Marek Daniel: při natáčení Prezidenta Blaníka jsem se občas styděl

Často to někomu ujede a osloví ho pane Blaníku. Marek Daniel byl dvakrát nominován na Českého lva za herecké výkony ve filmu Protektor a Bába z ledu, mnozí si ho ale spojují právě s lobbistou Antonínem Blaníkem. Po pěti seriálových řadách tým kolem Marka Najbrta letos uvedl do kin film Prezident Blaník.

Když se zeptám občana Marka Daniela?
Samozřejmě Václav Havel.

A když se zeptám herce Marka Daniela?
Tak nikoli samozřejmě, ale byl to Antonín Blaník. S tou postavou jsem prožil pět let a žiji s ní dodneška. Kdežto s Václavem Havlem jsem prožil určité období, zhruba jednoho roku. Nutno ale říci, že co se týká přípravy a poznání postavy do hloubky, v tom byl nejnáročnější – a to nejen vůči Blaníkovi, ale i dalším mým postavám – Václav Havel.

Tak trochu stranou zůstává Emil Vrbata z filmu Protektor, vaše další velká role…
Antonín Blaník je satira, která funguje v reálném čase, což ji dělá atraktivní. Václav Havel byl silná politická i nepolitická persona. Oproti nim Emil Vrbata je smyšlená postava, která ukazuje nějakou naši národní vlastnost, jak se chováme v mezních situacích. Je to ovšem postava, která se neprotíná s realitou, proto možná zůstává v pozadí.

Když se vrátíme k Antonínu Blaníkovi a filmu Prezident Blaník – styděl jste se někdy při natáčení?
Styděl. I když styděl asi není úplně to správné slovo. Nejsem ten, kdo by úplně miloval situace jít za nějakým kandidátem a z pozice postavy mu začít tykat, aniž bych se s tím člověkem osobně setkal. Nechci říkat, že jsem nějaký super vychovaný člověk, ale toto mi přijde nepříjemný. Navíc čím jsem starší, tím méně tyto situace vyhledávám.

Nemělo by to být spíš naopak, že čím jste starší, tím více budete na podobné scény zvyklý?
Když děláte takový projekt, a ačkoli se na něj připravujete, nakonec ve vás stejně převlá-
dají pocity, které v sobě máte. Čili u mě to byl nechci říkat stud, ale tyto situace prostě nemám rád.

Bylo něco, co jste ve filmu prezident Blaník – ať už právě kvůli studu, nebo z jiného důvodu – odmítl hrát?
Ve filmu ne, ale v seriálu ano. Ale už si přesně nepamatuji, co to bylo.
Jak moc jste mohl a jak moc jste zasahoval do scénáře filmu?
Zasahoval jsem do něj stejně jako do seriálu, kde někdy na základě mé myšlenky nebo z mé úvahy či nápadu vznikne díl či část dílu. Ale tu možnost má v týmu každý, má ji i producent, mají ji i ostatní herci. Když je ta věc silná, začne se na ní pracovat a na závěr ji dotáhnou scenáristé. U filmu to bylo stejné jako u seriálu – jsem často u toho, když scénář vzniká, ale zasahuji do něj jen drobně, spíš nápadem, jak bych větu či pasáž řekl já sám. Pak se někdy něco dolaďuje i přímo na place. Protože se scénáře dělají narychlo, třeba až těsně večer před natáčením, tak najednou zjistíte, že tam některé věci drhnou, tak to spolu s režisérem Markem Najbrtem opravujeme přímo při natáčení.

Jak byl film Prezident Blaník dopadl, kdyby zvítězil a prezidentem se stal Jiří Drahoš?
Byl to konec trochu připomínající seriál Rozpaky kuchaře Svatopluka, pokud si ho tedy ještě pamatuje. Uvnitř scény, kdy by Žížala řekl: Vyhrál to Drahoš, tak by nastala jiná diskuse. Ale návrat do země by tam byl stejně jako v případě vítězství Miloše Zemana.

V kině se diváci smějí, smál jste se při čtení nebo také přípravě scénáře?
Když byla scéna dobře napsaná gagovějším způsobem, což je třeba dialog se zvukařem na začátku televizní debaty nebo když Žížala odposlouchává Drahoše, tak jsem se smál už u scénáře. Ale jinak jsem horko těžko si sám v hlavě skládal a stavěl hlavní děj, protože se to měnilo za chodu a čekalo se, jakým způsobem vypukne kampaň, jak ovlivní náš děj, co ve filmu zůstane, co naopak bude muset jít ven a co budeme muset narychlo přepsat.
Bylo to mnohem náročnější a těžší, než když mám k dispozici celý scénář. Byla také otázka, jaký zvolíme styl filmu, nebo především jaký zvolí Marek Najbrt styl filmu. Byl jsem poměrně dost skeptický vůči podobě, kterou nakonec výsledek má. Volal jsem po tom, aby se šlo hlouběji do psychologie a příběhu postav, které by obhájily těch osmdesát čtyři minut času, co film trvá. Naštěstí jsem nakonec neměl tak silné slovo, protože jak je ten film ve výsledku udělaný, je udělaný dobře a nešel asi udělat jinak.

Vystříhávali jste a rušili během kampaně hodně scén?
Nakonec se nám podařilo, že všechno, co jsme natočili, tak tam z toho něco zbylo. Nepamatuji si, že by nám vypadl nějaký obraz. Na druhou stranu musím říct, že jsme měli určitě čtyři hodiny natočeného materiálu, takže si to představte, když z nich nakonec zůstala necelá hodina a půl.

Ovlivnilo vás natáčení filmu v pohledu na jednotlivé kandidáty? Nebo dokonce ovlivnilo vás v tom, koho jste nakonec volil?
Já jsem to už řekl, volil jsem pana Drahoše. Nakonec jsem se s ním po filmu i osobněji poznal a měl jsem radost, že to přijal s nadhledem, stejně jako jeho manželka. Nesledoval jsem, kdo stojí za financováním jeho kampaně, vím jen, že jsem se setkal se slušným člověkem, který by v těchto dobách naší zemi pomohl více než současný prezident. Volil jsem pana Drahoše takticky, protože nechci, aby zde vládl Miloš Zeman. Jsem přesvědčený, že mé rozhodnutí bylo v obou kolech správné.

Překvapili vás v něčem diváci při premiéře, třeba tím, že reagovali jinak, než bylo zamýšleno?
Byl jsem nejprve na projekci pro lidi, kteří přispívali na vznik Blaníka na hithitu, kde jsem chtěl vidět, jak vypadá film vcelku. Nechtěl jsem tam být celou dobu, nakonec jsem zůstal až do konce, a viděl film poprvé. Nicméně v takové jakoby koncertní podobě, kdy lidé stáli a ve chvíli, kdy se na plátně objevil nějaký politik, který jim konvenoval, tak to bylo, jako když kytarista zahraje sólíčko, a oni mu aplaudovali. Tam jsem si to moc neužil. Proto jsem šel ještě na novinářskou projekci, abych to viděl v relativním klidu před remiérovým opojením. Tam jsem byl překvapený nejen tím, kolik přišlo novinářů a že se vlastně baví. Nebo mi to aspoň tak připadalo. Ale pak tam byla nějaká místečka, kde jsem myslel, že by se měli zasmát, a oni se tolik nesmáli. Jen už si nepamatuji, kde to bylo.

Mimochodem, kolikery máte boty?
Myslíte jako Daniel, nebo jako Blaník? Jako Daniel mám dvoje zimní, na jaro a na podzim žádné, to nosím buď ty zimní nebo letní a ty mám asi taky dvoje. A když vezmu Tondu Blaníka, film i seriál, tak na nějaké třicítce už jsme.

Málo známá je kapitola Marek Daniel a divadlo. Přitom jste v Brně byl hlavně divadelním hercem v HaDivadle. Kde hrajete nyní?
Po škole jsem šel do HaDivadla, tehdy ještě na literární fond a po roce jsem tam vstoupil do plného angažmá a v různých úvazcích, tím myslím i půl úvazky a tři čtvrtě úvazky, jsem si tam odsloužil dvanáct let. Potom jsem začal dostávat nabídky více v Praze a rozhodující bylo, že jsem tady potkal svoji ženu, tak jsem se obloukem vrátil do Prahy, protože jsem původně Pražák.

A tady hrajete kde?
V Praze jsem na volné noze, v současné době hraji v Laterně magice v představení Human Locomotion, v Divadle Kalich v představení Podivný případ se psem a s jednou partou jsme nastudovali představení Znovu a líp, které jsme postupně hráli v divadlech Palace, Na Perštýně a nyní jednáme s divadlem Radka Brzobohatého, zda bychom ho mohli uvádět tam.
To jsou pražské scény, kde se objevuji pravidelně. Pak máme ještě spolek Sešlých, s nímž jsme nastudovali představení Commedia dell`arte. To je zájezdové divadlo. A pak ještě spolek brněnských kamarádů, nejen herců, ale třeba i doktorů, který nastudoval loutkové divadlo Československo.

Ve výčtu mi chybí stand-up pořad Na stojáka. Pokračujete v něm ještě?
Ano.

Je pro vás jednodušší účinkovat v klasickém divadle, nebo improvizovat právě třeba v Na stojáka?
Mnozí lidé si myslí, že stand-up je pouze improvizace. Ale improvizací je tam pouze reakce na publikum. Základní skeč si zpravidla dopředu vymyslíte, někdo si vezme do hlavy základní myšlenku, a pak ji začnete rozvíjet, jiní si to i napíší a odříkávají to třeba doslova. V ten moment na to lidé začínají reagovat, a pak přichází improvizace. Ano, někdy jsem šel před lidi takzvaně s holým zadkem a něco jsem vyváděl. Ale většinou je to připravená věc. Dělám to už poměrně dlouho, od té doby, co jsem zpět v Praze. Je to představení kontaktní a uvolněné, jiné jednání s lidmi, vy zahrajete své dvě, tři, čtyři scénky, oni si mohou dát něco k pití… Někdy je to úplná nádhera a někdy zase úplná hrůza. Čas od času se představení ani
nedohraje, je-li třeba divák natolik opilý, že do něj zasahuje. Ale mám tento druh představení rád.

Jak jste se dostal do Prahy 6?
Původně jsem z Vinohrad, pak jsem na dvacet jedna let zmizel mimo Prahu, kdy jsem byl čtyři roky na Šumavě na průmyslovce a sedmnáct let v Brně. Nicméně když jsem dělal průmyslovku a vracel jsem se na víkendy nebo na Vánoce do Prahy, tak jsem měl kamaráda z Prahy 6 a s ním jsem chodil na vánoční pivo a přespával tady u něj. Pak jsem dostal angažmá od pana Krobota na hlavní roli v jeho hře Sirup v Dejvickém divadle, rodiče už tenkrát žili mimo Prahu a já neměl kde bydlet, tak jsem přespával v takovém pokojíčku vedle zkušebny na Lotyšáku. Bylo to hned vedle toho kamarádova bytu, který mezitím už spravoval jeho bratr. Když se mu tam uvolnila místnost, pronajal mi ji. No a když jsem se zabouchnul do své ženy, tak jsem se přestěhoval k ní, je to jen o pár domů dál směrem ke Kulaťáku.

Jak se vám žije v Praze 6?
Praha 6 je nádherná. Ovšem když bydlíte se dvěma malými dětmi u Svatovítské a Kulaťáku, je to dvojsečné. Ale když překonáme dvě velké křižovatky, tak už se dostáváme na nádherná místa. Mám Prahu 6 rád, jen prostě bydlíme na nejblbějším místě krásné Prahy 6.

To byste mohl nabídnout nějaký tip na trávení volného času s dětmi…
Určitě rádi navštěvujeme za barákem krásnou zahradu s dětským hřištěm, což je opravdu chvályhodný počin Prahy 6, dále bych třeba doporučil hřiště Na Hadovce, máme rádi také Puškiňák, občas si zajdeme dolů k řece a dále do zoo.

Neláká vás komunální politika?
Už se mě na to ptali a ano, šel bych do toho. Ale podnět by musel vzniknout třeba z nějaké sociální aktivity, nemám povahu a nikdy bych si netroufnul kandidovat jen tak za nějakou stranu. I když ta nabídka tady už byla. Ale nyní začínám trochu spolupracovat s Člověkem v tísni a to jsou aktivity, které by mě možná v budoucnu oslovily. Myslím, že vůbec nejsem připravený tuto otázku vážně zodpovědět. Ničemu se ale ve svém životě nebráním.