Hana a Dalimil Dvořákovi: Celý svět zachránit nemůžeme

la do týmu profesora Holého, netušila, jak moc jí to ovlivní život. Nejenže byla při tom, když v jeho laboratoři vznikaly slavné objevy, ale po letech jí také začaly chodit na účet z licenčních poplatků za jejich patenty nemalé tantiémy. „Časem jsme zjistili, že sami ty peníze nemůžeme utratit, založili jsme nadaci a rozhodli se vrátit alespoň část peněz tam, odkud přišly – zpět do vědy,“ říkají Hana a Dalimil Dvořákovi.

Cítíte se jako bohatí lidé?
HD: Záleží, jak to myslíte. Ačkoli nám nemalé částky přicházejí na účet již téměř 20 let, pořád se neřadíme ke kategorii lidí, kteří mají luxusní vily, jezdí na cesty kolem světa, kupují si drahá auta atd. Ale pokud to vezmu tak, že máme zajímavý a pestrý život, tak v tomto ohledu se bohatí cítíme.
Když neutrácíte za drahá auta, za co tedy?
HD: Za dovolené na horách, a pak také trochu za víno a já si ráda koupím něco na sebe…

Kdy přišel ten okamžik, že jste zjistili, že máte peněz na rozdávání?
HD: Nebyl to jeden okamžik, stalo se to postupně. Menší částky nejprve začaly přicházet po roce 2000 za preparát Cidofovir – antivirotikum účinné na cytomegalovirovou retinitidu pacientů s AIDS. Šlo tehdy o příjemné přilepšení k platu, což jsme ocenili, protože tehdy nebylo úplně jednoduché pro naši čtyřčlennou rodinu vyjít s platy vědeckých pracovníků. Později se k tomu přidaly peníze za slavnou elegantní molekulu Viread, používanou k prevenci a léčbě HIV-AIDS a léčbě chronické hepatitidy B. Těchto peněz bylo tolik, že jsme si velmi brzy uvědomili, že je nejsme schopni při našem způsobu života a našich prioritách smysluplně utratit.

Proto jste založili a nemalou částku věnovali do své Nadace Experientia. Změnil se přístup okolí k vám, když vyšlo najevo, že máte tolik peněz?
HD: Myslím, že moc ne.
DD: Ale potkali jsme spoustu zajímavých a inspirativních lidí z neziskového sektoru, kteří nás inspirovali, jakým dalším směrem bychom mohli peníze smysluplně investovat.

Proč název nadace Experientia a ne třeba Nadace Hany a Dalimila Dvořákových?
HD: Experientia znamená zkušenost. Chtěli jsme posílat mladé vědce, kteří dokončili doktorát, na stáže na renomované zahraniční univerzity sbírat zkušenosti. Na rozdíl od studentů, bylo tehdy pro mladé vědce s čerstvě ukončeným doktorátem jen velmi málo možností na vycestování. Byla to taková díra na trhu.

Nemělo by tohle být zájmem státu? Posílat vědce na zkušenou do zahraničí, aby domů přivezli své zkušenosti?
HD: Nechtěla bych stát úplně pomlouvat, takovéto nadační aktivity a inciativy zaměřené na vědu jsou i v jiných zemích, kde má filantropie mnohem delší tradici.
DD: Podle nás je ale velmi důležité pro mladého člověka, když skončí a obhájí doktorát, aby vyjel do zahraničí a zjistil, jak věda funguje jinde, navázal kontakty a mohl získané zkušenosti uplatnit ve svých projektech.

Co byste považovali za úspěch vašeho mecenášství? Kdyby se mezi vámi podporovanými vědci objevil třeba nový profesor Holý?
HD: To jste si vlastně odpověděla sama. Z něčeho takového bychom se velmi radovali.
DD: My už počiny našich stipendistů za úspěch považujeme teď. Jsme na ně nesmírně pyšní, publikují v renomovaných vědeckých časopisech a dělají dobré jméno české vědě. Daří se jim dobře si nastartovat kariéru, někteří zůstávají v cizině i po skončení stipendií, jiní se vracejí zpět domů a využívají své zkušenosti k založení vlastní vědecké skupiny u nás v České republice. Naší ambicí je, aby se podařilo vybudovat komunitu vynikajících českých vědců, kteří posunou úroveň české vědy až ke světové špičce.

Tušíte, kolika mladým vědcům může vaše nadace během těch dvaceti let pomoci?
DD: Do ciziny pošleme na zahraniční stáže přibližně čtyřicet vědců, a v rámci našeho novějšího projektu vědeckých start-upů by mohlo vzniknout až dvacet nových výzkumných skupin. Je ovšem otázka, zda současné instituce dokážou absorbovat takové množství nových vědců…
HD: Dvacet nových vědeckých skupin to už je nezanedbatelné množství v porovnání s množstvím skupin, které se v ČR věnují chemickému výzkumu nyní.

Nemáte v podmínkách pro udělení stipendia podmínku, že se vědec musí po určitě době vrátit domů a pomoci naší vědě?
HD: Nikoli, to v dnešní době už naštěstí není možné. Nicméně když jim udělujeme stipendia, říkáme jim, že bychom byli moc rádi, kdyby se vrátili domů a svými zkušenostmi pomohli české vědě. A většina se jich opravdu vrací.
DD: A když přece jen v cizině zůstanou déle, tak mohou pomoci třeba tím, že na jejich pracoviště přijíždějí i další čeští vědci.

V čem přesně spočívá vaše podpora a jak jednoduše či těžce zajišťujete mladým vědcům místa na prestižních univerzitách nebo ve vědeckých skupinách?
HD: Podporu udělujeme na jednoroční stáž s tím, že si ji musí vyjednat žadatelé sami, nadace nic nezajišťuje. Sami si hledají pracoviště svých snů, zkontaktují se s ním a napíší projekt, který pak přikládají ke grantové přihlášce. Kromě toho nám posílají i vyjádření budoucího pracoviště a kalkulaci, kolik budou potřebovat peněz na živobytí. Tohle všechno rozhoduje o tom, zda a v jaké výši stipendium dostanou.
DD: Máme radost z toho, že většina stipendistů si pobyt prodlužuje. Jeho pokračování pak už neplatí nadace, ale hostitelské pracoviště, což nás také těší, protože se ukazuje, že se naši vědci osvědčili a v zahraničí mají zájem, aby tam pokračovali ve výzkumu.

Je hodně těžké vybrat z projektů jen dva či tři vědce, kterým pomůžete a někdy i změníte život a ostatní ponechat svému osudu, ať si pomohou sami?
DD: Nevybíráme je sami, máme na to nezávislé posuzovatele, kteří uchazeče hodnotí podle předem daných kritérií. Pak je požádáme o pořadí, na jehož základě jednoznačně vyplyne, koho podporovat.

Kde všude působí vámi podporovaní vědci?
HD: V současné době je naše stipendistka Eva Bednářová na Columbia University v New Yorku a stipendista Rafael Navrátil na Scripps Research Institute v San Diegu. V předešlých letech byli naši stipendisté na dalších renomovaných universitách, jako například v Massachusettském technologickém institutu u nositele Nobelovy ceny profesora Richard Schrocka, v Goethe Universität ve Frankfurtu nad Mohanem, na University of British Columbia ve Vancouveru, v National Centre for Scientific Research v Toulouse, v Universität Basel atd.
DD: Výhodou našich doktorandů je, že na pracoviště přicházejí s vlastními penězi. Ta instituce pak platí pouze náklady na výzkum, tedy třeba přístrojové časy a chemikálie. To lidem otevírá dveře a dostanou se na místa, kam by se jim to jinak povedlo těžko.

Na čem vaši stipendisté pracují?
DD: Mnoho jejich projektů je zaměřeno na medicinální chemii – na vývoj nových léků, několik z nich se zabývá selektivním transportem léčiv do přesně určené tkáně, nebo se snaží generovat léčivo přímo v těle, tam kde je potřeba. Další projekty se zabývají například syntézou látek, které mohou být využity v elektronice a jiné se týkají přípravy nových katalyzátorů, tedy látek, které urychlují některé reakce, které by jinak nebyly proveditelné. Ty projekty jsou velmi různorodé a líbí se nám.

Máte dost úspěšných mladých vědců, kteří žádají o podporu? Kolik žádostí za rok dostanete?
HD: Na to vám bohužel nemohu odpovědět, protože se nadace na samém počátku rozhodla nezveřejňovat počty uchazečů. Ale zájemců je dost a jsme rádi, že máme opravdu z čeho vybírat.

Dobře, zkusím se zeptat na jiné číslo – kolik máte mezi zájemci vědkyň – stipendistek?
HD: To vám řekneme rádi. Dlouho se nám hlásili samí muži. Všichni se nás ptali, proč nemáme mezi stipendistami žádnou ženu. My odpovídali, že bychom rádi, ale ještě do předloňska se žádná neprobojovala mezi ty nejlepší. Loni nastal zlom a stipendium získala vědkyně Univerzity Karlovy Eva Bednářová, která je momentálně na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. A letos se mezi nejlepší uchazeče o zahraniční stáž probojovala další žena, Lenka Štacková z Masarykovy univerzity v Brně.

Vaše nadace podporuje pouze české stu-
denty, nebo mají šanci i zahraniční mladí vědci?
HD: Nadaci jsme koncipovali tak, že chceme podporovat českou vědu, takže jsou to čeští vědci. Ale udělali jsme výjimku pro slovenské studenty, kteří na českých vysokých školách studovali doktorandský obor a získali titul PhD. Ty bereme jako naše, stejně většinou v České republice zůstávají a pracují po naši vědu.

Neuvažovali jste, že byste třeba v jiném programu vypsali stipendia i pro další cizince, aby pracovali na českých školách a v českých výzkumných skupinách a přispěli tím k jejich rozvoji?
HD: Uvažovali, ale pak jsme se rozhodli raději založit program vědeckých start-upů, který má zakládání mladých výzkumných skupin na našich pracovištích přímo ve vínku. Jde o relativně nový projekt, běžící teprve třetím rokem. Věnujeme na něj více peněz než na zahraniční stáže, protože jsme si uvědomili, že pro českou vědu je v současné době nejdůležitější, aby se mladí vědci po zahraniční stáži vrátili do ČR a svoje zkušenosti zúročili na našich pracovištích. Mladí vědci, kteří stráví rok nebo dva v západní Evropě nebo v USA, si zvyknou na lepší podmínky a více peněz, a to jak ve vědě, tak pro osobní potřebu. Projektem vědeckých start-upů se jim snažíme ulehčit návrat domů. Ačkoli se mnohé u nás změnilo k lepšímu, náš systém stále není připravený absorbovat mladé lidi vracející se z ciziny. Proto jim nabízíme, že budou dostávat od nadace po dobu tří let na výzkum dva miliony korun/rok. Navíc jim hostitelské pracoviště poskytne laboratoř a přidá ročně dalších sedm set tisíc korun.

Do ciziny posíláte mladé vědce. Nenapadlo vás, že byste se ještě sami vydali ne některou z prestižních institucí a užili si svou práci ve špičkových podmínkách?
HD: V zahraničí jsme pracovali v mládí několikrát. Teď chceme dát šanci mladým, pro něž to má největší význam.

Co se stane, až se vámi vložená částka vyčerpá? Jste otevřeni příjmu darů od dalších lidí? A budete umět ohlídat, aby za darem nebyly nějaké nekalé úmysly?
HD: Nebráníme se tomu, aby nám někdo přispěl, což by rozšířilo možnosti nadace, ale jsme velmi opatrní, co to je za peníze. Jednu nabídku jsme bohužel museli odmítnout. Máme ale štěstí, že peněz je zatím relativně dost a nutně nepotřebujeme další.

Dvě stě milionů korun je poměrná velká částka, která by mohla pomoci zachránit nebo vylepšit životy mnoha dětí, seniorů, znevýhodněných osob… Nesetkali jste se někdy s výtkami, že jste měli své dary raději směřovat sem?
DD: Ale vezměte si pana Holého, ten svými vědeckými objevy zachránil a vylepšil mnoho životů.
HD: Projektů, které by za to stály podporovat, je nekonečně mnoho. U nás existuje celá řada neziskovek, které se zajímají právě o ty segmenty, které jste zmínila. My, kromě toho, že podporujeme vědu, spolupracujeme například s Člověkem v tísni nebo s nadací Via. Nějaký čas nám trvalo, než jsme si uvědomili, že nemůžeme zachránit svět, že je lepší se soustředit jen na vybrané segmenty. Cílená podpora je pak mnohem efektivnější.

Zabývala jste se s panem Holým zkoumáním viru, přepokládám, že doba koronavirová vám udělala trochu radost – jak se lidé zajímají o váš obor, začalo se o něm mluvit, společnost si více váží vědců…
HD: Z doby koronavirové snad nemůže mít nikdo radost. Nicméně to, že se v současnosti v médiích prezentují vědci, kteří se zabývají vývojem testovacích sad a přípravou antivirotik účinných proti covidu-19, snad přispěje k tomu, že si lidé budou vědců víc vážit. Snad pochopí, že vědci nejsou nějací podivíni, kteří něco míchají v baňkách, a nic z toho nakonec není.

Nelákalo vás zapojit se do současné anticovidové soutěže a třeba vypsat grant na testovací set, očkovací látku?
HD: Nebylo zapotřebí vyhlašovat soutěž ani vypisovat grant. Celá řada pracovišť, která měla vybavení, se spontánně pustila do vývoje testovacích sad, ústavy a univerzity spojily síly, aby mohli co nejrychleji pomoci. Také naše nadace cítila zodpovědnost, a rozhodla se částkou jeden milion korun podpořit dva vědecké týmy, které se zapojily do boje s Covidem – skupinu profesora Mariána Hajdúcha z Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a skupinu Daniela Münicha při CERGE-EI.

Nyní oba pracujete na Vysoké škole chemicko-technologické, vy jste před tím byla u pana profesora Holého v Ústavu organické chemie a biochemie. Strávili jste tedy celý svůj profesní život v Praze 6?
HD: Ano, skutečně celý profesní život. Koncem devadesátých let jsem měla pocit, že by bylo dobré odejít z ústavu a zkusit poněkud změnit obor. Měla jsem tehdy lákavé nabídky z jiných částí Prahy, ale uvědomila jsem si, že se mi vůbec nechce opustit Prahu 6. Proto jsem byla ráda, když se objevila možnost vrátit se na VŠCHT – mou alma mater – a zůstat v Dejvicích.

Co vás tady drží?
HD: Určitě univerzitní kampus, který nová Národní technická knihovna krásně propojila. Vzniklo zde intelektuální centrum s úžasnou atmosférou, místo pro potkávání, pro nejrůznější studentské akce, koncerty atd.
DD: Jsem běhavý, takže jsem z kampusu často vybíhal do Stromovky a přes lávku, dokud stála, do Troje a nazpátek, což bylo velmi příjemné.

Nemohu se nezeptat – a to nejen kvůli Eleganci molekuly – na Dejvické divadlo…
HD: Jasně, Dejvické divadlo, to milujeme, jen
se tam nedají sehnat lístky. V lednu tohoto
roku u příležitosti profesionalizace nadace se nám ale podařilo zajistit představení hry Elegance molekuly. Napadlo nás totiž, že by bylo vhodné provést ´opening´ nové nadace Experientia s představením Elegance molekuly, protože právě ta elegantní molekula – preparát Viread – se zasloužila o to, že nadace mohla vzniknout.