Politická diskuze
70. výročí konce války
Ing. Jaromír Vaculík (TOP 09) radní
Sedmdesát let, které uplynuly od konce války, se někomu mohou zdát jako velmi dlouhá doba, ale tolik trvá jeden průměrný lidský život. Dodnes jsou mezi námi lidé, jejichž osud tato válečná tragédie poznamenala a jejich příběhy nás mohou v lecčems inspirovat. Oslavy 70, byly jedinečnou příležitostí setkat se s těmito lidmi a uvědomit si, jak nesmírně důležité je pro celou společnost reflektovat historii skrze osobní příběhy. Rád bych poděkoval všem, kteří se na oslavách výročí konce války nějakým způsobem podíleli a přiměli nás všechny, abychom nezapomněli.
Mgr. Jan Sládek (SZ) zastupitel
Zapomínat je neudržitelné a historie je pestrá. Strana zelených staví svou politickou vizi na udržitelnosti a pestrosti. Tyto zásady se dají aplikovat i na historické otázky. Stojíme o to, aby historie a pamětníci byli součástí veřejného prostoru, veřejné diskuse, neboť bez kontinuity není co předávat budoucím, není co udržovat. Zároveň jako strana věříme v pestrost idejí, které nelze ideologicky redukovat jen na jedinou barvu – rudou, modrou, zelenou, jakoukoliv. Zárukou je nezakrývat fakta, odlišit je od hodnocení a umožnit každému tvořit si svobodně názor. Hlavní oporu diskuse vidíme ve vzdělávání, ale i radnice může podpořit – ovšem jen diskusi, nikoliv jednu stranu vidění světa. Svou perspektivu, nechť si vyberou občané sami. Věřím, že i toto předejde hrůzám, kterými naše země prošla a věřím, že to přispěje k odmítnutí principu kolektivní viny, který jako Zelení odmítáme.
Jan Bartůšek (KDU-ČSL) zastupitel
Myslím, že při letošních oslavách Osvobození 70 se velmi osvědčila spolupráce se společností Post Bellum, která se zabývá archivací vzpomínek pamětníků mimořádných událostí našeho národa. Řada autentických svědectví těch, kteří události okupace i osvobození naší země osobně prožili, určitě velmi oslovila mnoho spoluobčanů. Velmi si cením snahy o objektivitu, která v minulosti občas poněkud chyběla. Kromě řady dojemných příběhů těch, kteří se osvobození dočkali, se objevila i řada dosti drastických svědectví o řádění a krutostech NAŠICH lidí. Pozoruhodné je, že většinou nebyli vykonavateli těchto činů msty lidé, kteří přímo trpěli pod nacistickým terorem, ale často ti, kteří v době okupace byli zalezlí, či sami kolaborovali. Smutno je i z děsivého politikaření, kdy Američanům bylo zakázáno osvobodit Prahu o několik dní dříve. Kolik pomníčků tak nemuselo být… Nepochopitelné bylo i vydání skutečných osvoboditelů Prahy - Vlasovců (bez kterých by povstání bylo utopeno v krvi) Rusům, kteří je za odměnu povraždili. Hrdiny směli být JEN Rusové…
Miloš Balabán (ČSSD) zastupitel
Před sedmdesáti lety byl Sovětský svaz hlavní silou, která zlomila vaz nacistickému Německu s jeho genocidní politikou, která přinesla i nám nezměrné lidské utrpení. Více než 140 tisíc sovětských vojáků padlých při osvobození Československa to výmluvně dokazuje. Proto je nepřípustná „relativizace“ historie, která otravuje veřejný prostor tvrzeními o tom, že před sedmdesáti lety nešlo u nás o osvobození, ale o další okupaci. Z pozice dneška se také historie hodnotí a „kádruje“, což se v Praze 6 projevilo sporem o existenci pomníku maršála I. S. Koněva, jednoho z nejvýznamnějších vojevůdců II. světové války. Tabulka k pomníku dovysvětlující jeho životní dráhu, o níž se uvažuje, je absurdní. Pominula by to podstatné: kdo druhou světovou válku vyvolal, kdo jejímu vzniku napomáhal svojí politikou „usmiřování“ a kdo zradil demokratické Československo v Mnichově r. 1938. Nebýt toho, historie by mohla vypadat úplně jinak. Tabulky nám nepomohou, objektivní výuka dějepisu na školách ano.
Ing. Roman Mejstřík (ANO) radní
Oslavy 70. výročí konce druhé světové války nám daly možnost připomenout si velké štěstí naší současné společnosti, a to šanci prožít život bez přímé válečné zkušenosti. Naše a další generace by měly mít stále na paměti dopady, jaké může válka mít. Připomínané válečné události patří k nejhorším válečným konfliktům, změnily uspořádání Evropy a u nás položily základ k nástupu komunismu stalinského typu. Považuji oslavy hlavně za chvíli k zamyšlení se nad tím, jak malá skupina lidí dokáže zfanatizovat davy a zanechat nesmazatelnou stopu v životech miliónů lidí. Považuji je za možnost vyjádření účasti lidem a jejich příbuzným, kterým zničila válka život. A hlavně je považuji za chvíli k poděkování a k vyjádření vděčnosti všem, kteří přispěli k ukončení této tragické části dějin bez ohledu na politickou či národní příslušnost. Nesmíme na to všechno v dnešní uspěchané době zapomenout a považovat způsob života jaký máme možnost prožívat za všední samozřejmost.
Mgr. Jan Lacina (STAN) zástupce starosty pro otevřenou radnici, školství, vzdělání a kulturu
Vzpomínky na konec války jsou velmi rozličné: Jedni ho vnímají jako osvobození Rudou armádou, jiní připomínají, že nebýt velmocenských dohod, mohla Praze, tak jako Plzni, přivézt mír armáda americká už o několik dní dřív a ušetřit tak zbytečné oběti Pražanů na životech. Váleční veteráni hovoří o vítězství, neboť byli součástí vojenských jednotek, které válku vyhrály. A pak je tu ještě pohled soukromý, plný rozličných, velmi emotivních vzpomínek, který připomněla výstava velkoformátových fotek pamětníků rozmístěná v květnu po Dejvicích. Velký zájem vzbuzoval také film promítaný v železničním vagónu tzv. dobytčáku, symbolicky umístěném na Vítězném náměstí. Chtěli jsme, aby oslavy konce II. světové války dostaly hlubší rozměr. Bylo to nakonec poslední kulaté výročí, kdy bylo možné osobně zatleskat posledním aktérům pohnutých událostí z roku 1945. Nakonec se jich sešlo na slavnostním pódiu v Dejvické ulici 8. května několik desítek, atmosféra tam byla mimořádně dojemná.
PhDr. Ondřej Balatka, Ph.D. (ODS) zastupitel, předseda zastupitelského klubu ODS
Vedle našeho vchodu v Zikově ulici v Dejvicích jsou dvě nenápadné pamětní desky. Připomínají dva lidské osudy obyčejných lidí, jejichž život vyhasl v posledních dnech 2. světové války. Neznámý vojín sovětské armády a třicetiletý pracovník poštovního ředitelství, po němž zůstala vdova, kterou si pamatuji, že v našem domě žila až do své smrti. Denně mnoho takových pomníčků míjíme. Možná si přečteme jméno na mramorové desce, ale jaký příběh se za ním skrývá? Nejen v květnu se na nich i po sedmdesáti letech objevují čerstvé květiny. Jakoby rozkvetly společně se šeříky a sakurami, abychom nikdy nezapomněli, jak těžce byla vykoupena naše svoboda. Že tam, kde dnes venčíme psa nebo jdeme rozkvetlou alejí s kočárkem na procházku, stály tenkrát barikády, hořely domy a umírali lidé. U nás v ulici to stále připomínají díry po kulkách ve fasádě budovy rektorátu ČVUT. Až půjdete kolem, všimněte si…
PhDr. Helena Briardová (KSČM) zastupitelka
Za uplynulých 70 let jsme ještě nikdy nebyli svědky šíření tolika polopravd i nepravd o událostech roku 1945, jako tomu bylo letos. Pamětníků ubývá a novodobí vykladači dějin si realitu minulých let mohou rok od roku snadněji upravovat tak, jak se jim to hodí pro podporu některých současných politických záměrů. To se letos stalo v hojné míře. Média a organizátoři vzpomínkových akcí, zejména v Praze, se úporně snažili bagatelizovat skutečnost, že hlavní tíhu druhé světové války nesl Sovětský svaz a že víc než polovinu Evropy osvobodila Rudá armáda, a předháněli se ve vymýšlení jiných „osvoboditelů“. Znovu se propásla příležitost připomenout si sociální a ekonomické příčiny, které vedly ke vzniku fašismu a nacismu v Německu a k jeho tragickému pokusu o získání nadvlády nad světem. To platí i o akcích Prahy 6 na Dejvické a okolí. Mnoho diváků nepřilákaly.