Rozhovor s M. Hilským

Profesor Martin Hilský přeložil kompletního Williama Shakespeara. Pracoval na tom dvacet osm let, což je delší doba, než za kterou Shakespeare dílo napsal. Zatímco některé hry dělal na zakázku Národního divadla a dalších scén, jiné si přeložil sám pro sebe. Stejně jako Sonety. „Ty jsou má láska, má srdeční záležitost,“ říká překladatel, pedagog a čestný občan Prahy 6.

O čem by asi tak psal Shakespeare v současné době?
To nevím, myslím, že by psal to samé. Ale kdo ví, jestli by psal vůbec divadelní hry, jestli by nedělal třeba televizní seriály. Těžko říct. Řekl bych, že by ho zajímalo něco nového, protože divadlo tehdy bylo nové medium, objev té doby. Je tedy možné, že by šel nějakou cestou inovační.

Mohl by být třeba youtuber?
Nejsem si jist, protože on byl umělec slova, dokonce slyšeného slova, a miloval divadlo. To je i dnes důležité, nikdy nepřestalo být. Ani televize ho nevytlačila a nikdy nevytlačí. Když o tom tak přemýšlím, možná by byl opět divadelníkem a psal by hry o nás.

Jaké jeho dílo je nyní asi nejaktuálnější?
Těch je více. Ale ono slovo aktuální se většinou myslí v politickém smyslu, a tam je to jednoznačné – jsou to politické tragédie Julius Cesar nebo Coriolanus. Neustále aktuální je Hamlet a Král Lear. Jednak mají také politickou dimenzi a jsem přesvědčen, že byly, jsou a budou aktuální v každé době. U jeho komedií je to trochu jiné, protože my jsme dnes zvyklí na jiný typ humoru.

Tento jiný typ humoru určitě musíte zohlednit i ve svých překladech. Není to pak spíš o tom, že vy ta díla do českého jazyka nepřekládáte, ale převypravujete?
Nikoli, jde o tvůrčí překlad. Ale možná bych to spíš nazval přebásnění. Když třeba překládáte Shakespearův sonet, tak musíte napsat českou báseň, která je spjata tématem s anglickou básní Shakespearovou. Ale nemůže to být nikdy doslovný překlad, to by vznikl nesmysl. Vždy překládáte smysl a duši slov, jejich energii, hudbu a samozřejmě významy, včetně obrazů a metafor. Ale máte pravdu, je to vždy tvůrčí práce.

My vlastně máme proti Angličanům velkou výhodu – každých několik let se objeví nový překlad některého z děl tohoto spisovatele, a tedy tak trochu nové dílo. Proč se to děje, když v anglicky mluvících zemích si vystačí stále s jedním originálem?
To je dáno vývojem jazyka. Nevnímáme to, ale i za našeho života se jazyk mění. Vím, že čeština dnešní doby je jiná než čeština před třiceti lety. Je zajímavé, že právě řeč humoru je nesmírně citlivá věc a stárne nejrychleji. Ale nejen v Čechách, i v Evropě má každá generace svého Shakespeara. A to minimálně jednoho.

Překládáte raději komedie, nebo tragédie?
To nelze říct. Začínal jsem na komediích a tíhl jsem k nim celý život, protože jsem dost komediant. Shakespeare začínal také jako komediant, tragédie přišly až později, s výjimkou Romea a Julie, to je raná tragédie. Tragické období přišlo s Hamletem, to byl rok 1600, a pak následují slavné velké tragédie – Král Lear, Macbeth, Antonius a Kleopatra… Víte, co je ale zajímavé? Že jsem se řeč tragédií musel znovu učit. Měl jsem za sebou asi deset komedií, pak přišla práce na Othellovi a najednou jsem byl konfrontován s novým problémem, s novým zadáním, řečí, která je jiná, závisí v ní na miligramech odstínů významových a emocionálních. Najdete tam sice také slovní hru a slovní hříčky, ale jsou jiné. Začínal jsem tedy znovu, ale snad se to povedlo.

Které z děl pro vás bylo nejtěžší překládat?
Mou nejtěžší komedií byla Marná lásky snaha, kde je jedna slovní hříčka za druhou. Ta hra je nepřeložitelná do žádného jazyka. Nepřeložitelná samozřejmě v uvozovkách, protože se překládá neustále, ale vy ji vlastně musíte vytvořit znova, vzdálit se liteře. Nejtěžší tragédií pro mě byl jednoznačně Král Lear, kde jsou třeba tři řeči šílenství. Zblázní se král Lear a mluví jako šílenec, pak je tam šašek, což je blázen z profese, a ještě nesmíme zapomenout na Edgara, který šílence a šílenou řeč předstírá. Každou z těch řečí vy musíte přeložit jinak. Zase ale musím přiznat, že když se to pak podařilo, u obou těch her, tak jsem měl největší radost.
Chodíte se dívat na Shakespeara ve vašem překladu do divadla?
Víte, překládání je práce o samotě, a vy nejste se svým čtenářem, když text čte. Ale když v divadle hrají můj text a můj překlad chodí po jevišti – obrazně řečeno –, chce se mi skoro utéct, protože pocit zodpovědnosti je daleko intenzivnější, než když to překládáte. Divadlo a jeviště text ještě více umocňují. Zároveň je to výhoda, protože si ověříte, jak váš překlad funguje. Jestli se lidé smějí tam, kde jsem to zamýšlel… Nejsilnější moment pro mě je, když nastane takové to divadelní ticho, že by bylo slyšet špendlík upadnout. To je důkaz, že překlad funguje. U smíchu to bývá jinak, protože lidé se v divadle často smějí na nevhodných místech. Bohužel se to děje i v tragédiích, příkladem je scéna škrcení Desdemony, to je těžké udělat, aby se lidé nesmáli, přitom k smíchu to – aspoň v reálném životě – vůbec není. Ale ticho nikdy nelže.

Jak se díváte na moderní pojetí her a vašich překladů, kdy se loni na Letních shakespearovských slavnostech objevil v Hamletovi mobil, pistole…
Víte, já rozlišuji dobré představení, špatné představení a průměrné představení. Ale jakým prostředkem se k tomu herci a režiséři dostanou, to je jiná věc. Znám hry s mobilem, které jsou naprosto skvělé, a představení v tradičních kostýmech, co jsou průměrná a nezáživná. Loňského Hamleta na Shakespearovských slavnostech nastudoval skvělý slovenský režisér Vajdička, kterého si nesmírně vážím. Jeho Othello mě doslova vzal, třebaže byl zkrácený na polovinu, on tím ovšem naprosto vyhmátl esenci té hry. U loňského Hamleta jsem měl trochu problém v druhé části a na konci….

Pistole se vám nepozdávaly?
Chápu, že na Hamleta někdo střílí z pistole a na Claudia také, protože rapír a dýka jsou dnes zastaralé a lidé se vraždí samopaly. Jde ale o to, že dýka i rapír je divadelní ikona, divadelní znak. A ten souboj obou v závěru je s rapírem podle mě lepší. To máte, jako by se Montekové a Kapuleti navzájem postříleli – ze hry by vám pak vymizelo ono drama, kde šerm je pružinou tragédie a tvoří jakési drama v dramatu. S pistolí tam však tu tragédii nedostanete.

Máte tedy raději klasické provedení?
Pro mě je podstatná řeč. Mohou tam být pistole a herci nosit třeba texasky, ale zůstane-li tam shakespearovská řeč, tak mě to neruší. Znám mnoho postmoderních a avantgardních inscenací, které jsou naprosto skvělé a objevné a Shakespeara posouvají dopředu. Oni vůbec nepřekážejí tomu klasickému pojetí, to zde může být pořád, někde v pozadí. To máte jako v politice, kdy vládnoucí establishment potřebuje opozici. Ale jak víme i z naší historie, z disidentů se snadno stanou i prezidenti, lidé bez moci se stanou mocnými. A pak proti nim stojí jiný disent. V umění je to to samé, když proti normě máte určité experimentátorství, které se může stát normou a zase si vyžádá nové experimenty. Tedy až se z experimentu stane hlavní proud, bude avantgardní Shakespeare klasikou, a klasický se stane avantgardou a experimentem.

Letos je na programu letních slavností hra Dobrý konec všechno spraví… Tedy méně známé dílo.
Z mého hlediska je to úplná premiéra, tato moje hra se ještě nikde nehrála, což se nedá říct o skoro žádné jiné. Je to jedna z těch, které se u nás hrají velmi málo, a myslím, že vím proč. Ona je velmi těžká inscenačně. Patří k pozdním komediím, kterým se říká hořké nebo temné, a u nich nenajdeme šťastné konce, které jsou pro komedii závazné. Atmosféra je celkově jiná, zatímco v klasických komediích máte radost – a komedie by měla přece lidem dělat radost, i když v každé shakespearovské komedii jsou temnější stíny a stíny smrti, proto jsou to tak dobré komedie – v těchto hořkých je to úplně jinak.

Myslíte si, že tedy bude hra pro návštěvníky atraktivní?
Není to sice známá hra, ale na letních slavnostech je úžasné to, že se tam vystřídala celá řada různých režisérů, kteří se liší věkem, zařazením, temperamentem i pojetím – od velkého experimentu až po tradiční pojetí. Dobrý konec letos nastudoval režisér Pitínský, moc si ho vážím, mám ho rád, on je velmi pokorný člověk a umělec, velmi originální. Myslím si, že právě on hru udělá tak, že se s ní diváci dobře seznámí. Součástí slavností je i snaha lidem objevovat také méně známé hry. Tento krok k jedné z nejméně známých her je možná trochu odvážný z hlediska komerčního, ale to je třeba riskovat. Kdo ví, může se stát – a to je ideální shakespearovská kombinace – když se komerční úspěch sejde s vysokou kvalitou. To je definice Shakespeara – on byl komerční autor, velmi upíral oko na divadelní pokladnu, ale zároveň to byl umělec, kterému nesmírně záleželo na dobrém divadle. Uvidíme, jak to dopadne.

Vy Shakespeara pouze překládáte, ale umíte děj her krásně odvyprávět. Nenapadlo vás sepsat děj ve formě jakýchsi pohádek či povídek?
Nenapadlo, ale kdo ví, jsem otevřený všemu. Třeba jeden můj bývalý student, dnes už kolega, mě požádal, jestli bych mu dodal překlad k shakespearovskému komiksu. Že by to šlo do bublin a v těch by byl můj překlad. Chvíli jsem přemýšlel, a pak jsem řekl ano, protože mi k tomu předložil studii komiksu jako výtvarného umění. A komiks výtvarné umění je. Udělal jsem to i proto, že komiksy čtou teenageři. A v naději, že přes ten komiks jménem Hamlet se mohou nakonec dobrat ke hře Hamlet. Ale Shakespeare to přežije, on se upravoval vždy, to není fenomén naší doby, a přežil to vždy.

Pamatujete si, kdy jste se poprvé setkal se Shakespearem?
Poprvé ne, to bylo určitě v dětství. Znal jsem to jméno, ale nevím, kdy jsem ho slyšel poprvé. Zato vím přesně, kdy mě poprvé tento autor zasáhl. To bylo v tom hamletovském věku, bylo mi dvacet jedna let a viděl jsem v Národním divadle Hamleta, kterého hrál Radovan Lukavský. Bylo to legendární představení, což jsem tehdy netušil, seděl jsem v divadle a prožil tam něco, že jsem odešel jiný, než jsem přišel. To se nemůže stát často, ale mně se to stalo.
Svého prvního Shakespeara jste přeložil až o dvacet let později.
Ano, byl to Sen noci svatojánské na objednávku Karla Kříže, skvělého režiséra, pro Divadlo ABC. Tehdy jsem se toho bál, málem to vrátil, rok jsem si skicoval třeba postavu Puka. Pak jsem zjistil, že ten Puk je v mém překladu jiný než v minulých překladech. To zvítězilo, že můj překlad může být jiný než ty minulé. Ta hra se uváděla s velkým úspěchem. Tak začala má shakespearovská anabáze.

Jak člověk získá možnost stát se dvorním překladatelem takového spisovatele?
To je souběh náhod, na který ovšem musí být člověk připraven. U mě hrál velkou roli rok 1989. Do té doby jsem byl neznámý člověk, anglista, který někde učí konverzaci, literaturu, sem tam napíše doslov pro nakladatelství. Naštěstí anglistika byla na univerzitě trpěna, protože angličtina byla z praktického hlediska nutná i v době minulé. Když jsem překládal Krále Leara, tak v závěru Edgar říká: teď už musíme pod tíhou smutku v duši říkat, co cítíme, a ne co se sluší. Pro mě byl ten rok 89 osvobozující jako konec Leara. Spadlo ze mě určité břemeno a vstoupila nějaká tvůrčí síla.
Postupně se na mě obracelo Národní divadlo, mé překlady Shakespeara se hrály i na jiných scénách. To byla velká vzpruha. Některé hry jsem překládal jen proto, že jsem sám chtěl, například Kupce benátského. Šest let jsem ho měl v šuplíku, než ho někdo chtěl. Mimochodem hry jsem překládal 28 let, tedy déle, než je sám Shakespeare psal. A souběžně jsem pracoval na Sonetech, což je moje láska a srdeční záležitost.

Překládal jste z angličtiny do češtiny, troufl byste si na to i opačně?
Ne, to dělá moje žena, ta překládá jak do češtiny, tak kunsthistorické publikace do angličtiny a baví jí to. Já to nedělám, překládám do mateřského jazyka, tam mám svou duši. I když píšu a mluvím anglicky, český jazyk je pro mě důležitý a stěžejní.

Vy nejste jen překladatel, ale i pedagog…
Ano, padesát tři let působím na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Plánoval jsem odejít po padesáti letech, osud tomu chtěl, že kvůli studentům jsem ještě tři roky zůstal. To je můj druhý pracovní život. Učil jsem současnou literaturu, pak také celou historii, což bylo mé štěstí, protože nemám rád příliš úzké obory. Na univerzitách se snadno stane, že celý život se specializujete na jednu věc, proto jsem vděčný, že osud mi dopřál takové to rozklenutí od středověku do současnosti. Učení byla moje láska, byla to dobrá léta v ošklivé době.
Nejkrásnější časy však přišly hned po roce 89, kdy jsem se stal zvoleným ředitelem anglistiky a kdy do školy přišli nikoli studenti, kteří měli rodiče ve straně, ale studenti, kteří měli o obor opravdu zájem. Byli to samí mladí talentovaní lidé, já měl oproti nim jen více načteno a více zkušeností, ale jinak to byli rovnocenní partneři v dialogu. Ty semináře byly úžasné.

Kromě překládání a pedagogiky přednášíte o Shakespearovi i v Městské knihovně a Dejvickém divadle…
Ano, dělám to pro lidi, dělám to rád. Dejvické divadlo je skvělé divadlo s vyhraněnou poetikou. Zinscenovali tam mou Zimní pohádku a také mě pozvali, abych tam o Shakespearovi vyprávěl. Nejprve oni hráli a já mluvil, nyní už jsem na pódiu sám. K mému potěšení je stále vyprodáno.

Vystupujte v Dejvickém divadle, jste také čestným občanem Prahy 6. Jak dlouho tady žijete?
V roce 1945 se naši přestěhovali sem, do tohoto domu v Tychonově ulici. Bydlím tady od dvou let a jsem šťastný, že jsem tu mohl celý život zůstat. Mám Prahu rád a vážím si toho, že bydlím v takovém městě a takové čtvrti. Mám upřímnou radost, když vidím, jak se mění šestka do krásy, a jsem za to upřímně vděčný.

V jiném městě byste tedy žít nechtěl?
Miluji Londýn, protože jsem anglista, ale co do malebnosti na Prahu nemá. Ta je sice menší, ale díky tomu jsem měl třeba já štěstí, že jsem mohl celý život chodit do práce na filozofickou fakultu pěšky – kolem Bílkovy vily, myší dírou dolů a přes Mánesův most. Cestou nazpátek jsem měl před sebou panorama Hradčan. Nádherné. Považuji Prahu za jedno z nejkrásnějších měst.