Rozhovor s P. Weissem
Peter Weiss, dnes už bývalý slovenský velvyslanec v Praze, působil na ambasádě sedm let, o tři roky déle, než je obvyklé. „Možná je to taková tradice. Můj přítel a politický kolega Laco Ballek, diplomat a vynikající spisovatel, tady působil ještě o něco delší dobu. Peter Brňo, kterého jsem střídal, tady působil také šest let,“ vyjmenovává Peter Weiss a dodává, že pro něj bylo ctí sloužit v Praze tak dlouho.
Pamatujete si, kdy jste poprvé přijel do Prahy?
Byl jsem zde několikrát se školou, na rok si přesně nevzpomenu. Ale pamatuji si, že jsem byl v Praze v roce osmdesát pět na mistrovství světa v hokeji a seděl jsem u levého mantinelu, podél kterého profrčel Černík a dal Sovětům gól. Tehdy jsme se stali mistry světa a my se mohli zbláznit radostí.
Do hlavního města bývalého Československa jste se ale několikrát vrátil pracovně. Třeba když jste byl poslancem federálního shromáždění...
Nebyl jsem poslanec Federálního shromáždění. Ale Strana demokratické levice, jíž jsem předsedal, tam měla poslanecký klub, který jsem často navštěvoval. Na počátku devadesátých let jsem se také často účastnil známé televizní relace Co týden dal, kde jsem se sedával a diskutoval i s vašimi současnými politiky. Tehdejším předsedou Federálního shromáždění byl Alexander Dubček, párkrát jsem se setkal s prezidentem Havlem. Seznámil jsem se i s Milošem Zemanem, Václavem Klausem nebo Miroslavem Kalouskem. S ním mám takovou hezkou příhodu. Když jsem přijel jako velvyslanec do Prahy, říkám, pane Kalousku, pamatujete si na mě? On odpověděl, samozřejmě, že si pamatuji, vždyť my jsme staří političtí dinosauři.
Do Prahy jste přišel jako velvyslanec po svém působení v Budapešti, můžete porovnat obě diplomatické mise?
Tuto otázku dostávám velmi často. Když se rozdělily Česká a Slovenská Federativní republika na dva státy, nezůstaly mezi nimi žádné dramatické konflikty, které by kazily vzájemné vztahy. Kdežto Maďarsko, tehdy Maďarská republika, byla o hodně komplikovanější. Tedy i moje mise byla komplikovanější než v Česku. Svým přátelům jsem na tuto otázku jednoduše odpovídal: u vás v Praze nenosím vzadu v hlavě, co proti nám chystáte.
Tedy jste se do Prahy těšil?
Pro mě to bylo především velkou ctí, že jsem přišel sloužit do Prahy. Bylo to nádherné završení mé diplomatické kariéry. Když jsem přišel 28. října do Vladislavského sálu a viděl jsem historické zástavy, mezi nimi i Žilinský pluk, Sobraněcký pluk a další pojmenované po slovenských posádkách, vlhly mi oči. Vedle mě stál americký velvyslanec Schapiro a ptal se, co se děje? Odpověděl jsem mu, že Praha byla mým hlavním městem. Přišel jsem sice do jiného státu, ale zároveň jsem se vrátil domů. Nikdy jsem tady neměl pocit, že bych byl v cizině.
S odstupem času – bylo rozdělení Československa opravdu nutné?
Pamatuji si na jednu večeři, myslím, že ji dělal saudskoarabský velvyslanec, seděli jsme tam diplomaté ze všech kontinentů, snad jen s výjimkou Austrálie a Antarktidy. Byl tam také bývalý protokolista na pražském hradě Jindřich Forejt a po přípitku spontánně vznikla diskuze na téma „vy jste se rozdělili a máte se rádi. Jak je to možné?“ Skoro půl večera jsme s panem Forejtem odpovídali, jak se to stalo, proč se to stalo, a tehdy jsem si uvědomil, že to, co my pokládáme za samozřejmost, že jsme měli sametovou revoluci i sametové rozdělení společného státu, tak v regionech, v nichž existují konflikty, selhávají státy, jsou občanské války, to působí jako určitý zázrak. Myslím si, že bychom si měli více vážit toho, jak velmi dobře naše rozdělní proběhlo. I díky němu Slovenská republika měla jednodušší vstup na politickou scénu, protože jsme díky rozdělení majetku podle principu dva ku jedné získali třetinu československých ambasád po světě a pozice v mezinárodních organizacích. To po rozdělení bývalé Jugoslávie nebo Sovětského svazu nové vzniklé státy neměly.
Když jsou vztahy mezi našimi státy na tak dobré úrovni, jak moc je může velvyslanec ještě vylepšit?
Ano, i na Slovensku jsem se potkal s názorem, ty jsi v České republice, ty se máš lážoplážo. Je pravda, že jak slovenský velvyslanec v Praze, tak český na Slovensku mají tu ohromnou výhodu, že můžeme používat svůj mateřský jazyk. Nemusíme tedy všechny dokumenty překládat do angličtiny. Pro Slovensko je Česko stále druhým nejdůležitějším obchodním partnerem a myslím, že Slovensko pro Českou republiku třetím. Podle posledního sčítání lidí před deseti lety tady žila stopadesátitisícová slovenská národnostní menšina, tedy Slováci, kteří se stali občany České republiky, a jedním z nich je i váš současný premiér. V Česku žije a pracuje dalších dvě stě tisíc občanů Slovenské republiky a momentálně navštěvuje více než dvacet tisíc studentů vaše univerzity a vysoké školy. Kdysi jsem někde slyšel, že každá sedmá rodina je smíšená. To je ohromné množství spontánních kontaktů v rámci rodin, máme stále obrovskou kulturní výměnu přes televize, konají se společné kulturní programy, jako Česko-Slovensko má talent. Hodnotím to jako úžasnou věc, protože mladé generace mohou skrz takovéto relace slyšet ten druhý jazyk. Mladý český člověk poslouchá slovenskou moderátorku či moderátora a naopak.
Co tedy bylo a je hlavním úkolem slovenského velvyslance v Praze?
Dělali jsme si bilanci a za sedm let svého působení v Praze jsem měl šedesát tři návštěv na nejvyšší úrovni, tedy prezidenta či prezidentky, předsedů parlamentu, premiérů. To si málokdo uvědomuje, jaké penzum práce musejí naše velvyslanectví v Praze a Bratislavě věnovat přípravě a organizaci podobných aktivit. Práce na velvyslanectví je jako na kostele, ale je to radostná práce.
Na druhé straně – aspoň si to tedy myslím já – nemáte tolik práce se ztracenými doklady, nemocnými turisty a podobně. Vždyť v Praze stačí sednout na vlak či autobus a za pár hodin jsou lidé doma. Nemluvě o tom, že tu má skoro každý nějaké příbuzné nebo známé.
Jsou situace, které vyřešíte tak, že odcestujete domů. Ale lidé, kteří tady dlouhodobě žijí, využívají vydávání občanských průkazů, pasů, uzavírají tady manželství, a tak potřebujeme třeba matriku. Náš konzulární úřad v Praze je spolu s tím v Londýně – ale uvidíme, co se tam stane po brexitu – nejvytíženější ve světě. To se možná tak nedoceňuje, neboť to funguje a lidé si všimnou, že nějaké konzulární oddělení existuje, až když se dostanou do nějakého problému.
Do jakých problémů se dostávají nejčastěji?
Když vypukla na jaře minulého roku koronakrize, museli jsme organizovat repatriace, za což jsme dodnes vděčni vládě a ministerstvu zahraničí, které nám s tím pomáhaly přes letiště Václava Havla. Proběhlo asi padesát urgentních operací slovenských občanů, zejména v nemocnici v Motole. Museli jsme řešit tisíce výjimek pro pendlery. Lidé byli nešťastní, že nemohli jet k rodinám, nemohli na pohřby příbuzných, nevěděli, jak se dostat do práce. Ministerstvo vnitra ČR nám zkraje velmi pomáhalo, když nám zcela chyběly ochranné pomůcky. To byla krizová situace, do které jsem se dostal a doufám, že už se nikdy nedostanu. Tehdy jsme od 16. března zavedli krizové řízení na našem zastupitelském úřadě a všichni, včetně diplomatů, jsme brali telefony, abychom mohli odpovídat našim občanům.
Pandemie zasáhla mnoho oblastí našeho života, včetně kulturních a společenských akcí. Nekonal se třeba Festival ambasád, kterého jste se také účastnili…
Ano, dvakrát, v letech osmnáct a devatenáct. Vystavovali jsme tam naše gastro speciality plus keramiku.
Má význam taková prezentace, když slovenské sýry si koupíme běžně v obchodech, navíc velká část Čechů v létě jede na dovolenou do slovenských hor…
Vždy to má význam, třeba málokdo ví, že i naše vína a naše vinařství – i když má problémy, neboť hektarů vinic ubylo – se dostalo na špičkovou evropskou úroveň. A v soutěžích a na slavných vinařských festivalech ve Francii, kde porota hodnotí anonymní vzorky, vyhráváme. Bylo pro mě ctí podávat hostům na ambasádě kvalitní slovenská vína a stejně tak jsem měl radost, když jsem se dostal na jižní Moravu a mohl si tam vypít fantastické moravské víno.
Které byste tedy doporučil – moravské, nebo vaše?
Ani Moravané, ani Slováci se nemusejí za svá vína stydět. Když jsme připravovali recepce a večeře na ambasádě, rozlévali jsme slovenská vína. Pivo ale bylo české. Slovenské nebylo tak dostupné.
A co pražské vinice? Jedna je kousek od ambasády pod Hradem.
Slovenský velvyslanec má rezidenci v Troji, kde jsme byli s manželkou jednou nebo dvakrát na vinobraní. Mimochodem, kousek od našeho bydlení byl poměrně strmý vršek, na kterém udělali vinohrad, a obdivoval jsem lidi, kteří dokázali takto zkultivovat strmý svah.
Vy jste zažil v České republice to, co se dlouho žádnému jinému slovenskému velvyslanci nestane, oslavy sta let od vzniku Československa. Asi jste je prožíval jinak než ostatní hosté, jak jste řekl, byl to i váš stát.
Já jsem oslavy také spolunavrhoval a byl jsem rád, že vláda akceptovala moji koncepci, protože jsme si připomínali tři výročí. Výročí osamostatnění slovenské a české státnosti, výročí obrodného procesu v roce 1968 a výročí vzniku samostatné Československé republiky. Byl to nejúchvatnější rok, který jsem v Praze prožil. Oslavy tady byl úžasné a stejně spontánní oslavy proběhly v Martině, kam se povedlo 30. října dostat celou českou politickou reprezentaci.
Proč tedy není 28. říjen na Slovensku státním svátkem?
Slovenská politická reprezentace se svou deklarací přihlásila ke společnému státu 30. října 1918 a dala tím definitivní sbohem uherskému státu. Protože tehdy byla ještě válka, zůstaly vypnuté telegrafy a na Slovensku se nevědělo, že byla vyhlášena Československá republika. Pro nás je tedy stejně důležité datum třicátého jako dvacátého osmého října. V roce 2018 jsme také jednorázově vyhlásili na 30. října státní svátek. Měl jsem obrovskou radost, když jsem viděl všechny nejvyšší představitele obou států v Martině, jak je tam ten den lidé spontánně přivítali.
Dobře, tak nemohl by být 30. říjen slovenským státním svátkem připomínajícím si vznik společného státu?
Existuje určitá asymetrie ke státním svátkům v Česku a na Slovensku. Víte, že 1. ledna slavíte svátek Den obnovení samostatné české státnosti? Byl jsem v Praze sedm let a nikdy jsem nikde neviděl jeden článek, jedno vyhlášení politika, které by uctívalo tento den. U nás ano. U vás lidé pokládají za den obnovení samostatné české státnosti vznik ČSR, která ale byla společným státem Čechů a Slováků. Když se vrátím k říjnovým svátkům, tak jsem podporoval návrh slovenské Společnosti Milana Rastislava Štefánika z r. 2018, aby se poslední říjnovou neděli, bez nároku na den pracovního volna, slavil jako státní svátek Den vzniku Československé republiky. Tedy společně 28. říjen i 30. říjen. V našem kalendáři jsou to dnes památné dny. No, nepodařilo se to.
Jaké místo jste si v Praze 6 nejvíce oblíbil?
Kulaťák, to je úžasné místo, navštěvoval jsem pivnice kolem, pracovně jsem chodil do generálního štábu, účastnil se tady vzpomínek na veterány, oběti perzekucí. Chodil jsem tam do lékárny, do spořitelny, v Kooperativě jsem ženě platil připojištění, když jela do zahraničí na jazykový kurz. Chodil jsem tam do lékárny i do banky. Za šest sedm let si člověk k tomu městu vytvoří vztah.
Vaše ambasády sousedí s Villou Pellé, tam jste to měl kousek…
Ano, byl jsem tam na několika vernisážích a akcích, sledovali jsme, že se tam konají svatby a v poslední době předávají čestná občanství. Jednou jsem byl na tuto slavnost také pozvaný a osobně jsem se tam potkal s panem Kodešem, kterého jsem jako mladík obdivoval, když vyhrál Wimbledon. Za toto setkání jsem Praze 6 vděčný.
Kam jste tady chodil po práci na pivo?
Na pivo jsem chodil často do plzeňské restaurace na Kulaťáku a pak jsme měli s manželkou oblíbenou restauraci v Ungeltu, což už tedy není šestka. Byli jsme hodně smutní, když jsme si tam šli v létě sednout a zjistili, že kvůli koronakrizi přestali fungovat. Ostatně podobný osud potkal i mou oblíbenou restauraci Argument. Když jsem byl v práci rád jsem tam zašel na oběd, mohl jsem tam vzít kohokoli kdykoli na skvělý oběd, skvělou obsluhu. Ti také museli zavřít.
Po čem se vám nyní, když už v Praze nejste, nejvíce stýská?
Po procházkách v centru města. Praha je krásné město pro život. Vy si stěžujete na veřejnou dopravu, ale máte ji výbornou. S manželkou jsme používali auto jen na nákupy do Letňan, nikdy jsme jím nejeli do centra, protože jsme sedli na tramvaj 17 a byli za dvanáct minut u Karlova mostu. A v Praze 6 byla okolo nás spousta ambasád, tedy když se konala recepce v rezidenci amerického velvyslance, na ruské či čínské ambasádě, šel jsem pěšky, také jsem nemusel používat auto.
Už víte, kde budete působit po konci své mise v Praze?
Teď už nejsem zaměstnancem ministerstva zahraničí.
To by si vás teď mohla najmout třeba nějaká slovenská firma jako svého zástupce v Praze a mohla využít vaše kontakty a zkušenosti.
Třeba. Neurazil bych se.
Takže byste se do Prahy rád vrátil?
Vrátím se určitě, alespoň navštívit své známé a přátele, jen co se současná protiepidemická opatření uvolní. Já i moje žena Prahu milujeme.