Rozhovor: Vilém Prečan

Jeho archiv je úžasný a obsáhlý. Stejně jako jeho paměť, kdy u událostí uvádí z hlavy data a někdy i přesný čas. Za dobu emigrace si zaznamenával všechny telefonáty, stále má schovanou krabici poznámek a rozhovorů, které vedl s lidmi doma v Československu i zahraničí. „Podle toho se dá mnoho rekonstruovat. Byl jsem tehdy tak pečlivý, že jsem si psal poznámky, kde jsem byl, co jsem dělal, kam jsem jel…,“ říká historik Vilém Prečan, čestný občan Prahy 6.

Vilém Prečan: v emigraci jsem byl jen půjčený

Jsou ty zápisy pouhou vzpomínkou, nebo je při své profesi historika stále využíváte?
Jsou pro mě velmi důležité, protože historik Prečan může kontrolovat pamětníka Prečana a někdy si říci, chlapče, podívej se, co jsi psal tehdy a tehdy. Pro historika je korespondence, zvlášť pokud byla psána spontánně a bez příprav, velmi cenná. Po letech je totiž člověk ovlivněn tím, co se během času dozvěděl. Tedy neví, co si myslel tehdy, ale pracuje s tím, co myslí, že si tehdy myslel. To si ověřuji i nyní.

Při vaší badatelské činnosti?
Ano, s mladým kolegou Pavlem Horákem z Masarykova ústavu připravujeme k vydání zápisy k takzvané únorové komisi, což byla skupina převážně politiků, která pracovala v letech 1949 až 1950 v londýnské emigraci. Dochovaly se zápisy ze dvaceti čtyř schůzek, dohromady tři sta padesát stran. Ti pánové si vzali za úkol, že zjistí, proč to v únoru 1948 dopadlo tak, jak dopadlo. A proč po podané demisi to komunisté vzali do svých rukou a udělali převrat, oni říkají puč.

Co zjistili?
To si budete muset tu knížku přečíst. Ale proč to říkám – sice se ty schůzky konaly rok, maximálně dva po té události, a už se jim do toho mísilo, jak to tehdy dopadlo.

Jak se historikovi povede, že získá takto cenné materiály?
Jaromír Smutný, tehdejší kancléř prezidenta Beneše, to předal Cecilu Parrotovi, britskému diplomatovi. Po jeho smrti je uchovala manželka a následně svěřila profesoru Igoru Hájkovi v Lancasteru, který mi je dal ještě v době emigrace do archivu v dokumentačním středisku. Už jsem je chtěl vydat několikrát, ale vždy do toho přišlo něco jakoby důležitějšího a nebyl čas zeditovat to, převést do současného jazyka, ověřit a porovnat místa, která jsou nejasná… A hlavně také připravit poznámkový aparát, protože tehdy oni neměli k dispozici ty prameny, které máme my dnes.

Jaké dokumenty či informace jim tehdy chyběly?
Dnes víme přesně, proč a s jakým posláním přiletěl do Prahy 19. února 1948 náměstek sovětského ministra zahraničí Zorin: měl dohlédnout na to, aby KSČ nezakolísala a vzala moc tvrdě do rukou. Také nemohli vědět, že Gottwald Zorinovi nadhodil, aby došlo k pohybu sovětských vojsk v Německu a Maďarsku směrem k hranicím. Nevědělo se, že ministr Molotov sdělil Zorinovi, že nic takového nepřichází v úvahu. Nemohli vědět, co se projednávalo na poradách nejužšího vedení KSČ se Zorinem. To celé samozřejmě není sice čtení před spaním, ani ke kávě, ale je to důležitý pramen, který vyjde knižně.

Co máte napsáno v diáři u 17. listopadu 1989?
Kupodivu nic politického. Ale řeknu vám, co bylo krátce předtím. Ve dnech 3. až 5. listopadu se konal ve Vratislavi mezinárodní seminář o střední Evropě, spojený s festivalem filmů a písní, ale takový, kde už vystupoval Karel Kryl a Jaroslav Hutka. Na tento festival se snažily proniknout tisíce mladých lidí z Československa. Policie a pohraničníci se jim v tom sice snažili zabránit, ale stovkám se to povedlo. Na samotnou konferenci pak dorazila Petruška Šustrová z Charty 77. Společně jsme pak jednali – my z emigrace a Petruška – ve Varšavě s představiteli polské Solidarity.

Byl jste také přítomen?
V Polsku už tehdy byla vláda Tadeusze Mazovieckého a i my emigranti jsme dostali víza, abychom se s manželkou zúčastnili. A tam se tehdy sešli Pavel Tigrid, Jiří Pelikán, František Janouch, Karel Schwarzenberg a já. Já měl na tom semináři referát o spolupráci chartistů a představitelů občanského hnutí s opozicí v ostatních zemích sovětského bloku a o předpokladech k demokratické revoluci.

Už jste tam tušili, že se revoluce blíží?
Když jsme se vrátili domů, tedy do Německa, skončila berlínská zeď a v Československu se stále nic nedělo. Začali jsme přemýšlet, zda a jak pomoci k urychlení situace doma. Volali k nám totiž lidé, političtí emigranti, a ptali se: Proboha, kdy se pohnou věci i u nás? Vždyť už i Bulhaři něco dělají, jen v Československu stále nic. A pak to přišlo.

Svět tedy velkou důvěru v demokratické změny v Československu neměl.
Byli i tací, kteří říkali, že se Čechoslováci nikdy nepohnou. Na to mimochodem spoléhal i Jakeš. Jsou dochované záznamy jeho hovorů s představiteli NDR o tom, že český a slovenský člověk je rozumný, dovede si to spočítat a nepůjde do ničeho riskantního, aby dával v sázku své hospodářské postavení a určitý blahobyt.
Jak jste se tedy dozvěděl o událostech 17. listopadu?
O tom, co se dělo 17. listopadu v Praze, jsme se dozvěděli druhý den ráno ze Svobodné Evropy, kde se mluvilo o smrti studenta Šmída. Nikdo o tom tehdy nepochyboval, protože to bylo podpořeno výpovědí a informacemi Petra Uhla. Vím, že tehdy jsem si řekl, tohle je konec, tady se něco stane.

Tedy jste si byl už jistý, že Sametová revoluce bude úspěšná?
Na washingtonské konferenci o perspektivách demokratické revoluce ve světě v květnu toho roku jsem referoval o velmi slibném vývoji v Československu. Jeden prvek nejistoty však existoval: nemohli jsme tušit, co všechno je ochoten Gorbačov tolerovat. A proto jsme ani v prvních dnech listopadové revoluce nevěděli, zda Jakeš a spol. nevyvolají ze zoufalství velké krveprolití v zemi. Proti tomu mluvilo, že Gorbačovovi moc záleželo na setkání s nově zvoleným prezidentem Bushem, které se mělo uskutečnit na Maltě. Kdyby došlo v Praze ke krveprolití, schůzka by se určitě neuskutečnila. Byl jsem přesvědčen, že Gorbačov si nenechá Jakešem a spol. naplivat do své polévky. To se potvrdilo 24. listopadu večer, milice v ulicích 21. a 22. listopadu bylo jen extempore.

Počítal jste s tím, že se vrátíte do Prahy?
O tom jsem ještě vůbec neuvažoval. Celá léta jsem říkal: přišel mezi své a oni ho nepoznali a ještě by si mohli myslet, že jsem si přišel pro nějakou prebendu. Já jsem těch třináct let v emigraci říkal, že jsem tam byl jen půjčený. Moje oči byly obrácené na Československo, byl jsem v kontaktu nejen s Václavem Havlem, s kterým jsme si intenzivně psali, také s Jiřinou Šiklovou, s mnohými mluvčími Charty i s některými kolegy historiky.
Hlavně jsem měl dojem, že v dokumentačním středisku Scheinfeldu bude spousta práce, než se to tu zkonsoliduje a otevřou archivy. Navíc ty první dva roky po převratu jezdili badatelé studovat samizdaty a exilové časopisy a knížky do Scheinfeldu.

Kdy jste názor změnil?
Na Štěpána 26. prosince 1989, kdy mi volal Václav Havel, tedy tři dny před tím, než byl zvolen prezidentem. Tehdy jsem mu řekl: tak to už revoluce zvítězila, když máte čas mi telefonovat. Telefonoval jsem si během těch šesti týdnů s Prahou stále, ale ne s ním. Václav Havel se mě tehdy zeptal: Co chcete dělat? Tak jsem mu řekl, že mám v Scheinfeldu práce dost, navíc jsme podle požadavků a přání z domova během těch šesti týdnů v zahraničí mnohé zařizovali. A on na to: Ale co chcete dělat v Praze?

Co jste mu odpověděl?
Nic určitého. Rozhovor skončil, ale půl hodiny na to mi volal bývalý kolega a říkal, Viléme, historická komise OF chce prosadit založení ústavu pro nejnovější dějiny a na tebe se chtějí obrátit, zda by sis to vzal na starost a stal se ředitelem, bude ti ještě volat ten a ten. A tak se také stalo. Zavolali, vzal jsem si myslím dvě hodiny na rozmyšlenou a pak řekl, že to přijmu. Už na Nový rok jsem posílal do Prahy faxem na několika stranách koncepci ústavu, co by měl dělat a tak dále.

Kdy jste se tedy vrátili?
V neděli 14. ledna 1990 jsme přijeli s manželkou poprvé po třinácti letech do Prahy, na touž ulici, jen o dům dál, kde jsme si postavili svépomocí domek a pět let v něm bydleli. Pak jsme ho museli před emigrací prodat. Ale o dům vedle bydlel náš blízký přítel, doktor Laštovička, u kterého jsme přespali a v pondělí patnáctého dopoledne jsem se hlásil v kanceláři prezídia Akademie věd, kde jsem dostal papír, který mě pověřoval zahájit přípravy založení ústavu nejnovějších dějin. Ten den jsme večer také měli jednání s kolegy o tom, co bude s archivem KSČ a kam bude převeden mimo vlastnictví strany, aby byl přístupný k bádání a studiu.

Nestýskalo se vám v emigraci po Praze?
Na to nebyl čas. Odcházeli jsme v nejhorší době normalizace, kdy všechno oficiální – rozhlas, televize a další instituce – byly nepřátelské a já se cítil ve válce s režimem. Byl jsem tehdy sledovaný, zažil jsem domovní prohlídku. Pro mě to bylo cizí město, cítil jsem se zde jako v cizím prostředí. Navíc jsem byl trestně stíhaný kvůli černé knize – tedy Sedm pražských dnů -, což byl můj hlavní zločin. Od vězení mě zachránilo podepsání Závěrečného aktu o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách 1. srpna 1975. Moskva tehdy dala pokyn, že se má pozastavit všechno, co by mohlo vzbudit velkou pozornost západní veřejnosti. S přáteli jsem kontakt nikdy neztratil. Navíc, jak jsem napsal v roce 1977, Charta 77 byl pro mě domov i přes vzdálenost stovek kilometrů.

Jak jste se tedy dostal do emigrace?
Při velkém výslechu koncem září 1976 na mě dělali dvě hodiny bububu, a pak se zeptali, co bych řekl vystěhování. Tak jsem odpověděl, že už začátkem března jsem odevzdal na formuláři telegramu krátký dopis adresovaný Gustavu Husákovi, Vasilu Bilakovi a ministru vnitra Obzinovi, v němž jsem uvedl, že po pěti letech, kdy nemohu vykonávat svou profesi a uplatňovat svoje práva, přišel čas, abychom se v klidu rozešli – já a vy, kteří reprezentujete tento režim.

Pak vám dovolili se vystěhovat, aniž by vám hrozilo další trestní stíhání?
Řekli mi, abych si podal žádost a začala desetiměsíční procedura. Museli jsme se tehdy zbavit všeho, i rodinného domku, který jsme prodávali v takové nejistotě, že když nedostaneme pasy a víza, tak se přestěhujeme do bytu nových majitelů. Ta procedura vystěhovávání trvala dlouho, dokonce i děti musely podepsat desítky dokumentů a třeba náš šestnáctiletý syn musel stvrdit, že nemá žádné alimentační povinnosti. Museli jsme za vystěhování, respektive za zde získané vzdělání, také zaplatit. U mě to spočítali na deset tisíc, u manželky na pět a za základní vzdělání dětí si řekli po pětistovce. Vyřídil jsem si také přijetí v Západním Německu, kde jsem měl zajištěné stipendium v jedné nadaci na první rok pobytu. 11. července ve 4.06 jsme sedli do auta, které jsme si mezitím koupili za poslední peníze z prodaného domku, a odjeli z republiky.

Po svém návratu jste se hned nastěhoval zpět do Prahy 6?
Dostal jsem bydlení – pokoj – ve vile Lanna, která patřila akademii, a nachází se nedaleko čínského velvyslanectví. Pak jsme sehnali nějaký podnájem na Opatově, kde byl pokoj tehdy dražší, než kolik činil můj plat ředitele. Měl jsem šest tisíc a bydlení mě stálo osm. Tak jsem nakonec spal na pohovce vedle své pracovny, a když přijela manželka, bydlela tam se mnou. My totiž měli stále zařízené bydlení v Scheinfeldu a já pendloval, někdy jen na víkend. Stalo se, že syn těžce onemocněl a byl na severu Německa v nemocnici, pět set padesát kilometrů od Scheinfeldu. To jsme v pátek v noci přijeli z Prahy, v sobotu ráno jsme jeli za synem, v neděli nazpátek a večer opět do Prahy.
Jednou v mé nepřítomnosti ukázali předsedovi Akademie věd Wichterlemu, jak tam žiji, on řekl, že to takto nejde a že musím dostat byt. Tak jsme v roce 1994 konečně měli vlastní byt, jednopokojový v paneláku v Libuši, kde jsme zůstali dvacet jedna let. Náš takzvaně hlavní stan a má knihovna stále zůstávaly v Německu, kde jsme po ukončení činnosti střediska měli deset místností.

A v této situaci jste budoval Ústav soudobých dějin.
Ano, byl jsem tam osm let, protože tehdy platilo, že se v Akademii člověk může stát ředitelem jen na dvě čtyřletá období. Když náš ústav začínal, měl pět zaměstnanců, když jsem ho odevzdával, tak jich bylo asi padesát a k tomu sto padesát publikací. Hodně nám v začátcích pomohla nadace Konráda Adenauera, která nás podpořila nemalou částkou jeden a půl milionu německých marek. Ústav se tak hned v prvním roce computerizoval, první počítače jsme získali od Charty 77.

Kdy padlo rozhodnutí přestěhovat se do Prahy nastálo?
Na jaře 2015 jsem zjistil, že už nebudu moci jezdit autem, protože se mi nezvratně zhoršil zrak. Tehdy jsme se rozhodli, že si najdeme na trvalo odpovídající bydlení. Prošli jsme mnoho bytů a málem jsme to už vzdali. Když se nám asi po šesti týdnech ozval realitní makléř, že by měl ještě jeden byteček v Praze 6 a zda bych se na něj mohl jít ten den odpoledne podívat. Byt se mi moc líbil, druhý den jsem přišel i s manželkou – ona má takový cit, že když se jí byt líbí, tak je to správné. Porozuměli jsme si s majitelem a začali se stěhovat. Bylo to pro mě bolestné z jednoho důvodu, v Scheinfeldu jsem měl jsem velkou knihovnu s beletrií, která se mi sem nevešla. Něco z těch knih si vzala rodina, něco se se rozdalo…

Letos jste se stal čestným občanem Prahy 6.
Nevím, jak jsem k tomu přišel, ale budu se snažit dělat vše pro to, abych zůstal čestným občanem, aby to nedopadlo jako u mnoha jiných čestných občanů jiných měst před sedmadvaceti lety.