Arnošt Goldflam – Vánoce držíme pro děti

Nejen na televizních obrazovkách, ale i při osobním setkání působí tak trochu jako pohádkový dědeček. Stejný názor mají i režiséři. „Měl jsem hrát v rozhlase nějakou pohádku a v ní zlého černokněžníka. Jenže oni si to pak rozmysleli a neobsadili mě, že su moc hodný,“ říká režisér, spisovatel herec a pedagog Arnošt Goldflam.

Pohádka Lotrando a Zubejda, kde hrajete starého loupežníka Lotranda, patří k vánoční klasice. Díváte se?
Že bych se přímo chystal ty pohádky sledovat, to nemohu říct. Ale když to rodina bude chtít vidět, tak si tam sednu vedle nich. Někdy se stane, že při tom usnu, někdy se dívám. Ale pohádka je to moc pěkná, jen sebe tolik vidět nemusím.

U vás se Vánoce slaví?
Všechno slavíme. Moje žena je křesťanka a děti by mně to nedovolily, když bychom to neslavili. Dárky musejí být, stromek musí být… máme klasické Vánoce. Dodržujeme je kompletně, i kvůli dětem. A například s mou paní a někdy i dětmi chodíme u nás v Ruzyni, respektive Liboci do tamního kostela, kde jsou velmi aktivní a je tam krásná atmosféra. V tomto já, ač Žid, su takový ekumenický.

Čeho si na svátcích ceníte nejvíce? Co vás v tomto období těší?
Mě baví, že mají děti radost, že se potěší z dárků. A také že je volno, že si odpočinu a že jsme jako rodina pospolu.
O Vánocích tedy hrát nechodíte?
Ne, nehraju, záměrně se tomu vyhýbám. Upřímně řečeno, hraju ne zas tak často, více se věnuji režii, a v tuto dobu se tolik nezkouší, to by musela být nějaká opravdu katastrofická situace. Ale ta představení, co v nich hraju, těch je opravdu jen pár.

Vám není skoro žádá profese kolem divadla cizí. Hrajete, píšete, režírujete...
Moje profese je režie, občas si zahraju, hodně píšu, pro divadlo, a také prózu. Od doby, co mám malé děti, začal jsem psát i pro děti, brzy to bude už desátá knížka pro ně. A také působím na škole – učím trošku.

Která z těchto věcí vás nejvíce baví? Anebo vás baví všechny, protože je různě střídáte a při jedné si odpočinete od druhé?
Ano, mě nejvíce baví to střídání.

Nechtěl jste si někdy zkusit divadelní hru napsat, zrežírovat a ještě si v ní i zahrát?
To se stává relativně často, že představení napíšu, i režíruju. Ale nehraju v tom. I když ze začátku jsem strávil skoro dvacet let v HaDivadle, a protože nás tam bylo málo, tak jsem hrát musel. Ale to jsme se s kolegou střídali, on hrál v mých věcech a já v jeho. Pár let to trvalo, protože to byl malý soubor, studiový, experimentální a nic jiného nám nezbývalo. Ale bylo to krásné!
Vy jste také spolupracoval s Dejvickým divadlem...
Když jsem skončil v HaDivadle, to bylo po převratu, tehdy se otevřely i dveře do světa a založilo se Dejvické divadlo. A s první skupinou režiséra Borny, mého přítele, která v něm působila, jsem zkoušel tři nebo čtyři představení. Poté, když soubor přešel do Divadla v Dlouhé, spolupracoval jsem s nimi i tam. A vesměs jako herec spolupracuji do dneška. Zkoušel jsem také s Divadlem Komedie, Na Zábradlí, ale třeba i s hradeckým nebo libereckým divadlem. Také jsem dělával docela často v zahraničí. Ovšem co mám malé děti, tak se mi na stará kolena nechce moc trmácet po světě. I když vyhnout se tomu zcela nedá a třeba v listopadu jsem měl autorské čtení v Mnichově, zvou mě také na knižní veletrh do Lipska a je to příjemná změna.

Když dostanete nápad, víte už od samého začátku, že to bude na knihu nebo divadelní hru?
Nevím nic. Když dostanu nápad, tak mám takové papírové kartičky, stříhám si třeba krabičky od léků a všeho možného, tam si dělám poznámky a když se chystám na nějaké psaní, tak to proberu. Zdá-li se mi nápad nosný nebo dostanu další a další a kartiček přibývá, tak pak zjistím, že už toho mám na hru.
Máte jiný způsob psaní nebo třeba přípravy, když pracujete na knize pro děti, pro dospělé nebo nové hře?
Je v tom rozdíl jenom v čase. Pro děti jsem začal psát ve svých padesáti čtyřech letech, prózu o deset let před tím a divadelní hry už ve třiatřiceti. Jen se mi zdá, že jsem s tou prózou a knížkami pro děti začal pozdě, tak se snažím jeden rok udělat něco pro dospělé a ten další zase pro děti. Tedy to tak střídám.

Není to tak trochu opačný postup? Většina autorů nejprve začíná například psát básničky pro děti, pak zkouší knihy pro dospělé a teprve poté dospěje k divadelním hrám...
Začal jsem s divadlem v sedmdesátých letech, což byla truchlivá a kritická doba, nebylo dost zajímavých nových her, proto jsme začali dělat dramatizace a úpravy literárních textů. Pak jsem začal psát vlastní hry, v jednu dobu se to proměnilo v jakousi posedlost, svět byl plný témat. Od té doby jsem napsal asi čtyřicet adaptací podle literárních děl a přes čtyři desítky vlastních her. Skoro všechny se hrály.

A všechny jste je viděl?
Jedna moje hra se uvádí v Čeljabinsku, další v Rumunsku, tam jsem byl všeho všudy jen jednou, některé další věci v Londýně, něco v Německu. Tedy všechny jsem neviděl, to bych se jenom jezdil dívat, jak někdo udělal mou hru. Raději režíruju a píšu, než abych se jen jezdil někam dívat na představení. To si raději zajdu na divadla na nějakou cizí věc, jiné představení. Ale ne, musím říct, že když se mi podaří zhlédnout vlastní hru, bývám překvapen a docela příznivě. Musím přiznat, že mě spíš zajímá, jak se jiný režisér vypořádá s mým textem.

Jak jste se vlastně stal obyvatelem Prahy 6?
Když jsem opustil brněnské HaDivadlo a začal jsem režírovat i mimo a takříkajíc po světě, což znamenalo také v Praze a v různých dalších divadlech, no a v Praze jsem se seznámil se svou paní, která pracuje jako scénografka. Tak se můj život tak nějak přelil do Prahy. Bylo to postupně, nikoli naráz, když jsem se po padesáti čtyřech letech života přesunul zcela do Prahy.

A hned do Prahy 6?
Nejprve jsme bydleli v Chuchli a moje žena Petra, která je z Vokovic, chtěla být blíž ke svým rodičům, kteří nám hlídali děti – často nám hlídali děti –, tak jsme našli domeček v Ruzyni a vyměnili bydlení v Chuchli za Ruzyni.

Jste zde spokojený?
Nám se tady líbí, i když musím říct pár takzvaně kritických slov, protože vždycky se objeví něco, co člověka zaskočí. Třeba před domem máme trávník, který vždy sekali. A najednou přestali, tak si žena stěžovala. Tak nám ho zase po roce posekali.

Byl jste také vidět při protestech proti výstavbě v Rakovnické ulici, dokonce jste přišel interpelovat na jednání zastupitelstva městské části.
Ano, oni u nás chtěli stavět. Napřed říkali, že to budou sociální byty, pak se z toho staly tři bytové domy a osmdesát parkovacích stání, což není bydlení ani pro důchodce, ani pro mladé. To by se to tam změnilo v závodní dráhu. Tak jsme sepsali petici a usnulo to. Ale teď jsem četl, že tam zase chystají něco stavět a že se chtějí opět ubírat tím směrem, proti kterému jsme protestovali.
A když mám tu příležitost, tak si ještě postesknu – také se neustále mluví o té trati na letiště a dále na Kladno a já nebyl schopen na všech těch schůzích zjistit, jak daleko od našeho baráku povede. Nikde mi to nebyli schopni říct, tedy stále nevím, zda nám budou vlaky dunět hned u baráku a ne jen občas, jako teď, ale pořád a možná ještě blíž. Toho se bojíme. Možná se to tedy po tomto rozhovoru dozvím.

Ale určitě zde najdete i něco pěkného…
Je to příjemná čtvrť, jsou tu v dosahu nejen restaurace, ale já z toho Brna, kde jsem dlouho žil, byl zvyklý na hodně krásných lesů, tak se těším, že tady to mám pár minut od Hvězdy a pár minut víc od Divoké Šárky. I když je to příměstská příroda, dělá nám radost, že máme kam chodit na procházky. Já se občas vydám do okolí a šmejdím a objevuji různá zákoutí, a tak se učím poznávat to okolí.

Po Brně se vám nestýská?
Mně se nestýská po věcech a místech, mně se stýská po lidech. Dokonce když jsem byl v Kanadě nebo v New Yorkou, ale třeba i blíž v Berlíně nebo Vídni, vždy jsem si říkal: tady bych mohl žít, když bych tu měl svoje blízké.
Praha 6 je velmi kulturní čtvrtí, využíváte toho?
Ano, chodíme tady se ženou do divadla, a to docela dost. Také jsem tady měl několik autorských čtení a třeba když mě požádají ve škole, tak přijdu číst dětem z mých dětských knížek…

Je dětské publikum náročnější než dospělé?
Ne, oni jsou velmi vstřícní, člověk s nimi musí umět mluvit. Možná je to tím, že mám malé děti, tak jsem s nimi zvyklý komunikovat. Co mě třeba zaujalo, že kdysi děti chodily – a naše dceruška stále chodí – v sobotu ráno k rodičům do postele, dohromady si povídali, vyprávěli své sny a třeba četli. A já při těch besedách zjišťuji, že už toto nebývá tak zvykem jako dříve. Při tom mě to dokonce i inspirovalo k napsání několika knih. Člověka to inspiruje, co mnohého se od těch dětí dozvím, nejen od těch mých, když si s člověkem rozprávějí. A hodně čtou, i moje knížky.

Na čem nyní pracujete?
Koncem listopadu měla premiéru moje hra Dámská šatna, kterou jsem napsal i režíroval, a uvádí ji divadlo U Valšů, které provozuje nadace Život 90. Představí se v ní Daniela Kolářová, Dana Batulková, Evellyn Pacoláková a Petra Tenorová. A po pětačtyřiceti letech divadelní práce se chystám po Novém roce si dát půl roku volno na psaní a taky si zahraju.

Takže se můžeme těšit na novou knihu pro dospělé i pro děti?
Tak to zatím nechávám otevřené, do čeho se pustím, uvidím, k čemu se moje srdce přichýlí.

Kdybyste byl opravdu tím pohádkovým dědečkem, co byste lidem popřál do nového roku a také splnil?
Aby si tolik nebrali k srdci tu politiku, někdy to dovede člověka velice otrávit, potom bych jim přál, aby netrpěli chudobou a nemocemi, samozřejmě, aby se měli rádi, alespoň tedy v těch rodinách. A aby to tak bylo i do budoucna.