Rozhovor s Ester Kočičkovou

Jako místo pro rozhovor si Ester Kočičková vybrala Ladronku a přišla se svou fenkou Olou. „Asi jsem vás vlastně trochu podvedla, ale musím venčit tak jako tak…,“ oznámila pravý důvod, proč se chtěla setkat právě tady.

To venčení byl jediný důvod, proč se potkáváme tady?
Znám to tady, mám to tady ráda. Tohleto vedle vás je fena Ola, před ní byla původní Ola, dlouho před ní i současně s ní byl Míťa. No, chodím sem už asi patnáct let, když počítám jenom břevnovské psy. Ale je tady krásně, ne? Takhle když se otočíte směrem k Suškovým Šiškám, přivřete oči a sledujete všechny ty svištící bruslaře a kolaře – to by jeden i zhubnul!

A oni vám nějak vadí?
To snad ani ne. Spíš ve mně vzbuzují takové zvláštní pnutí… Víte, pro mě sport znamená jógu, tanec, nebo maximálně kruhový trénink pro ženy v tělocvičně dole na Bělohorské. Ale pobyt v parku, když má uklidnit a osvěžit, tak přece nemůže probíhat těsně u vysokorychlostní dráhy pro profesionální sportovce! Proudy a proudy mimozemšťanů ve svítivých trikotech a aerodynamických helmách na bicyklech, inlajnech nebo na kolečkových lyžích, rozkmitané hůlky těsně míjejí oči procházejících se seniorek…

Tak jim to dopřejte, máme konečně krásné počasí po té dlouhé zimě.
V zimě tady zase lezete běžkařům do stopy, ale těch stop tu letos bylo tak padesát! A když konečně přejdete dolů, do původně nesportovní a oddechové části, dostanete pecku do hlavy plastovým létajícím talířem, protože ne všichni holt ovládají frisbee, jak si mysleli. Kam se podíváš, tam je koš, neboli DiscGolfParkLadronka! Říkám tomu golf pro chudé, protože hráči chodí k stanovištím pěšky, zdaleka nemají trika s límečkem a místo whisky ze značkové nerezové čutory jim stačí pivo z kelímku. Ovšem ty golfové vozíky zase nahradí nejedno terénní kolo, když se vám nečekaně mihne milimetr od vašeho psa, protože s teréňákem je to na oválu nuda, a když tady běžně rejou divoký prasata, tak se ten trávník přece nezblázní, žejo. Mimochodem, už jsem tady viděla ve tmě rejdit i obří elektrickou čtyřkolku, takovou tu do lesa. Řidiči bylo asi dvanáct, jeho matka neměla ánung, co je špatně, ale zato měla ruský přízvuk. Změňme radši téma, nebo zase řeknu, že na Ladronce už chybí jenom bazén, a někdo se toho chytne...

Co vás přivedlo na Ladronku, už vím, ale co vás přivedlo na šestku?
Podnájmy. Ten první hned po revoluci, v jednom sotva dostavěném paneláku v Řepích. To byla opravdová studentská romantika, navíc ve stylu Panel Story Věry Chytilové. A pak jsem se stěhovávala skoro pravidelně mezi Žižkovem a různými Břevnovy, jak mi velely možnosti, popřípadě láska. Óóó! Ale taky na Ořechovce, přímo proti tomu krásnému, slavnému kinu jsem bydlela. A dlouho potom jsme přímo z něj s kolegy z Rádia Limonádový Joe vysílali živá rozhlasová představení Rádia Ořechovka. Bůh ví, co se tam teď vysílá, natož promítá, a kdo to platí. Já ani nevím, kdo platí tréninky a soutěže motorkářů na Markétě, které mi momentálně tím pravidelným en, en, eeeen vadí ještě víc, než tradiční sousedské sekačky. Na druhou stranu, třeba koncert Kabátů z Vypichu zdarma nebyl marný.

Ptávám se na oblíbená místa na šestce, u vás se zeptám na nedalekou restauraci U prezidentů…
No, jéje! Kdo nezažil restaurant U prezidentů a jeho samojediného pana majitele, kuchaře, číšníka, barmana a vedoucího Pepu Chrastila v plné palbě, ten neví, co znamená pojem hospoda s charismatem! Samozřejmě, i jeho syn a všechny obsluhující dámy jsou fajn. Ale jenom pan vedoucí má pouvoir, chuť a odvahu psát na zdi interiéru nebo na vývěsní tabule své jadrné politické výzvy, nebo se za poledne takřka nahý slunit před provozovnou a přitom hodně nahlas komentovat, co je třeba… Vzala jsem tam kamarádky z Amsterodamu a ty už už chtěly plánovat franšízu, protože něco takového prý ani v „Amsteru“ neviděly a hlavně nečetly… Mně zatím nejvíc pobavil nadívaný lalok, který se v nabídce jídel objevil na tabuli den po zvolení Miloše Zemana hlavou státu.

Jak se žije komikům v této době, kdy má člověk pocit, že skoro všechna vystoupení politiků jsou satira? No vy byste snad vymyslela zapalovat svíčky v plastových půllitrech a naplánovanou cestu označit za zastírací manévr?
Ano, slavná hradní pivní pieta, celé to nešťastné Vrbětické pastorále nebo dotační toustový čardáš a dál a dál, je toho dost, co by se dalo použít, kdyby to už na začátku nebylo tak tragikomicky při zemi. Naposledy mě hodně zklamal prosluněný televizí start předvolební kampaně Pirátů a STAN. To prostě nezparodujete. Není třeba.

Zeptala bych se, k čemu byste současnou politickou scénu a politiky přirovnala, ale bojím se, abychom zase neurazily chudáky prasátka. Už jednou jste jim ublížila srovnáním s komunisty…
Právě; abych se zas nemusela v nějaké zoologické omlouvat. I já jsem se snad trochu posunula, takže žádná zvířata si do úst brát nebudu. Spíš se mi vybaví zaprané saténové nedbalky kankánových tanečnic, pořád lesklé, i když tolikrát propocené, ne-li něco horšího…

Když se vrátíme k té pseudokauze, kdy jste komunisty označila za prasata, lze na ní podle mě krásně ukázat, jak náš veřejný prostor zhrubl. Před patnácti lety vadila prasata, dneska už prezident používá mnohem sprostější slova a je za hrdinu…
A kdo to řeší? Ratata, jedeme dál, na hrubý pytel hrubá záplata, mezi slepými jednooký králem… Sama sice pro jadrný výraz nejdu daleko, stand-up je vlastně žánr na jisté jadrnosti postavený, ale taky se netřesu na žádné kandidátce. Ani jako ministryně bez hokeje, což je má vysněná funkce… Dokonce jsem poprvé v pokušení nejít k volbám ani jako zodpovědná volička. Totiž, ne, že skoro není koho, ale ono hlavně není z koho. A pak zůstává jenom ta známá cesta nejmenšího zla, a na ní čtyři roky poslouchat, jak máme, co jsme chtěli. Nebo, což miluju obzvlášť, že každý stát má vládu, jakou si zaslouží! Ne, to není žádné lidové rčení, a proto taky nefunguje… Ale na tom slunci je dneska vážně nádherně!

Máte zkušenost s vystoupeními jak v rádiu, tak v televizi. Je v tom velký rozdíl? Co máte raději?
Raději mám, když nejsem vidět. To je hned o jednu velkou starost míň.

A dáváte přednost živým přenosům, nebo cítíte určitou úlevu u těch ze záznamu, že co se nepovede na pódiu, to se vystřihne, přetočí, upraví…
To je dvojsečná zbraň. Buď máte svobodu plácnout a udělat, co chcete, anebo máte možnost oprav a úprav. Jenže k těm vás většinou režisér, střihač a dramaturg ani nepustí. Takže radši svobodu, ale s tím, že všechny průšvihy jsou jenom moje.

Mnoho lidí má pocit, že celé Na stojáka a další stand-up vystoupení jsou geniální improvizace a vy jste tak vtipná 24 hodin denně a sedm dnů v týdnu…
Naše skeče jsou předem vymyšlené a vystavěné do pointy. Už kvůli času, abychom se s kolegy stihli při představení vystřídat. Improvizuje se jen drobně, třeba když vám na jeviště přijde opilý divák a chce vás sejmout ostrovtipem… A pak existuje ještě naprostá jevištní improvizace, ale to je úplně jiná kategorie, taková o dost vyšší dívčí. Třeba si ji zase někdy střihneme se Simonou Babčákovou.

Máte nyní po rozvolnění něco takového v plánu?
Asi ne, zvlášť když Simona bude tančit ve Star Dance. Ani jsem jí ještě nepogratulovala k odvaze! Mě lákali dvakrát, a dokonce prozradili proč, ale mám vypadávací koleno, takže bych si k roli týmového kašpárka představila spíš klidnější kulisu.

Kde budete k vidění vy, pokud se otevřou divadla a koncertní sály?
Dá-li bůh a bude se smět hrát, chystám se na koncertní šnůrku s kapelou Moody Cat Band. A hlavně bych ráda s Lubošem Nohavicou dokončila a představila naše labutí album. Fanoušci ho vyhlíží už notně dlouho, a my taky.

Labutí? To znamená, že se dočkáme romantických šansonů?
Labutí proto, že bude zřejmě poslední. Už je nám oběma hodně. Těch písní jsme napsali taky hodně, a tahle deska by měla být taková rekapitulační. Rekapitulační ve smyslu naší plodné, dlouhé, ale dosud ne zrovna doceněné spolupráce.

Když si pustím nějaké šansony paní Hegerové, jsou o lásce, vztazích, samotě… Když se kouknu na názvy vašich CD, a ano je tam Černá orchidej, to bych od šansonů očekávala, ale hned vzápětí se dostávám k Rumunským psům a Hudbě, tanci, klobáse… Jste příkladem, že šanson jde udělat na jakékoli téma?
To téma bude možná kámen úrazu. Šanson je píseň s důrazem na text. A protože jsem spíš textařka než zpěvačka, snažím se aspoň bourat všechna ta obsahová klišé, ta šansonová prostná o marné touze, osiřelých nádražích a dlaních vztažených do prázdna... A pokouším se bourat i představy o správné dechovce a jazzových standardech. Luboš Nohavica, coby můj dvorní skladatel, i muzikanti z Moody Cat Bandu a ze slánského orchestru Kujooni mi v tom melodicky i aranžérsky sekundují, ačkoli taky vědí, že tudy cesta k cílové skupině posluchačů nevede. Co naplat. Štěstí je krásná věc.

Vystupujete už jen jako zpěvačka, nebo se objevíte ještě Na stojáka?
Nějaké legrace pořád chystám, v diáři mám zájezdů dost, ale mám zároveň pocit, že už jsem na ty nové a nové stand-upové diváky vážně stará. Že mi ani nerozumějí. Třeba nevědí, co je klůcek.

Klůcek? Odhadla bych, že malý klacek?
Ale ne, klůcek je přece malý hadřík! Je to staročeský výraz, který docela běžně používám, připadá mi roztomilý. Jenže nejde o slovíčka, jde o celé zájmové oblasti! To, co se mi honí v hlavě, je na míle od toho, co řeší dnešní mladí bruslaři.

Ptát se, co vás zajímá, by bylo prvoplánové. Co vás nezajímá?
Například sociální sítě, nebo kvalita mobilních telefonů. Nezajímá mě, co měla sousedka k snídani, a nevím, proč bych měla někomu ukazovat, co jsem večeřela já. Jasně, že čas od času mám chuť hodit na „Instáč“ něco od plic. Nebo se ráda přidám ke kolegům, když vymýšlejí příspěvky třeba cestou na představení. Jenže než bych do toho orákula sama pronikla, pochopila všechny ty programy, filtry a režimy, to si tady radši jako babička sednu na lavičku, přes ty padající, brečící děti civím do dáli a čekám na inspiraci.

Na nápady pro své texty a vystoupení tedy chodíte sem na Ladronku?
Nebo do samoobsluhy, nebo do tramvaje… Tam toho je!

Baví mě vaše hra s jazykem – flanelová diskuze, moderatizátor atd. – jak moc vás baví tyto možnosti češtiny?
Proč si s češtinou nehrát, když ji poslední dobou tak mrvíme? Mám teď v merku nebo v pácu, jak se říkávalo, takové novinky, jako je verifikace, fruktifikace, prioritizace, a dokonce eruptizace, pochopitelně nějakého problému, který byl, považte, namýšlen! Takhle teď mluví lidi v televizi! Co je proti tomu moderatizátor místo starozákonního konferenciéra.

Jak se z vychovatelky stala moderátorka, komička a zpěvačka?
Veškerou silou svého pubertálního snu….

Co vám deset let této práce dalo, vychováváte své okolí?
Jak už jsem skoro přiznala, nic jiného mi nezbývá. Plíživě jsem se přehrála do takzvané komické staré, což je klasická figura Comedie dell‘ arte. A jako taková plácám nesmysly, dělám zmatky a obličeje, a hlavně udílím rady. Je to, myslím, poměrně čestné konečné řešení pro všechny odkvetlé komičky.

Umíte být někdy vážná?
Samozřejmě. Když vypisuju daňové přiznání. Nebo u lékaře. Vždycky a všude tam, kde nepoužívám pseudonym.

Takže v občance máte napsané jiné jméno než Ester Kočičková?
Ano, to je pravda.

Vím, že váš pseudonym pochází z rádia, vymyslel ho Jaroslav Dušek, ale stále nevím, proč jste Kočičková, když máte psa?
Ester Psová? Ester Psí? To není nejlepší. Sice se dlouho snažím přiznat barvu a současně podpořit nepřechylování ženských příjmení svým novým titulem Ester Pes Kočičková, ovšem zatím ho nikdo nerespektuje. A vůbec, co je to za podivně vykonstruovanou otázku, paní redaktorko!?? Počkejte, až budu ministryně zdravotnictví! To se s vámi a s tím vašim plátkem nebude bavit ani moje mluvčí!