Tramvajačka Karolína H.

Karolína Hubková je zvyklá vyjíždět ze střešovické vozovny s historickou tramvají plnou turistů nebo naopak moderní vyhlídkovou T3 Coupé. Ovšem ty jsou už několik měsíců kvůli pandemickým omezením zaparkované v garážích a ze Střešovic dočasně vypravují linku číslo 2. V její kabině sedí Karolína – tramvajačka a autorka úspěšného instagramového účtu, kterou poznávají lidé na ulici a mávají na ni.

Jediná žena, která může řídit všechny tramvaje u nás…. To je poměrně exkluzivní označení. I pro vás?
Ano, jsem na to pyšná.

Přiznám se, že jsem si myslela, že když někdo udělá „autoškolu“ na tramvaje, může řídit jakoukoli, je velký rozdíl v jejich ovládání?
V základním kurzu, který trvá tři měsíce, se člověk naučí řídit tramvaj T3, která jezdí v několika verzích po Praze, a potom nejmodernější vozy od firmy Škoda Transportation. Poté si můžete dodělat rozšiřovací kurzy na další typy tramvají, které se skládají ze základní osmihodinové směny nazvané seznámení s vozem a následuje další osmihodinová směna – jízda s cestujícími. Jak dlouho trval kurz na staré tramvaje, což je moje doména, si už nepamatuji.

Vy neřídíte tramvaje podle toho, jaká linka je vám právě přidělená a jaký vůz na ní jezdí?
V normálních vozovnách ano, v historickém provozu, což naše střešovická vozovna je, nikoli.

Proč jste se rozhodla řídit právě historické tramvaje?
Bylo mi to nabídnuto a přijala jsem bez váhání. Každý člověk si má plnit své sny a jít za nimi. Když bude dělat to, co ho nebaví, nikam se neposune a zůstane smutný.

V čem jsou pro vás historické vozy lepší než současné?
Nemají v sobě počítače, zbytečnou elektroniku. Fungují podle pravidel hlavně fyziky a chemie, a to mám ráda.

Co je na řízení tramvaje nejtěžší?
Zvládnout provoz okolo, vše zkoordinovat, přemýšlet jak za lidi venku, tak za řidiče aut i za provoz tramvaje.

Zlým snem každého řidiče auta je porucha uprostřed křižovatky. U tramvaje také?
Také, je to nepříjemné a stává se to, naposledy mě to potkalo 26. prosince na Palackého náměstí. Tramvaj umřela, nešla naskočit. Naštěstí nebyl provoz, tak jsem nezpůsobila kolaps dopravy. Ona ta tramvaj byla krásná, historická. Ale budu si to pamatovat dlouho.

Co v takové situaci děláte?
Voláme na dispečink a oni nám pošlou rychlou pomoc.

Já myslela, že rychle utečete, aby vás neviděli řidiči dalších tramvají, co za vámi vytvoří kolonu…
Měla jsem za sebou zrovna člověka, který mě má rád a bere mě snad jako vzor, takže se smál v tom pozitivním slova smyslu.

Chodíte do práce v civilu, nebo v uniformě?
Máme dané stejnokroje. Já mám čtyři. Základní, co fasuje každá řidička dopravního podniku, obsahuje košile, kalhoty, sukni, sako, svetr, dva druhy bund, boty dámské a zimní a spoustu jiných věcí, tedy kromě čepičky, což je škoda. Pokrývka hlavy se u klasické uniformy nefasuje.

A ty další uniformy?
Mám ještě uniformu z první republiky a ze sedmdesátých let ke starým vozům a speciální uniformu k tramvaji T3 Coupé.

Fascinují mě tramvajové kabiny, jak je některé vaše kolegyně a kolegové mají vyzdobené samolepkami, plyšáky a dalšími doplňky. Bez čeho se neobejdete vy?
Spíš než samolepky si tam přidávají závěsy, které jsou povolené kvůli světlu. Já si ale kabinu nezdobím, jediné, co tam máme my, je vůně – vonný stromeček nebo parfémek. Také mám s sebou ráno v kabině čaj, něco dobrého a tabulku nebo dvě čokolády na nervy a dobrou náladu, protože ta je vždy potřeba.

Vás přivedl k tramvajím otec, který ve vozovně pracoval... Kdy padlo rozhodnutí, že se stanete tramvajačkou?
Táta ve střešovické vozovně začínal jako zámečník. Maminka bývala ekonomka v Domě dětí a mládeže v Praze 5, kde se kromě jiného starala o kroužek dopravní historie, tedy opět jsou tam ty koleje. A co vzpomínala, tak zamlada dělala u AŽD, což je podnik Automatizace železniční dopravy.

Střední školu jste si vybírala takovou, aby byla „o kolejích“?
Určitě ne, chodila jsem na chemicko-farmaceutickou výrobu. Maminky říkala, že tramvajákem fakt nebudu, i když to byl můj dětský sen, ke kterému jsem tíhla. Moje rozhodnutí jít pracovat k dopravnímu podniku ale padlo až v nějakých dvaadvaceti letech.

Takže byste mohla se svým vzděláním pracovat třeba v lékárně?
Ano, mohla bych prodávat léky, a to by mě fakt nebavilo.

Do práce a z práce jezdíte čím? Autem, nebo tramvají?
Tramvají.

Na jaké sedačce? Také ve voze s červenými a šedými raději stojíte, než byste si sedla na šedou, když jsou červené obsazené?
Vždycky červená, odmalička sedím jen na červené! Tedy pokud nejsem v kabině. Tyto sedačky Vertex stále máme v retro tramvajích a za mě jsou nepřekonatelné.

A už vám řidič zavřel dveře před nosem, když jste dobíhala?
Na tramvaj se neběhá, na tramvaj se čeká! Lidé si musí uvědomit, že máme nějaké jízdní řády, nefungujeme jako taxislužba na zamávání. Pokud budeme čekat na každého dobíhajícího, stanou se z vteřin minuty a desetiminuty a ke konci trasy může být zpoždění markantní. To je nežádoucí pro každého.

To, že se zadní dveře tramvaje zavřou v okamžiku, kdy jsem metr od nich, je tedy opravdu čirá náhoda?
Ano. Neznám lidi, kteří by naschvál zavírali cestujícím před nosem.

Když náhodou doběhnu a řidič na mě počká, snažím se vždy přes celou tramvaj zahalekat, že děkuji. Už mnohokrát mě napadlo, slyší to vůbec do kabiny?
Slyší a váží si toho. Já na dobíhající čekám, když vidím, že se někdo snaží, sprintuje a opravdu potřebuje jet tou mou tramvají a nemůže čekat deset minut na další. Když mi za to poděkuje, slyším to. A řeknu si, svět je ještě v pořádku.

Co dělá tramvajačka, když přijde z práce domů?
Vaří. To se přece musí, protože rodina má hlad a také si potřebujete vzít druhý den něco s sebou do práce. Trávím nejvíce času v kuchyni, ráda čtu, sbírám historické hodinky primky…

Ráda čtete? Tak to určitě máte v knihovně i pohádku O staré tramvaji od Oty Hofmana?
Milionkrát jsem viděla ten film a mám doma i dvě knížky. Je to tramvaj 200, Terezka.

Ona opravdu existuje?
Jistě, máme ji u nás v muzeu. Kdysi vozila mateřské školy, pak byla předělaná na primátorský vůz a sloužila při otevírání nových tras. Nyní je upravena jako salonní tramvaj a zůstává v expozici. Jejími nástupci jsou tramvaje Sluníčko a Měsíček. Když mám čas, zajdu je pohladit a říct jim, nebojte, zase bude líp, zase budeme vozit děti.

Jak bude podle vás vypadat tramvajová doprava v Praze za třicet let? Nebudou třeba řidiči jen u vás v muzeu?
Moje představa je taková, že se toho moc nezmění, protože ulice v centru města jsou tak úzké a tak blízko sebe, že je podle mě nemožné, aby tu jezdily stroje bez řidičů. Ten bude v centru města nutný stále.

Je na šestce místo, kudy jezdíte ráda?
Jelikož jsem chodila do základní školy na Petřinách, zbožňuji Petřiny. Bydlela jsem i na Bořislavce, proto je pro mě nostalgická jízda po Evropské. A vůbec nejkrásnější úsek v Praze najdete, když jedete alejí kolem Pražského hradu.

Není to ale časem nudné, nechtěla byste vyzkoušet jinou trasu?
Za osm let v tramvaji jsem projela všechny linky, které v Praze jsou. Řidiči mají možnost vyjet za jinou vozovnu než svou vlastní, já vyzkoušela linky jak z Vokovic, tak Žižkova. Ale stejně si nejvíce užívám jízdu s historickou tramvají, kde nemám danou linku, mohu si jet, kudy chci nebo kudy chce zákazník.

To opravu jde? Kudy si lidé přejí jezdit?
Většinou odpoví, že chtějí nějakou trasu, kde jsou nejhezčí výhledy. Tak s nimi jedu přes mosty – protože přes mosty je to nejhezčí.

Je naopak někde nebezpečné místo, kde musíte být obzvlášť opatrná?
Všude. Řidič musí mít smysly více zbystřené nejen kolem škol a školek, ale i pěších zón, například na Andělu nebo na Klárově a Malostranské, kde se pohybuje množství turistů.

Jste připravená na to, že vám může pod tramvaj skočit člověk – ať už z nepozornosti nebo z vlastní vůle, a vy ho přejedete?
Člověk si to musí připustit, když jde toto povolání dělat.

Jaká je šance, že se to stane, kolik lidí umírá v Praze pod koly tramvají?
Minulý rok to byla nula. Máme žlutou tramvaj, na které je skóre chodci versus tramvaj, a loni bylo nula nula.

Jste autorkou úspěšných instagramových stránek, které sleduje skoro osm a půl tisíce lidí. Sdílíte na nich z výchovných důvodů třeba videa kolegů, kteří upozorňují a ukazují, jak jim děti nebo i dospělí vběhnou na trať?
Ne, to nedělám. Myslím, že si to každý moc dobře uvědomuje, a pokud chci v rámci osvěty něco takového sdělit, tak raději mluveným pozitivním slovem než ukazovat, jak je to ošklivé.

Takže současný menší počet turistů v ulicích je pro vás výhodou?
Naše historická jednotka nepřítomností turistů trpí. Naší náplní je vozit turisty, jak tuzemské, tak zahraniční.

Ale v poloprázdné Praze se musí řídit lépe, ne?
Podle mě Praha momentálně prochází určitým svléknutím, je odhalená, krásná, všechno je vidět. Snad poprvé jsem si všimla dlažby na Karlově mostě. Když byli všude turisté, málokdo z místních se šel jen tak projít do centra, protože se nechtěl prodírat davy cizinců. Nyní máme možnost znovuobjevovat nahou a krásnou Prahu.

Objevila jste nějaké krásné místo i na šestce?
Díky pandemii jsem začala jezdit linku dvě s retrotramvají T2 a našla jsem si Praze 6 své cestující, kteří mě poznávají na ulici, rodiny s dětmi mávají a říkají, to je ta tramvajačka, která jezdí s tou zvláštní tramvají. Toho si moc vážím, protože je člověk rád, když se stane součástí prostředí a vlastně zjišťuje, že je Praha jen taková větší vesnice.

Kde se vzal nápad na vytvoření Instagramu tramvajačky?
To přišlo nějak samo. Měla jsem svou malou fotogalerii tramvají, kterou jsem ukazovala kolegům a známým, a pak jsem zjistila, že mi tam lidé přibývají, že je to baví, proto jsem si začala více všímat dění kolem sebe, přidávat příspěvky, třeba když jsem dostala příležitost řídit tramvaj T3 Coupé, která je celosvětově oceňovaným designovým kouskem. Nebo když jsem se mohla stát od roku sedmdesát čtyři první řidičkou historických tramvají v Praze. Lidi to baví a zajímá a já jsem ráda, že takto mohu ukázat naše povolání.