizujete podle mezinárodní situace. Je třeba některé věci si připomínat a zdůraznit je. Když vezmu 28. říjen před Píseckou bránou, jsem rád, že tam přijde několik politiků a připomenou různé věci v různých souvislostech.

Kdy jste byl naposledy na Gymnáziu Jana Keplera?
Před vánočními prázdninami, chodím tam několikrát za týden.

Původně jste se chtěl vzdát funkce ředitele této školy, ale podle webu jím zůstáváte, byť uvolněný z funkce. Proč?
Ze dvou důvodů. První byl ten, že jsem jako formální ředitel mohl pověřit vedením školy osobu, kterou jsem chtěl. To gymnázium se vyprofilovalo do jasné, byť ne úplně obvyklé podoby. Proto jsem chtěl, aby ho vedl někdo, kdo bude v nastavené linii během mého uvolnění pokračovat. A také jsem si chtěl udržet pozici učitele a člověka, který zůstává v kontaktu se studenty. Ačkoli neučím pravidelně a nemám každý týden svou hodinu v rozvrhu.

V rozvrhu jsem zjistila, že vedete seminář, kde si každý může dělat, co chce. To zní zajímavě…
Ano, studenti si mohou navrhnout, čemu se budou odborně věnovat během roku, jaký bude výstup jejich práce, a stanoví si harmonogram jejího plnění. Chci, aby měli nad sebou garanta, který je povede, nejlépe odborníka v oboru mimo školu. Protože si volí témata, která jsou nejen mně, ale i většině středoškolských pedagogů vzdálená. Například loni dělal jeden student naprosto skvělou práci o využití vesmírných lan. Asi jste to nikdy neslyšela, ale nejprestižnější vědecké časopisy jeho práci citovaly a uváděly. K tomu samozřejmě potřeboval superodborného garanta. Dávám jim tím šanci, aby se věnovali tomu, co je zajímá, do čeho vidí a kde mohou přinést vysokou odbornost, a připravovali se na svou budoucí kariéru. Jak mi jeden končící student řekl: Pane řediteli, Kepler není škola, Kepler je životní styl.

Je jednodušší, když odborného garanta poprosí o pomoc první místopředseda Senátu než ředitel gymnázia? Pomáhá vám třeba v tomto politická funkce?
Spíš mi pomáhá, že už se po světě pohybuji dost dlouho a potkal jsem za tu dobu řadu nesmírně zajímavých lidí a studentům na ně mohu dát tip.

Mandát ředitele gymnázia vám končí v roce 2024. Budete ho obhajovat?
Nemyslím si, že bych chtěl znovu vstoupit do stejné řeky. Přál bych si, aby se do té doby stabilizoval někdo, kdo se bude o post ředitele ucházet. Záleží mi na tom, aby škola fungovala tak, jak funguje nyní – aby docházelo k prolínání formálního a neformálního vzdělávání, s množstvím kurzů, na něž jezdím také, protože si je nechci nechat ujít. Baví mě studenty vést, dávat jim šanci, aby se projevili, protože na neformálních akcích s nimi můžete trénovat spoustu věcí ze zážitkové pedagogiky. Myslím si, že je to ta správná cesta ve vzdělávání.

Nemůže se stát, že se Gymnázium Jana Keplera stane natolik prestižní a vyhledávanou školou, že se na ni nebudou chtít děti hlásit s obavami, že je nepřijmete nebo že nedostudují?
Nemyslím si, že je zájem nějak abnormální oproti jiným gymnáziím v Praze. Navíc kolísá – je to normální způsob lidského uvažování, že rodiče s dětmi hledají školu, řeknou si, tato by byla dobrá, a pak se podívají, kolik bylo loni přihlášených a přijatých. Zjistí, že ten rozdíl byl velký, a tak raději zkusí jiné gymnázium a zájem se ten rok přelije tam. Další rok je to zase opačně, běží to v takových prapodivných vlnách. Ale řekl bych, že pokud se do čtyřletého gymnázia hlásí dvakrát tolik lidí, než můžeme vzít, je to v pořádku. U osmiletých je ten zájem šesti- až osminásobný, ale situace je v Praze velmi podobná i na dalších školách. Hodně ale pomohlo, že děti mají k dispozici přihlášky na dvě školy a odpadá tak strach, že nebudou přijaty. Myslím, že ti, kdo se na Keplera hlásí, tam jdou proto, že škola má svou tvář.

Ve vašem životopise mě zaujalo, že před vysokou školou jste studoval nikoli gymnázium, ale učební obor – mechanik měřicích přístrojů. Co vás zavedlo na pardubické učiliště?
Byl jsem člověk, který dost úspěšně a obdivuhodně odolával vlivu školy. Na té mě v dětství nejvíce zajímalo, že tam byli kamarádi. Na základce jsem se nemusel moc učit a představa, že půjdu na gymnázium, kde se učit budu muset, mě nebyla úplně příjemná. Tak jsem si řekl, že měřící technika je věc hezká a příjemná, a šel na učiliště. Sice jsem měl školu v Pardubicích, ale pracoval jsem pro pražskou společnost Mitas. A byla to zkušenost k nezaplacení, třeba bydlení na internátu. Nebo když jsem přišel do styku s lidmi, s nimiž jsem do té doby neměl nic do činění. Navíc jsem v té době už začal poměrně hodně dělat sport, a tak jsem najednou neměl kontakt se svými kamarády ze Slavie, to mi bylo docela líto. V Pardubicích jsem byl dva roky, pak jsem tam jezdil už jen jednou týdně, a další tři roky pracoval v pražské firmě v gumárně, kde se pekly pneumatiky. Ale vůbec toho nelituji.

Proč jste se věnoval právě tělocviku, bych pochopila, byl jste reprezentant Československa ve skoku o tyči, ale kde se vzala ta literatura?
Říkal jsem sice, že jsem podivuhodně odolával vlivu školy, ale byl jsem maniak čtenář, možná proto mě ta škola nebavila. Tak mi přišlo docela přirozené se literatuře věnovat více. Potom, když jsem na gymnáziu učil, jako kdybych se vrátil do svého dětství a dospívání, protože s postupem věku jsem se od Vinnetoua přesunul Čapkovi, pak k americkým autorům a od nich přes světovou literaturu k české poezii. Věděl jsem, že co jsem přečetl, nemohu mít jen v sobě, ale také to musím předat dál v nějakých souvislostech dál. To mě na učení těšilo.

Že se češtině věnuje hodně prostoru, je dobře, ale co tělocvik? Tomu se vyhradí většinou hodina nebo dvě týdně, i když Praha 6 se to snaží napravit projektem Trenéři do škol…
To je skvělá věc, hodně se snažím podporovat lidi, aby se do toho pustili. Kdyby se toho chopily i další školy a stát, k čemuž snad směřujeme, dětem i mladým lidem by to hodně pomohlo. Při hrách nejde jen o pohyb, ale i sociální kontakt. Naučíte se při nich, co jinde v životě ne – nejen vyhrávat, ale i prohrávat.

Na Gymnázium Jana Keplera jste nastoupil už v roce 1978, pamatujete si, co vás tam zaujalo jako první?
Před tím jsem měl neskutečnou zkušenost – říkám tomu, že se člověk ocitne na křižovatkách a ty ho někam nasměrují – hned jak jsem začal učit, jsem nastoupil na školu pro nevidomé děti a zůstal tam tři roky. Když jsem tam vešel poprvé, byl jsem totálně v šoku. Vejdete do budovy, kde se víceméně potichu pohybují děti, které vás nevidí. Za dva měsíce jsem si zvykl a byl jsem vlastně rád, že jsem to prostředí poznal. A se svým postojem zavádět nové věci jsem ročník těchto dětí odvezl na hory, kde nikdy nebyly, a postavil je na běžky. Střih. Pak jsem přišel na toto gymnázium, kde to prostředí bylo hodně akademické. Když bych to shrnul bonmotem – když chtěl člověk naučit Aničku matematiku, na gymnáziu musel znát více tu matematiku než Aničku. Zatímco na té původní škole to bylo naopak, musel znát více Aničku, aby ji něco naučil.

Ptát se, jak se za tu dobu škola změnila, je asi zbytečné. Odpověděl byste, že vše, ale je něco, co tam celých těch 45 let zůstává stejné?
Ona se celá škola dokonce i přestavěla, změnila se tedy i budova. Ale jedna věc je tam neměnnou – laboratoře chemie a biologie. Jsou sice moderně vybavené, ale nacházejí se stále na stejném místě, jako byly vždycky. Když přijdou studenti po dvaceti třiceti letech a chtějí si prohlédnout školu, vždycky žasnou, co se tam změnilo. Když ale dojdeme do těchto laboratoří, tak nejenže je najdou na stejném místě, ale stejně to tam páchne, jako to páchlo, nebo voní, jako vonělo. Je to konstanta našeho gymnázia.

Ředitelem jste se stal po roce 1989. Kdo nebo co vás k tomu přesvědčil?
Kolegové učitelé. Prostředí v té škole bylo různorodé, a když to řeknu eufemisticky, stranická buňka tam nebyla nikdy moc silná. Rok osmdesát devět nebyl jen listopad, každý měsíc se něco dělo a mě fakt štvalo, jak to tady vypadalo, účastnil jsem se diskuzí i demonstrací. Když jsem pak přišel – myslím, že to bylo v pondělí dvacátého listopadu – do školy, stoupl jsem si před své kolegy a řekl jim, že jsem na Národní třídě skončil mezi policejními kordony se svým synem a že jim k tomu něco chci říct. Pak vzniklo Občanské fórum, kde jsem se více angažoval. Stále jsme se sice báli, ale už to bylo silnější než my. Když přišli kolegové, že se budou měnit ředitelé, zda bych nechtěl kandidovat, řekl jsem proč ne?

Rozhodování to tedy nebylo složité…
Mám pro vás vtipnou scénku, jak jsem si šel podat přihlášku. Tehdy jsem rád chodil pěšky od nás ze školy přes Pražský hrad a Karlův most do centra Prahy a příslušný odbor školství sídlil na Staroměstském náměstí. Bylo nádherné léto, šel jsem v kraťasech a tričku, došel jsem k nějaké sekretářce ředitele, která se na mě dost divně koukala, co tam dělám. Řekl jsem jí to, dal přihlášku a chystal se odejít. Ona se mě zeptala, vy nechcete žádné potvrzení? Co když vám zapřu, že jste ji sem dal? Odpověděl jsem, že holt nebudu ředitelem. Během let se ta paní neustále objevovala na různých pracovních místech, kde jsme se potkávali, a vždycky jsme se smáli tomu, že jen díky tomu, že mou přihlášku nehodila do koše, jsem se stal ředitelem.

Chodíte do Senátu z domova pěšky? A zkracujete si ještě cestu přes Hrad?
Jen výjimečně chodím pěšky. Ale přes Hrad samozřejmě nechodím. S výjimkou pracovních záležitostí se mu vyhýbám, protože je mi protivné, jak ho uzavřeli. Také jsme se kolem toho s místostarostou Janem Lacinou hodně angažovali a napsali prezidentovi několik dopisů.

Už vám odepsal?
Odepsal jednou. Pak se chvíli dalo tamtudy celkem dobře procházet, ale vzápětí průchod opět uzavřeli. Moc mi vadí, že co se tamtudy nesmí volně chodit, tak zahrady a další místa, jako třeba Jelení příkop, nesmírně zpustly.

Jak jste na tom nyní se skokem o tyči?
To už jsou desítky let, co jsem naposledy skákal. Myslím si, že už bych se ani nerozběhl a byla by to katastrofa.

Kdy jste tedy naposledy sportoval?
O Vánocích. Sportuji pravidelně a neustále. Skoro padesát let bydlím na Petřinách, jezdím na běžkách ve Hvězdě, na bruslích na Ladronce, jezdím na lyžích i na snowboardu, na kole…

Kdo nebo co vás přesvědčilo kandidovat do zastupitelstva?
Protože jsem měl chuť páchat dobro nejen na jedné škole, ale chtěl jsem, aby to dobro bylo na více školách v Praze 6. Věřil jsem, že jako zastupitel, který bude pracovat v komisi, dnes výboru pro školství, budu mít tu možnost.

Co by vás potěšilo, kdyby po vašem působení v zastupitelstvu Prahy 6 zůstalo?
Kromě kvalitnějšího školství, aby Praha 6 získala Veleslavínský zámek. Jednak aby ho Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových předal hlavnímu městu, to ho svěřilo radnici Prahy 6 a přidalo i peníze, protože ty budovy se musejí opravit. Já osobně vidím, že by tam mohla být základní umělecká škola s krásným sálem. Nechali jsme také udělat inventarizaci stromů v parku, aby se je povedlo zachránit a park otevřít pro lidi.