Rozhovor s úspěšnou vědkyní

Roberta Bimbová. Ve škole milovala matematiku, na všechny vysoké školy, kam si podala přihlášku, ji přijali. Vybrala si ČVUT, kde se podílí na vývoji unikátního detektoru, který je schopný vyhledat kosmické smetí. Letos Robertu Bimbovou zařadil magazín Forbes do svého prestižního výběru mladých osobností 30 pod 30.

Jak jste trávila poslední měsíc, věnovala jste se svému projektu, nebo jste se také zapojila do některé z mnoha koronaakcí na ČVUT?
Nejsem v tom oddělení, kde se vyrábějí dezinfekce a montují štíty, takže jsem se věnovala hlavně sepsání práce o svém detektoru na identifikaci kosmického smetí. Snažila jsem se zapojit do dobrovolnických programů, nabízela jsem doučování a nákupy starším lidem. Ale nikdo ode mě zatím pomoc nechtěl, tak pomáhám alespoň v rodině.

Jak jste současnou situaci zvládala, komplikovala vám práci?
To ano. Zkomplikovala moji závěrečnou práci, protože detektor se nachází v Německu a kvůli koronaviru nemůže překročit hranice. Nemohu s ním tedy pracovat, dělat experimenty. V této fázi, kdy už je opravdu funkční, bych ho potřebovala mít k ruce. Měli jsme totiž v plánu trochu přepracovat zdroj k detektoru, právě s detekčním čipem, který je založený na polovodičové InGaAs struktuře. Když teď nemohu s detektorem měřit, alespoň sepisuji teoretickou část a zpracovávám data, která už mám. Doufám tedy, že když se situace uvolňuje, tak to do léta zvládneme.

Myslela jsem, že detektor děláte na ČVUT?
To ano, ale v Německu kousek za hranicemi se nachází zařízení, kde provádíme testování časové stability. To by se nám v Praze nepovedlo, protože v naší laboratoři nemáme laser s dostatečně krátkými pulsy na příslušné vlnové délce. Proto testujeme v Německu, kde teď zařízení zůstalo, i s kolegou. Tomu to ale nevadí, on tam má i rodinu.

Jaký býval váš nejoblíbenější předmět ve škole?
Myslím, že to byla matematika. Já ale měla vždycky dobré učitele a za všechno může učitel. Maturovala jsem z předmětů matika, fyzika a chemie, takže jsem se při výběru vysoké školy rozhodovala mezi těmito třemi obory.

Proč nakonec vyhrála Fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská ČVUT?
Na jaderce bylo super, že si v prvních dvou letech mohl člověk změnit obor a že se tady dala dělat jak matika, tak fyzika, tak i chemie. To také rozhodlo, protože jsem věděla, že když mě jeden obor nebude bavit, tak se přeorientuju na jiný. Také se to stalo, protože jsem původně nastoupila na obor experimentální jaderná a částicová fyzika, a pak přestoupila na obor fyzikální elektronika. Na něm mě zaujalo, že se tady pracuje s detektory. Dál jsem se tedy věnovala laserům a podobným technologiím. A detektorům samozřejmě, protože ty patřily pod ten stejný obor, stejné pracoviště.

Mám pocit, že to je čistě mužský obor. Kolik je vás v kruhu žen?
Pamatuji si, že na začátku nás bylo docela dost holek. Z kruhu, který má třicet lidí, jich bylo klidně deset. Momentálně na naší katedře u nás v ročníku jsme tři holky a deset kluků. Poměrově to skoro zůstalo stejné, jen se tenčí počty. A na oboru v ročníku je nás ještě míň.

Čím vás okouzlil laser?
Obdivuji, že někdo takovou technologii vůbec vymyslel. Mě fascinuje, když někdo něco vymyslí a vyvine, a pak se zjišťuje, k čemu se to dá používat. S laserem, když je dost výkonný, se dá řezat dřevo a zároveň jeho paprsek dosáhne až na Měsíc a zase se vrátí zpátky. Díky tomu třeba víme, jak daleko je Měsíc. Fascinuje mě tato variabilnost, je na něm asi nejhezčí.

Vy laser používáte – a zaujala jste tím i ve světě – k identifikaci kosmického smetí. Kde jste na ten nápad přišla? Ležela jste venku, koukala na oblohu a přemýšlela, co všechno tam lítá?
Na začátku jsem o kosmickém smetí moc nevěděla, ale vesmír mě vždycky fascinoval. Když jsem hledala téma závěrečné práce na oboru s lasery, všechny zněly tak nějak podobně, například zkoumejte laser, sestavte a popište laser… Hledala jsem ale něco zajímavějšího a objevila téma Úprava řídicího obvodu pro detektor. Při bližším zkoumání z toho vyplynulo, že je to právě detektor pro hledání kosmického smetí. Byla jsem úplně unešená, když jsem se šla podívat do té laborky a říkala, že se do toho ráda pustím. Tu práci jsem si zapsala a od té doby se se mnou takto táhne.
Takže o kosmickém smetí jste do té doby toho moc nevěděla?
Ne. Já jsem hlavně nechtěla práci, kde bych musela dělat velkou rešerši. Mám ráda, když mohu dělat něco rukama, a tady nám hned na první konzultaci slíbili, že budeme dělat s obvody, že si na ně sáhneme a budeme je vytvářet. Něco takového jsem si přála. Chtěla jsem něco vytvářet.

Uměla byste laikovi popsat, jak váš laser funguje?
Mohu se o to pokusit. Je to vlastně krabička, která má v sobě detekční čip, a ten zajišťuje to, že vidí světlo. Ovšem na rozdíl od jiných zařízení on vidí jakékoli minimální světlo. Takže i v úplné tmě rozpozná jednotlivá kvanta elektromagnetické energie, tedy fotony. To je to klíčové.

A jak s tím souvisí sledování kosmického smetí?
To funguje tak, že ze Země vyšleme paprsek, on se na Měsíci odrazí a světlo putuje zpátky. Při tom se ale velká část světla ztratí. Výhodou našeho detektoru je, že on vidí i ty jednotlivé fotony, proto když se vrátí zpět z vesmíru jen málo světla, on ho stejně zaznamená. Tedy my na něco zamíříme, světlo se od objektu odrazí a jednotlivé fotony detekuje.

Čím se liší vás přístroj od těch, co už ke sledování kosmického smetí existují?
Ten můj funguje na optickém principu, protože ty exitující jsou klasické radary, vyšlou signál a ten se vrátí zpátky, ale je tam omezení vlnové délky, a proto nejsou schopné detekovat menší kousky než třeba decimetry.

K čemu nám to bude, že víme, kolik je ve vesmíru smetí?
Myslím, že ani tak nepotřebujeme vědět, kolik ho je, jako kde je a jakou má oběžnou dráhu. Díky tomu můžeme ochránit i posádky vesmírných stanic. Protože když bychom o něm nevěděli, tak klidně může narazit do nějaké kosmické lodi nebo do vesmírné stanice ISS a poškodit je. Protože detektor je schopný zachytit i jednotlivé fotony, měl by také zjistit, kde je kosmické smetí, o němž často lidé ani nevědí, že existuje, a nemáme o něm žádné informace. Protože většinou se sledují vysloužilé družice, ale o nich a jejich vesmírné dráze má svět přehled.

Jak velký je takový detektor?
Krabička, která má asi deset centimetrů na délku.

A tušíte, kolik stálo jeho pořízení?
Netuším. Vím ale, že jsou hrozně drahé čipy, které mají schopnost detekovat i jednotlivé fotony, mohou stát i pár tisíc euro. Další elektronika moc drahá není, stojí pár korun. Protože tím, že zařízení pracuje tady na Zemi a nemusí do vesmíru, tak ty součástky nemusejí být speciálně vyrobené, aby přežily v kosmu.

Když jste svůj detektor dokončila, neřekla jste si, jak to, že na to nepřišel už někdo přede mnou?
To jsem si nikdy neřekla, protože pan profesor Procházka, pod kterým pracuju, je ohromně chytrý člověk. A na prvním detektoru, z něhož jsem já vycházela, si musel dát hodně práce. Jsou za tím léta praxe, ke kterým mám velký obdiv a respekt. Navíc ono se to jen jako jednoduché jeví, vůbec to není jednoduché. I když některé principy těch obvodů, jak jsem si zjišťovala, už jsou popsané a pocházejí ze šedesátých let.

Teď budeme díky vašemu vynálezu vědět o tom, kde a jaké smetí v kosmu máme. Neplánujete, protože máte před sebou ještě celou dlouhou kariéru, se třeba zabývat tím, jak ho z kosmu dostat pryč?
To by bylo super, kdyby se nám to povedlo. To by byl asi můj sen. Myslím, že už nějaké pokusy sebrat to smetí byly a vyvíjejí se pro to různé přístroje, ale zatím si lidé myslí, že je tam nekonečně mnoho prostoru na nekonečně mnoho smetí. Ale kolem Země už to neplatí, tam asi budeme muset v horizontu pár let či desetiletí tento problém řešit.

Takže chcete zůstat v oboru, a i nadále se věnovat kosmickému smetí?
Ano, až teď udělám státnice, tedy jestli je udělám, tak bych chtěla zůstat pod stejným panem profesorem a pokračovat v dizertační práci. A pokud bych na škole mohla zůstat i poté a pokračovat ve výzkumu, bylo by to super.

Sbírat zkušenosti do zahraničí se nechystáte? Třeba v Kanadě, kde – jak píšete – máte svou náhradní rodinu. Jak člověk vlastně získá takovou náhradní rodinu?
Na střední škole jsem odjela jeden rok studovat do Kanady a moc netušila, co mě čeká. Jen
že budu ubytována v soukromí u nějaké paní, která se jmenuje Diana. A byla moc fajn. Vtipné bylo, že ta škola, kterou jsem tam studovala, byla katolická. To jsem na začátku vůbec netušila. Každé ráno začínalo vyučování
modlením, ale šlo mi o to naučit se anglicky,
tak to bylo jedno. Rozhodně šlo o zajímavou zkušenost.

Neláká vás tedy vrátit se dělat výzkum do Kanady?
Koukala už jsem tam na pracovní pozice, ale nemyslím si, že tam dělají to, co my tady na ČVUT. Takže bych raději zůstala ještě tady, a pak se tam jela jen podívat. Navíc univerzita nejbližší mé rodině byla umělecky zaměřená.

Uměním se nezabýváte? Jak vlastně trávíte volný čas?
Jezdím dvakrát týdně, tedy když to není kvůli koronaviru zakázané, hrát fotbal na Strahov.
Jak jste se dostala k fotbalu, to také není zrovna dívčí sport?
Za to může jaderka, protože jaderka je prostě neuvěřitelná! Nabízí veškeré vyžití, a když jsem zjistila, že má vlastní fotbalový holčičí tým, byla jsem nadšená. Hned v prváku při zápisu jsem si říkala, že i kdybych náhodou nedostudovala, tak budu aspoň chodit hrát fotbal. U nás žádná z holek nechtěla fotbal hrát, tak jsem musela chodit s klukama.

Opravdu nenajdu ve vašem životě nějaký dívčí koníček? Vyšíváte? Malujete?
Třeba se snažím hrát na kytaru a také hodně čtu, jezdím na kole, chodím na lezeckou stěnu, cvičím jógu, tancuju, poslouchám hudbu, miluju seriály, ráda se starám o kytky, o svého psa, strašně ráda peču. A také mě baví cizí jazyky.

Kolika se domluvíte?
Zatím nic moc. Zatím se domluvím česky, anglicky a francouzsky. Ale koupila jsem si učebnice maďarštiny, takže doufám, že se naučím maďarsky.

Proč právě tento jazyk?
Protože můj táta mluví maďarsky, tak jsem si říkala, že ho překvapím. On mě to nikdy nenaučil a nikdy se se mnou nechtěl tímto jazykem bavit, přitom je jeho mateřský. Ale od osmnácti let žije v České republice.

Když už o něm mluvíte, nemohu se nezeptat. Váš pan otec se jmenuje Bimbo? A přál si mít syna Roberta, že vám vybral takové jméno?
Nikoli, otec se jmenuje György Bimba. A jméno mi vybrala maminka, která měla knihu neobvyklých jmen, kde psali, že lze jméno Robert použít i v holčičí variantě. A je pravda, že je neobvyklé, protože žádnou další Robertu neznám, natož Bimbovou.