Michaela Mlíčková Jelínková byla na pěti kontinentech, posledních dvanáct let žije v Praze 6. Při uspávání syna ji prý prošla s kočárkem skoro celou. Když nemohla mezi stovkami dětských knih najít žádnou o autobusu, napsala si pohádky sama. „Máte pohádky o mašinkách, tramvajích, autech, ale o autobusu nic. Tak jsem si je vymyslela. A jako patriotka je umístila do Prahy 6,“ říká o své prvotině Dobrodružství pana Kolečka. Tu obohatila množstvím faktů, která ocení i dospělí.
Hlavními hrdiny vašich pohádek jsou pan Kolečko a autobus Šemík. Když jde o knihu plnou faktů, neměl jméno Šemík dostat spíš kůň?
Neměl. Šemík nebo Šiml je skutečný název, který řidiči dali starému typu autobusu Karosa ŠM 11, který v knize vystupuje. Jeden takový nám stojí ve střešovické vozovně, což málokdo ví, a má cenu větší než tři ferrari. Když jsme knihu křtili ve Ville Pellé, tak tam nadšenci Šemíka přivezli a bylo to úžasné.
Ačkoli jde o knihu pohádek, na závěr kapitoly je vždy žlutá stránka plná faktů o místě, kde se děj odehrává. Vy jste si je všechna ověřovala. Co vás při tom nejvíce překvapilo? Objevila jste něco nečekaného?
Když bych měla vybrat jednu věc, tak mě překvapilo, že Bílá Hora není nejvyšší bod Prahy. Ten se nachází u Zličína, je o pár metrů vyšší a připomíná spíš louku než horu, a tak ho nikdo za nejvyšší bod nepovažuje. To mi řekl pan Petr Ryska, asi největší odborník na Prahu, který shodou okolností vyrostl nedaleko Hvězdy, kam jsou mé příběhy zasazené. Dělal mi odborného poradce. Takže všechna fakta, co v té knížce najdete vždy na konci kapitoly, jsou opravdu ověřená.
Když už jste sesbírala a ověřila množství informací a zajímavostí o Praze 6, nebylo by lepší a komerčně úspěšnější napsat třeba průvodce pro cizince než knihu pohádek? Navíc jste bývala průvodkyně, umíte spoustu jazyků, dalo by se to tedy očekávat.
Ale já při psaní knihy nesledovala žádný komerční zájem. Chtěla jsem jen pohádky pro svého syna. Moje maminka mi kdysi vyprávěla pohádky, které si nenapsala, zapomněla je a mě to teď mrzí. I proto jsem si řekla, že to, co si vymýšlím a vyprávím synovi, si zapíšu, aby to nedopadlo podobně. A že má kniha obrovský ohlas, mě uvádí do permanentních rozpaků.
Ocení děti informace o různých místech? Neměly by stejnou radost z hezkých příběhů, kde vystupuje autobus a pejsek?
Základní příběhy jsem vymýšlela tak, aby zaujaly i malé děti. Sesumírovat zajímavosti o místech, kde se příběhy odehrávají, mě napadlo až v průběhu psaní. Vyčlenila jsem jim samostatnou stránku na konci každé kapitoly. Kdo je nechce číst, nemusí, příběhy fungují i bez nich. Ale právě naučnými stránkami je kniha unikátní a mám na ni dobrý ohlas a zpětnou vazbu i od rodičů. Myslím, že si nějaké čtení také zaslouží.
Co zpětná vazba od dětí?
Mám fanoušky po celém Česku, naposledy mi napsal dojemný dopis Matěj ze Zlína, že kniha má jen jednu chybu, a to že nemá pokračování. Kniha tedy není místně vázaná jen na Prahu 6, mohou ji číst děti všude a místa, kde se odehrává, si představovat podle sebe. Příběhy jsem „testovala“ na synovi, když mu byly tři roky. A za několik měsíců jsem zjistila, že ji umí nazpaměť. Když mu četl večer tatínek, tak usnul dříve než syn, jak se to tak stává. Slyšela jsem z ložnice, že syn ve vyprávění pokračuje, šla se tedy podívat, co se děje, a on ji odříkával slovo od slova.
Že píšete knihu, jste oznámila tak trochu zničehonic na sociální síti. Bylo to tak, že jste nejprve vydala tuto zprávu, a pak začal psát, nebo už v té době kniha vznikala?
Jsem sice extrovert, ale ty úplně nejdůležitější věci si dlouho nechávám pro sebe. V době oznámení jsem už měla většinu knihy napsanou. Ale na základě té zprávy se mi ozval můj bývalý kolega s tím, že by knihu rád ilustroval. A povedlo se, protože ty obrázky jsou krásné, pro děti důležité a knize pomáhají.
Jako autorka pohádek, díváte se jinak na pohádkové knihy jiných autorů?
Vždycky mě zajímá, jak na to jdou ti nejlepší. Jako dítě jsem milovala Děti z Bullerbynu od Astrid Lindgrenové, nyní se k nim opět vracím, ovšem dívám se na ně už jinýma očima. Dál mám ráda třeba Roalda Dahla. U nás je známý svými povídkami, je to ale především světoznámý pohádkář.
Vy jste kromě knížky pohádek i autorkou blogů. Je velký rozdíl mezi psaním pro děti a dospělé?
Na blozích jsem se rozepsala. Pohádky jsem psala večer. Hned, jak jsem je synovi před spaním odvyprávěla, sedla jsem si a psala, abych je nezapomněla. Přes den jsem psala pro dospělé. Měla jsem za sebou těžké období, stalo se pár nehezkých věcí, v důsledku kterých jsem byla nějaký čas i bez práce. Jakmile jsem znovu sebrala síly, začala jsem psát. Došlo mi totiž v plné síle, že to prostě chci v tomhle životě stihnout.
Říkáte, že jste přes den psala pro dospělé. Bude tedy další knížka?
Ano, povídky. Vyjdou teď na podzim. Křtít mi je bude pan doktor Radkin Honzák, který je také z Prahy 6, který je četl a napsal mi k nim moc krásné dobrozdání.
Takže opět bude mít kniha vazbu na Prahu 6?
Ne, tentokrát se neodehrávají v Praze 6, kromě jedné – o pilotovi z Ruzyně. Jde o psychologické povídky a moji hrdinové nejsou, řekněme, úplně standardní.
Jeden příběh je o pilotovi, o čem budou ty další?
Kniha se jmenuje Maličkost pro premiéra a dvě povídky jsou politické. Politika je věc, která nechá občas člověka v úžasu. Někdy je drsnější než pohádky bratří Grimmů. Další povídky jsou o tabu, o kterých se málo mluví, ale třeba taky o pavoucích. Pan doktor Honzák napsal, že se povídky dobře čtou a mají překvapivé pointy. To je velký kompliment, protože já překvapení miluju, když sama čtu. Doufám, že ani čtenáři mých povídek se nebudou nudit.
Troufnete si o sobě říct, že jste spisovatelka, když jste autorkou brzy už dvou knih?
Ne, protože mě psaní ještě neuživí. Ale je pravda, že někteří mi už říkají paní spisovatelko.
Když vám říkají paní spisovatelko, tak byste se ale měla zamýšlet nad další knihou...
Na psaní musí být klid, a já si teď v klidu ani nevyčistím zuby. Druhému synovi totiž ještě nejsou ani dva. Kromě toho mě baví spousta jiných věcí než psaní. Pořádám procházky Po stopách pana Kolečka, letos jsem si udělala cukrářský kurz, nedávno jsem pekla dort-Šemíka pro jednoho čtenáře z Bubenče. Ale nikdy neříkám nikdy, spousta lidí se ptá po pokračování pohádek, mladší syn miluje kromě motorů i zvířátka a kytky, tak uvidíme.
Když jste si s kočárkem prošla Prahu 6, našla jste nějaké místo, které zatím není příliš objevené?
Líbí se mi městská divočina kolem retenční nádrže Jiviny, kde končí Praha 6. Jezdí se tam dobře na kole, skoro nikdo tam nebývá. Odehrává se tam i jedna moje pohádka, kdy pan Kolečko chce v této nádrži chytat ryby, a ony tam nejsou. Tak musí do Libočáku. Ale letos nejsou ryby ani tam.
Máte i další tipy ne neobjevená místa?
Třeba Kocourka, zlatá ulička Prahy 6. Nachází se na svahu pod vojenskou nemocnicí, kde kdysi bývala vinice. Kocourka jsou unikátní starou architekturou, malými domečky podobnými těm na Hradčanech. Bydleli tam lidé, co dolovali opuku tady v dolech. Také se málo ví, že Bílá Hora se jmenuje bílá podle opuky, která se zde těžila a z níž se stavělo i centrum Prahy. A protože bělohorská opuka má unikátní zlatý odstín, tak celý svět zná Prahu jako zlatou Prahu. Odtud pochází onen název.
Jste bývalá průvodkyně. Když mi přijede návštěva, doporučíte mi trasu, kudy je po šestce provést?
Určitě bych začala na kopci, vždy se chodí lépe směrem dolů než naopak. Jako začátek cesty bych zvolila třeba Břevnovský klášter, což je místo významné nejen pro Prahu, ale celoevropsky. Pak přes Hvězdu dolů do Liboce, kterou mám moc ráda, je to pořád krásná stará vesnička. Poté bych se svezla tramvají od Divoké Šárky, sídla prvních Pražanů, projela přes Červený Vrch na Ořechovku a Hanspaulku, dvě naprosto unikátní čtvrti. Mimochodem, Matějská pouť, nejslavnější pouť v republice, která se nyní koná na Výstavišti v Holešovicích, se jmenuje podle kostelíku svatého Matěje na Hanspaulce. Poutní procesí kdysi směřovala od Hradčanské právě sem. I o tom se málo ví. A na závěr vycházky bych směřovala do Dejvic k Vítěznému náměstí, kde bych hosty pozvala na dobrou kávu.