Rozhovor s Martinem Fendrychem

V Praze 6 žije od narození, a když už se stěhoval, vždy to bylo jen v rámci Břevnova. „Ale celá šestka je z mého pohledu nádherná čtvrť. O to více mě mrzí, že více nechrání svůj životní prostor,“ říká novinář, komentátor, spisovatel a bývalý politik Martin Fendrych.

V roce 1992 jste kandidoval do poslanecké sněmovny. Nyní máme opět před volbami a vy situaci komentujete jako novinář. Co považujete za náročnější – kandidovat, nebo dění kolem glosovat, vyvažovat, předávat informace dál…

To už je tak dlouho, co jsem kandidoval, tenkrát to byla naprosto jiná doba. S lidmi jako byl Jan Kalvoda nebo Honza Rejžek jsme jezdili na různé debaty do Západočeského kraje, napůl to byla sranda, napůl to bylo náročné, protože jsem v tu dobu byl ještě náměstkem ministra vnitra. Ale vzpomínám na to rád.

Je tedy náročnější volby a kampaň komentovat?

Komentovat volby je věc, která má smysl. Je dobré lidem usnadnit rozhodnout se, podívat se na to, která strana je jim bližší a která má smysl pro budoucnost.

A co pro vás bylo a je napínavější?

Tenkrát to bylo hodně napínavé, protože Občanská demokratická aliance, za kterou jsem kandidoval jako nezávislý, dostala 4,99 procenta hlasů. Takže se tam těsně nedostala. Jsem rád, ale vlastně i tehdy jsem byl rád, protože se mi do sněmovny moc nechtělo. I dneska je to velice napínavé, protože se opět objevuje základní střet o to, jak a kam naše země bude pokračovat.

Takže nás opět čekají přelomové volby, jak vy komentátoři rádi upozorňujete? Ale mám pocit, že to stejné jsme slyšeli před čtyřmi, osmi, dvanácti lety…

Uvažuji vlastně hodně podobně jako vy, protože mě rozčiluje říkat, že jsou ty volby přelomové. Ale každé volby sněmovní, senátní a také eurovolby jsou pro společnost důležité a zásadní, protože ji změní minimálně na čtyři roky. V těch současných se navíc hodně hraje o to, jaký bude postoj České republiky k zahraničí, protože Andrej Babiš a jeho ANO jsou velmi kritičtí k Evropské unii. Premiér odjede do zahraničí na evropský summit, tam všechno odsouhlasí, a pak na to doma nadává. Když to takto řeknu, vypadá to sice jako legrace, ale Česká republika ztrácí své dobré postavení v Evropské unii a u západních států. Svého času jsem se zabýval bezpečnostní oblastí, a když se na to dneska dívám, už dva tři roky pozoruji, že jsme se ocitli na hraně. Potřebujeme, aby země byla pro západní bezpečnostní služby a vlády čitelná. Jakmile se začneme posouvat směrem k Rusku, Číně a nedemokratickým autoritářským systémům, vzniká u našich partnerů otázka, zda se nám dá věřit a jestli si mohou dovolit posílat sem důležité a tajné informace. Balancujeme nyní na hraně a trvá to už dlouho. Taky proto jsou tyto volby důležité.

Myslíte si, že se mezi kandidáty najde dost takových, kteří chtějí měnit republiku k lepšímu, podobně jako to bylo třeba v prvních porevolučních volbách, a nejde jim je o vlastní prospěch?

Ale v roce devadesát dva už kandidovalo dost lidí z čistě osobního prospěchu, a dnes je to úplně stejné. Najde se také spousta těch, kteří chtějí bránit demokracii a slušné nakládání s občanem i krajinou. Samozřejmě jsou tady i lidé, které to nezajímá.

Lze vůbec srovnávat kampaně tehdy a nyní? Jak se přesvědčovali voliči bez Facebooku nebo Twitteru?

Nejenže tehdy neexistovaly sociální sítě, nebyly mobilní telefony, ale také jsme tady neměli tak šikovné marketérské PR agentury. S dneškem se to nedá srovnávat, kampaň musela být kontaktní, dělaly se velké debaty, které probíhaly v uvolněném duchu. Navíc máme společnost více rozdělenou než tenkrát. Volby se konaly krátce poté, co jsme nezaslouženě znovuzískali svobodu.

Mají šanci v této situaci obstát vedle sociálních sítí „tradiční“ média? Vždyť než si dojdu ráno koupit noviny, tak už jsem zprávu večer četla na internetu, viděla v televizních zprávách a slyšela při vstávání v rádiu…

Je otázka, čemu říkáte tradiční média, prakticky všechna jsou podle mě částečně netradiční. Tištěná mají své internetové podoby a je zajímavé, že to je i naopak. Původně internetové deníky vycházejí třeba jednou týdně v papírové podobě. Ukazuje se, že mediální oblast sociálních sítí a internetu není dostatečná. Podle mě evokují jakousi rychlost, povrchnost. K papíru se lidé vracejí podobně jako ke knihám, čekají hlubší analýzy a nadčasové pohledy, které umožňují lépe se orientovat ve věcech, kde si člověk není jistý. Podíváte-li se do zahraničí, třeba velké americké deníky šly po nástupu Donalda Trumpa ve čtenosti dolů, protože je válcovaly sociální sítě. Trump uměl perfektně využívat k osobnímu kontaktu s voliči Twitter i Facebook. Ale postupně se ukázalo, že to lidem nestačí, a začali se k New York Times a dalším listům zase vracet, dnes už jsou zřejmě opět na své původní prodejnosti. U nás je mediální vývoj opožděný, ale tištěné verze internetových deníků tento trend dokládají. Navíc jsme brachiální lidé, potřebujeme mít něco v ruce. Já to miluju. A také topím v kamnech, takže bez papírových novin nemohu vůbec existovat.

Tištěné deníky tedy podle vás přežijí, co ty radniční a lokální jako Šestka?

To záleží na tom, jak jsou dělaná. Myslím, že noviny jednotlivých městských částí mají tu nevýhodu, že musejí dávat pozor, kdo je zrovna na radnici u moci, a to možná lidem vadí. Ta periodika jsou ale ochotnější a nakloněnější sledovat místní problémy, což celostátní média nedokážou. A když bydlíte v Praze 6, tak potřebujete vědět, kdy vám přistavějí kontejner, což jinde nenajdete. Svou roli tedy lokální média určitě mají.

Určitě věříte i v to, že lidé budou stále kupovat knihy. Jinak byste nevydával letos už čtvrtou. Když jsem si přečetla v anonci, že čtenáři nahlédnou do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení, tak mě napadne – jde o fikci, nebo je to kronika doby?

Knížka se jmenuje Šílenec a je o člověku, který používá různé marketingové nástroje, jednak aby se uživil a jednak aby propagoval stranu, kterou – kdyby uvažoval řekněme občansky – tak by ji rozhodně nepropagoval.

Připomíná mi to popis současné politické scény.

Ta knížka má ale hlubší kontext. Snažil jsem se ukázat, že není rozdíl, co se děje v kostelech a co se děje mimo ně, že je to všude velmi podobné. Také jsem chtěl popsat, z čeho dneska vzniká rozdělení ve společnosti, v rodinách, že si nerozumí manželé, rodiče s dětmi, bratři a sestry spolu nemluví kvůli politickým rozporům. A jaká může být příčina toho všeho. Že je to v nás, v našich hodnotách, v našem vychování. Nikoli vinou vnějšího tlaku.

Takže to není reakce na konkrétní lidi a situace?

Nikoli. Ale aniž by snad byli předlohou, stalo se mi, že jsem měl několik dobrých přátel, kteří se najednou zbláznili, lidé, kteří dříve byli jednoznační demokraté, se najednou stali podporovateli Putina. Nerozumíte tomu a začínáte pochybovat, zda je svět normální, když lidé říkají takové nesmysly. Začal jsem o tom uvažovat, vymyslel jsem si příběh, který to dokáže ilustrovat, a pak napsal ten román. Ale znáte to. Třeba za totality jsem napsal knihu, jak matka přivazuje na půdě dceru ke sloupu – měl to být obraz nesvobody. Dal jsem to přečíst kamarádovi, který se urazil, že to je o něm, ačkoli nebylo. Pak jsem to odnesl do nakladatelství, protože jsem měl strýčka literáta, který mě učil psát. Odkázal mě na jednu paní, která tam pracovala, ať se zeptám, zda by mi to nevydali. Předal jsem jí rukopis, a když jsem přišel po čtrnácti dnech, byla uražená, že je to o ní a že mi to určitě vyprávěl můj strýc. Lidé se najdou i tam, kde rozhodně nejsou.

Když jste se vrátil do minulosti, s dovolením bych v ní pokračovala a zeptala se na vaše působení na ministerstvu vnitra. Vy jste měl na starost reformu policie. Srovnáte-li vaši tehdejší představu a současnou situaci, jsou srovnatelné?

Do jisté míry ano. Snažili jsme se policii odpolitizovat. Krajská ředitelství tehdy totálně podléhala krajskému komunistickému tajemníkovi, což dneska samozřejmě není. I když ty tendence jsou tam ještě patrné. Stačí se podívat na některé kauzy a vidíte, že v jistých případech policie minimálně nespěchá. Jedním je kauza Bečva, už to byl rok, co se ta velká ekologická kauza stala. Druhým Čapí hnízdo a údajně nezákonně získaná dotace padesát milionů, kde také stále nemáme jasno, zda to byl podvod, nebo ne. Myslím, že minimálně tyto dvě akce ukazují, že je policie stále ještě ovlivnitelná, ačkoli by být neměla. Když byl ministrem vnitra Jan Ruml, oni věděli, že po nich nežádá, aby dělali to, co on chce. Ti šéfové věděli, že byl disident, nechal se zavřít, protože nesouhlasil s komunistickým režimem. Dnes už je to podle mě jiné a policie bere vážně, že máme premiéra, který je trestně stíhaný. To je absurdní situace, která neměla nastat.

Další otázka k ministerstvu – šéfem vašeho sekretariátu byl Jan Hrubeš, náš nový čestný občan. Pamatujete si na první setkání?

Honza se stal mým opravdu dobrým kamarádem. Když jsem přišel na ministerstvo, už tam pracoval a já si ho vzal k sobě do sekretariátu, protože jsem si všiml, že je to člověk, na kterého se dalo spolehnout. A to tam tehdy byla vzácnost. Byl to také člověk, který vám byl schopný dát nějakou oponenturu, když rozhodujete o osudech lidí. Měl jsem na starosti i personální otázky a řešili jsme, koho můžeme „podepsat“, a koho ne. Zároveň se spřátelily naše rodiny, jezdili jsme společně na kola a lyže. Byl jsem naprosto v šoku, když letos velice náhle zemřel. Těžká rána pro mě.

Přijel jste na rozhovor na kole, jak se žije cyklistům v Praze 6 a hlavním městě celkově?

O cyklistice v Praze hodně píšu, nyní jsem se snažil pomáhat novele silničního zákona, jejímž smyslem je také to, aby byli cyklisté řidiči objížděni s odstupem jeden a půl metru, pokud tam není třicítka. V Praze se nežije na kole dobře. Ani v Praze 6 se nežije na kole dobře. Ale zase podívám-li se dvacet let dozadu, vidím velké zlepšení, ale jako všechno u nás, někdy je to jen jako… Typicky když jedu k Hradu, mám na silnici nakreslený cyklopruh, ale jak se vozovka zužuje, najednou zmizí, a pak se zas objeví. Jinde se už neobjeví vůbec. Problém je v tom, že když pruh pro kola zmizí, mají řidiči pocit, že cyklista nemá na té silnici co dělat. Pruh by tam měl probíhat dál, aby si řidiči uvědomili, že musejí dát cyklistům přednost. To nedělají a jezdit vedle nich je pak riziko. Ale i kolaři se občas chovají jako prasata a riskují, takže chápu i nevraživost řidičů.

Co s tím, do starého města klasické cyklopruhy nedostanete.

V částech obcí, kde žije hodně lidí, bych zavedl rychlost sníženou na třicet kilometrů za hodinu. Typicky tady v Břevnově stojí všude spousta aut a může vám zpoza nich kdokoli vyběhnout, třeba dítě. Při padesátce nezastavíte. Navíc je tam místo jen pro jedno auto, nikoli pro auto a kolo, a když tam jedete, řidiči na vás troubí. Myslím si, že je to věc, která není dotažená. Praha 6 by měla být v ochraně životního prostoru daleko důslednější. Jsou tady sice modré zóny, ale kde končí, tam to vypadá jako parkoviště. U nás kolem Ladronky se pruh zeleně mění v jedno velké parkoviště pravidelně. Nejsem proti tomu, aby lidé měli auto. Ale je jich moc a mám pocit, že jak Praha 6, tak i hlavní město proti nim málo bojují. Mimochodem, zavést třicítku je v kompetenci Prahy 6. Samozřejmě tam, kde je čtyřproudá silnice, bych omezenou rychlost nezaváděl.

Co byste ještě udělal na šestce jinak?

Šestka je z mého pohledu nádherná čtvrť, navíc specifická. Třeba tady máme krásný Břevnovský klášter s bazilikou svaté Markéty i opravené zahrady, znovu tam vaří i pivo. O to víc mě mrzí, když nejen u nás v Břevnově vidím, jak si tady může každý postavit, co chce. Příkladem je naprosto neuvěřitelná stavba Tomia Okamury. Vůbec nechápu, jak něco takového může stavební úřad povolit. Ale uznávám, že je to otázka vkusu. Taky mi vadí, když u nás developer koupí starý dům, zboří ho, na jeho místě vystaví obrovský komplex až k plotu a stejně se to vždycky nějak povolí. Kamarád řeší podobnou situaci, brání se tomu několik let a marně. To mě štve.

A naopak, čeho si na šestce ceníte nejvíce?

Z politického pohledu byla šestka vždy spíš pravicová. I když ty potíže, o kterých mluvím, že si tady leckdo dělá, co chce, s tím částečně souvisí. Mám štěstí, že bydlím na kopci blízko Ladronky, a tam – jak vždycky říkali moji rodiče – proudí vzduch z křivoklátských lesů. Myslím, že je tady velmi dobré ovzduší. Proto mě tak štvou ta všudypřítomná auta „dojížděčů“. Mají parkovat na záchytných plochách, ne v ulicích, kde bydlíme.