Müllerova vila
Když manželé Milada a František Müllerovi v roce 1928 zakoupili stavební pozemek ve Střešovicích a prostřednictvím plzeňského architekta Karla Lhoty oslovili známého vídeňského architekta Adolfa Loose, doufali, že brzo budou bydlet v krásném novém domě.
Pan Müller spoluvlastnil a řídil jednu z největších stavebních firem v Československu. Když se v polovině dvacátých let rozhodl postavit dům v pražských Střešovicích, mělo to být sídlo rodinné i reprezentativní zároveň. Ještě v říjnu uzavřel s oběma architekty dohodu a do konce roku požádal o povolení ke stavbě. Ale… Už před sto lety byly s povolováním staveb obtíže a jednání se protahovala. Nejen kvůli technickým připomínkám, ale objevovaly se i námitky, že vila bude převyšovat okolní zástavbu a zda do místa zapadne se svou hladkou fasádou, která podle některých mohla v tomto místě působit rušivě. V dubnu roku 1929 se městská rada usnesla, že povolení vydáno nebude, ačkoliv už probíhala hrubá stavba. Doktor Müller se proti neudělení stavebního povolení opakovaně odvolával, dokonce v pražských německých novinách vyšel článek Praha proti Loosovi. Nakonec, po přezkoumání všech námitek, bylo stavební povolení vydáno v červnu 1929. Praha 6 díky tomu získala vilu, která je považovaná za vrcholný příklad Loosovy prostorové koncepce obytného domu, známé pod německým názvem Raumplan, tedy prostorový plán.
Po vydání povolení postupovala stavba rychle a v dubnu 1930 byla zkolaudována. 12. května téhož roku se Müllerovi stěhovali z Plzně do Prahy. A své šedesáté narozeniny zde 10. prosince 1930 oslavil také Adolf Loos.
Překvapivě barevný interiér
Vila má tvar kvádru. Vstupní a boční strany, které přiléhají k veřejnému schodišti, překvapují svou strohostí — tvoří je hladké stěny s poměrně malými okny a také se tady nachází hlavní vstup do vily a další do garáže. Na další straně – blíže Střešovické ulici – zaujme terasa u obytného pokoje a balkon v patře. Čtvrtá ze stran je zajímavá svým arkýřem a lichým oknem na úrovni střešní terasy. Bílou fasádu narušují žlutě natřená okna.
Jako kontrast vůči exteriéru působí pestrý a barevný interiér. Adolf Loos volil jejich kombinaci tak, aby odpovídaly významu a účelu jednotlivých místností v domě. Provozním prostorám a dětským pokojům vládnou základní barvy – modrá, červená, žlutá a bílá. Do výrazných odstínů byl laděný nejen nábytek, ale třeba i radiátory, potrubí a podlahy. Zvláštní barevnou kombinací překvapoval letní salón v japonizujícím stylu, laděný do černého a tmavě zeleného laku.
Reprezentační prostory vily tvořila obývací hala, jídelna, dámský budoár a knihovna. Šlo o otevřené prostory uzpůsobené tak, aby dovolovaly jak vnímat architekturu, tak české moderní umění – stěny zmíněných čtyř místnosti zdobil výběr z bohaté sbírky obrazů a plastik, kterou František Müller vlastnil.
Obývací pokoj je největší místností v domě, má velikost 11 x 5,6 metru a výšku 4,3 metru. Adolf Loos využil kontrastu mezi drobnými rozměry vstupní niky a rozlehlým obývacím pokojem k vytvoření momentu překvapení. Rozlehlost pokoje ještě násobí absence jedné podélné stěny, místo ní jsou tady pouze nosné pilíře a díky tomu je vidět i do jídelny v polopatře a na schodiště do pater. Naopak jídelna překvapí svou nevelkou rozlohou a také nedostatkem přirozeného světla. Tento dojem ještě umocňuje tmavý mahagonový nábytek a kazetový, do čtverců členěný strop. Nejzajímavějším kusem nábytku je zde kruhový stůl určený pro šest osob s deskou o průměru 110 centimetrů.
Po několika schodech se z podesty hlavního schodiště vcházelo do knihovny, u jejího vstupu stál rozměrný psací stůl. Knihovní skříně jsou vestavěné po obou bočních stranách místnosti. Jejich horní prosklená část je zastřena zelenými hedvábnými záclonami. Ve spodní části knihoven byly za zdvojenými dveřmi skryty pancéřové trezory, maskované dvěma masivními, kůží potaženými pohovkami.
V patře se nachází ložnice, dámská a pánská šatna nebo dětské pokoje – ty se tady nacházejí dva, jeden slouží jako ložnice a druhý jako herna. Oba mají vlastní vstup z galerie hlavního schodiště a skrz dámskou šatnu se dalo projít i do ložnice rodičů. Nechyběly ani pokoj pro hosta a pro služebnou.
Poslední podlaží vily bylo přístupné pouze provozním schodištěm a osobním výtahem a nacházely se zde pouze dvě místnosti: letní jídelna a bývalá fotografická pracovna. Zbytek plochy zabírá mimořádně velká terasa rozkládající se na více než dvou třetinách půdorysu vily.
Národní kulturní památka
Po roce 1948 sice zůstává vila ještě ve vlastnictví rodiny, ta ji však nemůže používat celou, mění se na činžovní dům. Znárodněná je v roce 1955, čtyři roky po smrti Františka Müllera. Část prostoru využívá Uměleckoprůmyslové muzeum, později se přidávají další instituce, například také Ústavu marxismu-leninismu ÚV KSČ, a rodině Müllerových časem zůstává jen pokojík pro hosty. Nejdůležitější části zařízení vily a sbírky obrazů rodina pod nátlakem státu prodává Uměleckoprůmyslovému muzeu a Národní galerii, po smrti Milady zbývající pozůstalost prodává dcera Eva. Té také byla zdevastovaná vila po roce 1989 v restitucích vrácena. Žila už v emigraci, na dům svého dětství se nikdy nepřijela podívat a odprodala ho městu. To ho převedlo do správy Muzea hlavního města Prahy. V současné době – tedy pokud nejsou zavedena protipandemická opatření jako nyní – je vila zpřístupněna veřejnosti. Interiéry a exteriéry byly v souladu s dochovanou dokumentací a věrohodným poznáním uvedeny do původního stavu včetně mobiliáře, uměleckého řemesla a veškerých komponentů původního technického vybavení domu odpovídajících svému dobovému stylu.
Objekt Müllerovy vily se zahradou byl v roce 1995 vládou prohlášen národní kulturní památkou. Na základě toho byl dům v letech 1997 až 2000 obnoven a dokonalým způsobem zrestaurován do podoby, kterou mu dal Adolf Loos, jeden z velkých tvůrců moderní architektury.