Diplomatka, která evakuovala Kábul

Svou politickou kariéru začínala v zastupitelstvu Prahy 6. V posledních měsících se její jméno objevovalo v reportážích o záchraně českých spolupracovníků v Afghánistánu. „Byly to chvíle hodně těžké, byly to chvíle hektické,“ vzpomíná Veronika Kuchyňová Šmigolová na tyto dny.

Jak se dostane člověk, který vystudoval přírodovědeckou fakultu, do diplomacie?
V zásadě to bylo v důsledku revoluce v roce 1989. Vystudovala jsem přírodovědeckou fakultu, pak nastoupila na aspiranturu, což je dnešní doktorandské studium, do Ústavu makromolekulární chemie v Praze 6 a v roce 1991 odjela na stáž do Spojených států. Když jsem se vrátila, věda se nacházela ve složité situaci. Hodně lidí odcházelo do soukromých firem nebo právě do zahraničí, tak jsem si řekla, že se porozhlédnu po něčem jiném. Viděla jsem nabídku, že ministerstvo zahraničí hledá mladé diplomaty, přihlásila jsem se a od té doby jsem tady.

Opravdu tehdy stačilo říct „přála bych si být diplomatkou“ a byla jste přijata?
Ano, stačilo to. Pak byl samozřejmě konkurz o několika kolech, kterým jsem prošla. Tehdy ale bylo všechno možné. Změny zásadního profesního zařazení nebyly žádný problém.

Diplomatkou jste skoro třicet let. Nezalitovala jste někdy toho, že jste nezůstala u přírody a chemie?
Ani ne. Je to velmi zajímavá práce. Ale také jsem nikdy nezalitovala studia přírodních věd, protože myšlení, které je vlastní exaktním oborům více než humanitním, se mi v diplomacii často hodilo.

Nezalitovala jste toho ani letos, kdy jste měla za úkol tak těžkou operaci jako připravit a zařídit seznam evakuovaných lidí z Afghánistánu?
Byly to chvíle hodně těžké, byly to chvíle hektické, člověk v diplomacii zažívá různé typy náročných chvil, ale tohle bylo velmi intenzivní. Musela se spousta věcí vyřešit ve velmi krátkém čase. Člověk vnímal, že na něm ta tíha leží, na druhou stranu to nebylo jen na mně, v krizovém štábu nás bylo více.

Můžete s časovým odstupem vysvětlit nám laikům, co může být v době evidencí, internetů a mobilních telefonů tak těžké na evakuaci spolupracovníků? Mám představu, že ministerstvo má k dispozici seznam lidí, zavolá jim, ať jsou zabaleni a připraveni poblíž letiště, protože v následujících dnech pro ně bude vypraven záchranný let…
Takto by to fungovalo, pokud bychom lidi evakuovali z Německa nebo Holandska. Mimochodem vámi popsaný postup byl také důvodem, proč některá letadla cizích zemí startovala z Kábulu prázdná, zatímco ta naše byla plná. Sice žijeme v moderním věku, ale Tálibán představuje středověk. Jeho lidé obsadili vstupy a okolí letiště a nikoho tam nepustili. Spolupracovníci, kteří měli být evakuováni, se proto nedostali ani k budově letiště, protože tam bylo několik check pointů a Tálibán přes ně pouštěl pouze ty, které chtěl. Navíc ne se všemi spolupracovníky z minulosti jsme udržovali spojení a měli na ně aktuální kontakt. Na druhou stranu někteří z nich se sami ozývali a my museli ověřit, zda jsou to opravdu oni.

Už jsou všichni, koho chtěla Česká republika zachránit, zachráněni? V médiích se objevovaly zprávy o lidech s českým pasem, kteří v Kábulu zůstali.
Podařilo se zachránit všechny, které jsme chtěli zachránit my. Situace tam byla, a ještě je složitá. Někteří lidé chtěli za každou cenu z Afghánistánu odejít, ale ne vždycky říkali pravdu nám, ne vždycky říkali pravdu do médií. Byla tam určitá část lidí, kteří neprošli našim bezpečnostním screeningem. Kdysi sice pracovali pro českou armádu, nebo republiku obecně, ale my je evakuovat nechtěli.

A co ti lidé s českým pasem?
Osobám s českým pasem nebo trvalým pobytem jsme poskytovali asistenci a evakuovali jich velkou většinu. Je pravda, že tam asi dva mladíci zůstali, ačkoli jsme je domů dopravit chtěli a měli je na evakuačních seznamech. Snažili jsme se je zařadit do různých spojeneckých letů a z nějakých ne úplně jasných důvodů do nich nenastoupili. Buď nebyli na místě, kde měli být, anebo i když byli na letišti, nepodařilo se je kontaktovat. Situace nebyla zcela jasná. Na druhou stranu lidé s českým pasem či platným vízem nejsou v přímém ohrožení života a mají šanci si koupit letenku a do České republiky se dostat i nyní, protože už začaly fungovat civilní lety.

Jaký je osud evakuovaných lidí? Zůstanou tady a najdou uplatnění?
Větší část jich tady zůstat chce. Nejprve byli v karanténě v zařízení ministerstva obrany, poté byli převezeni do standardních azylových zařízení, kde čekají na zpracování všech dokumentů a udělení azylu. Podle mých informací se jim tady zatím líbí, jsou vděční, že mohli v té těžké situaci odejít, byť tam museli nechat všechno. Často sebrali jen nejbližší rodinu a odletěli. U nás začínají od nuly. Nenacházejí se tedy v jednoduché situaci. Někteří mají příbuzné v zahraničí, třeba v Německu nebo Kanadě, a vážně přemýšlejí, že by odešli za nimi. Jiní tady mají dobré kontakty a známé, kteří jsou připraveni je zaměstnat tady. Netroufám si odhadnout procento, kdo tu zůstane a kdo ne, důležité je, že jsou v bezpečí.

Co je náplní velvyslance v Egyptě, kam jezdí hodně turistů, kteří ztrácejí doklady a topí se, si asi dovedeme představit. Co ale dělá celé dny v Súdánu?
Byla jsem velvyslankyní v Egyptě s přiakreditací v Súdánu, trvale jsem tam tedy nežila. Hlavní věc, kterou jsem se během svého velvyslancování zabývala, bylo propuštění našeho křesťanského novináře Petra Jaška z tamního vězení. Přicestoval do Súdánu na turistické vízum, nedělal tam nic, co by bylo zakázané, ovšem při odjezdu ho zatkli a odsoudili na dvacet čtyři let vězení.

Co jste pro něj mohli udělat vy?
Na naší ambasádě bylo zařídit jeho propuštění, směli jsme ho navštěvovat jednou za měsíc ve vězení, pomáhat mu, protože súdánské vězení je velmi špatné. Zároveň jsme v Súdánu měli honorárního konzula – to je člověk, který je z té země a má v náplni práce pomáhat České republice – a s ním jsme byli domluveni, že mimo návštěv ambasády nosil panu Jaškovi peníze, byly to nevelké obnosy, aby si mohl koupit jídlo nebo od někoho půjčit telefon.

Povedlo se ho zachránit?
Povedlo. Asi po dvou letech se mohl vrátit do České republiky.

Mise v Egyptě – předpokládám – byla klidnější.
Co jsem v této zemi považovala za velmi naplňující, kromě politické práce, byla pomoc matkám malých dětí. Podobné případy se dějí relativně často. Žena se zamiluje do mladého Egypťana, vezmou se, mají děti a po kratší nebo delší době zjistí, že kulturní rozdíly mezi nimi jsou obrovské. Pak se stane – a je jedno, zda žijí v Čechách nebo Egyptě – že se otec rozhodne vychovat potomka v místním prostředí podle tamních zásad. Odveze ho, s matkou vůbec nekomunikuje. V několika případech, ať už po dobrém nebo s pomocí soudů, se nám podařilo vrátit děti z prostředí tamních slumů k nám domů. Také díky egyptskému zákonu, podle něhož mají děti do dvanácti let vyrůstat s matkou.

Byla jste si nyní na Egypt zavzpomínat na výstavě Sluneční králové?
Výstavu jsem viděla, moc se mi líbila, ale musím podotknout, že když ty artefakty vidí člověk v reálu, je to mnohem působivější. Velkou výhodou mé egyptské mise bylo, že člověk navštívil všechna naleziště a vykopávky, kde působí naši archeologové, a to i s odborným výkladem. Abúsír, odkud Sluneční králové pocházeli, je od ambasády půl hodiny jízdy autem, když to jede, nebo také čtyři hodiny, když to nejede. S archeology jsme úzce spolupracovali, měli u nás na ambasádě víkendovou základnu, kam v pátek a v sobotu, když je v Egyptě volno, přijížděli. Mohli se tam napít piva, trochu si odpočinout, zároveň jsme vedli zajímavé debaty.

Podílela jste se na přípravě jako velvyslankyně?
Výstava se začala připravovat dokonce už za mého předchůdce a vždy do toho přišlo něco, co ji zbrzdilo nebo oddálilo. Až už to bylo takzvané Arabské jaro, pak kontrarevoluce nebo nyní covid-19. Ale ta výstava byla více než úspěchem naší diplomacie, úspěchem našich egyptologů. Ti, protože jsou v té zemi velmi respektováni, s tamní vládou a jejími partnery domluvili zapůjčení exponátů. Některé vycestovaly ze země vůbec poprvé, Egypťané neradi dávají do zahraničí takto významné nálezy, bojí se, že by se jim mohlo něco stát.

Vy jste si Egypt pro svou misi vybrala sama?
Když bylo jasné, že bych měla odjet do zahraničí, příliš možností jsem na výběr neměla. Egypt se mi z nich zdál nejlepší.

Co vám pobyt v Africe dal?
Trochu to změní člověku perspektivu. Na jednu stranu vnímám mnohem lépe výhody privilegovaného života, který v Evropě máme, na druhé to umožní člověku uvědomit si, že i z našeho pohledu s úplným málem a v absolutní chudobě lze žít šťastný život. Ať už je to Egypt nebo Súdán, lidé tam nemají skoro nic, přesto jsou většinou usměvaví, šťastní, na nic si nestěžují.

Když jste se vracela ze svých velvyslaneckých misí, na co jste se nejvíc těšila v Praze 6?
Třeba při návratu z Egypta jsem se těšila na zeleň, zimu a déšť. To tam nikde nemají. Anebo jak se projdu po Dejvické, i když už to není ten nákupní bulvár, jako když jsem byla malá. A také do Stromovky.

Zahraniční politika a Praha 6 jsou spolu hodně provázané, třeba díky množství ambasád. Vzhledem k tomu, že tady máme i tu ruskou, co si myslíte o počtu ruských diplomatů, kteří zde působí? Je jejich počet nyní odpovídající, nebo by jich mělo být více?
Vysoký počet diplomatů na ruské ambasádě vycházel z minulosti. Ale myslím si, že to číslo je po třiceti letech konečně normální vzhledem k tomu, jaké máme my zájmy v Rusku a Rusko u nás. Současné paritní počty jsou standardní stav a měly by tak zůstat.

A socha maršála Koněva také měla zůstat, nebo je dobře, že zmizela?
Z mého osobního pohledu proti odstranění vůbec nic nemám, z pohledu diplomatky to mohlo být uděláno citlivěji. Ale věcně se proti němu nedá nic namítat. Koněv je úplně normální socha. Neumím si představit jakoukoli jinou zemi, která by se zajímala tímto způsobem o sochu nějakého svého generála. Třeba že by Spojené státy protestovaly, kdyby jim někde v zahraničí sundali sochu nějakého Američana? Koněv byl jen ukázkou nenormálnosti toho vztahu.

Praha 6 je považována za diplomatickou čtvrť. Jak se zde bydlí diplomatům?
Myslím, že velmi dobře. Určitě využívají všechny výhody městské čísti včetně toho, že je zde hodně zeleně, parky na procházení, zároveň je to blízko na nákupy do centra a nacházejí se zde pěkné domy a vily, kde mohou sídlit ambasády. Myslím si, že Praha 6 je právem nejvyhledávanější čtvrtí pro diplomatické bydlení a služby.

Co naopak Praze 6 podle vás škodí?
Množství aut, které po ní jezdí. Zasloužila by si dostavbu okruhu, lepší spojení na letiště – podle mě by bylo ideální metro, které bylo jednu dobu plánováno – ale i železniční spojení, pokud se podaří, bude dobré. A jak je tunel Blanka úplně super řešení pro celou Prahu, tak tím, že nejsou vyřešené návazné silnice a dostavba okruhu, je šestka jedinou čtvrtí, které uškodil.

Jak se tady bydlí vám?
V Praze 6 jsem od narození, rodiče stále bydlí na rohu Jugoslávských partyzánů a Rooseveltovy. Dlouho jsem bydlela na Petřinách, kde mám stále trvalé bydliště. Po roce 1989 jsem byla členkou prvního kooptovaného zastupitelstva, stejně jako toho dalšího, řádně zvoleného za Občanské fórum. Krátkou dobu jsem byla i v radě městské části.

Jak vzpomínáte na první polistopadová zastupitelstva, prý měla neopakovatelnou atmosféru?
Bylo tehdy mnoho věcí, které bylo třeba změnit a udělat, proto ta zastupitelstva byla trochu bojovná. Všichni jsme to s Prahou 6 mysleli dobře, ovšem každý jiným způsobem. Ani v rámci většiny, kterou mělo Občanské fórum, nebylo někdy zcela jednoduché se dohodnout. Dokonce můj nejstarší syn prožil první měsíce svého života na jednáních rady a zastupitelstva. Narodil se v dubnu a na podzim byly volby, nosila jsem ho s sebou v nosítku a všechna jednání prospal.

Proč už jste více nekandidovala?
Když jsem v roce 1991 odjížděla na stáž do Ameriky, rezignovala jsem.

A po návratu jste neuvažovala, že byste se opět stala zastupitelkou?
Nastoupila jsem na ministerstvo a zabíralo mi to hodně času, na komunální práci by mi ho zbylo jen málo.