Simona Babčáková: hroutím se pravidelně, ale nevadí mi to

Herečka Dejvického divadla Simona Babčáková má po čtyřicítce svůj život pevně v rukou. Ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Divadelní i seriálové role klidně vymění za sousedské čtení na ulici. Přitom se nebojí riskovat a jít pro úspěch představení „s kůží na trh“.

V nové inscenaci Dejvického divadla s názvem Kakadu hrajete dívku postiženou autismem. Vyžadovala role zvláštní přípravu?

O autismu pojednává třeba životopisný film Temple Gradin, který všem doporučuji. Kvůli porozumění problematice jsem přečetla knihy dvou autistek, jejichž příběhy je hra inspirovaná. Ale celé nastudování role byl pro mne velice náročný vnitřní proces. Při ztvárnění „normálních lidí“ vždycky mohu sáhnout k nějakému typu zkušenosti, kterou znám a tu potom rozvíjet. Ale tady mi zkušenost chyběla. Nechtěla jsem chodit mezi autistické děti, pozorovat je jako opičky v ZOO, abych je pak napodobovala, to mi přišlo neuctivé vůči tomuto fenoménu, který je z mého úhlu pohledu až tragický. Tito lidé mají něco jinak, ale zároveň je z našeho světa těžké to pochopit, co to je TO jinak.

Důsledkem této poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Chce hra na problém autistů upozornit?

To nebylo hlavním účelem, ale pokud by hra Kakadu vedla k tomu, že by byla větší podpora pro děti s autismem a především pro jejich vyčerpané rodiče, bylo by to pro mě štěstí a naše práce by pak měla další hluboký smysl. Jinak téma vzniklo tak, že režisér Jiří Havelka četl spoustu knih o mozku, ve kterých se často opakovalo: toto platí vždy, kromě autismu. Téma se mu tím nějak vygenerovalo. Začal studovat materiály o autismu a spolu s Karlem F. Tománkem napsali scénář.

Celé představení je postavené na vaší osobě…

Pro mne je to první takto náročná role, což se projevilo už u jejího zkoušení. Autismus nebylo moje téma a dlouho mi trvalo, než jsem se s postavou propojila a než jsem vnitřně pochopila, o čem to je pro mne. Pro mne je divadlo terapeutický proces a věřím, že nedostávám role náhodou. Vždycky jde o nějakou příležitost k vývoji a vnitřnímu obohacení. Dlouho jsem netušila, co s tím mám společného. Až pár dní před premiérou do sebe všechno zapadlo a došlo mi, že to moje poselství je v hlubokém přitakání životu handicapům navzdory. Což není zas taková samozřejmost, jak by se mohlo zdát.

Neměla jste obavy, že hrát postiženou vyzní trapně?

Měla jsem hodně velké obavy, že představení bude melodramatické, citově vydírající diváky nebo příliš drásavé. To sama nemám ráda. Trend je, že se lidé chtějí spíš bavit, odpočinout si. Najít rovnováhu mezi tím, aby to nebylo patetické a zároveň, aby to zůstalo v úctě k tématu, nebylo jednoduché a spousta velice vtipných scén při zkoušení odpadla a museli jsme je oželet. Ale zpětné reakce diváků jsou krásné a moje obavy se nenaplnily. Také za námi chodí lidé, kteří mají zkušenost s autisty a ti nám děkují, že se takovému tématu divadlo věnuje.

Dvakrát jste byla navržena na divadelní cenu Alfréda Radoka. Nemyslíte, že tentokrát by to mohlo vyjít?

Snažím se dělat svou práci nejlíp, jak umím, protože mě baví. Ceny nejsou moje privátní motivace. I když vždycky potěší. A mimochodem ceny Alfréda Radoka jsou zrušeny, protože nejsou peníze. To je trapas, co?

Novinkou na repertoáru divadla jsou vaše večery vycházející z improvizačních dílen. První dva máte za sebou, jak se povedly?

Překvapivě dobře. Před prvním jsem se trochu sesypala z nejistoty a pochybností. Na večerní představení bylo vyprodáno a já jsem netušila, zda mezi účastníky workshopu bude někdo, s kým budu chtít večer hrát. Ale pak jsem se uklidnila, protože jsme za odpoledne dokázali udělat tolik práce, která by pomalou cestou trvala dva roky. Na březnový workshop se moc těším a už jsem v klidu. Věřím, že si tento projekt najde své diváky. Cítím, že lidi jsou hladoví po autentickém jevištním zážitku a ten je tady 100% zaručen.

Co si pod improvizačním pořadem máme představit?

Pět hráčů a dva muzikanti, kteří nevědí, co se bude dít, vytvářejí příběhy tady a teď. Z kostýmů, které jsou k dispozici, vytváříme postavy, a ty postavy vytvářejí příběhy. Většinou jsou vtipné, i když to není hlavním cílem. Spíš takovým vedlejším produktem improvizace.

Jak to myslíte?

Improvizace je příjemná v tom, že se o humor člověk nemusí starat. Stačí, aby se dal postavám plně k dispozici, a humor z toho přirozeně vyplyne. Ale ono samozřejmě dát se postavě k dispozici bez očekávání a bez chtění není zase tak jednoduché. Na to je právě ten workshop. Je až zarážející jak zablokovanou máme fantazii.

Čím vás improvizace přitahuje?

Celý život je improvizace. Při ní má člověk možnost trénovat práci s nejistotou, pochybnostmi a panikou. Věci, které o sobě zjistí, pak může aplikovat i ve svém soukromém životě. Schopnost nadhledu, uvědomění si, že každá situace má svoje řešení, to je aplikovatelné na běžný život. A taky mi přináší euforii a pocity čirého štěstí pouštět si fantazii na špacír. Ty chvíle, kdy se sama bavím tím, co ze mě leze, protože jsem to předem netušila. Ani jsem nevěděla, že v hlavě něco takového mám. I když, bůh ví, odkud se to všechno bere, že?

Mohou si z toho něco odnést i diváci?

Lidé, kteří se o improvizaci zajímají, se mohou přijít podívat už během odpoledne na průběh workshopu a samotný proces vzniku představení, proto se to také jmenuje Laboratoř. Ale vlastně i v rámci večerního představení lidé mohou nakouknout do pravidel improvizace, což je zpětně může obohatit pro život. Kromě záchvatů smíchu mohou vidět i souvislost se svými osobními příběhy a něco svého na nich pochopit. Pohybujeme se v kruzích, nic není náhoda, takže většinou se na jevišti odehrávají situace, které rezonují s publikem. To je další z fenoménů improvizace, který je fascinující. Nějaké morfické pole nebo telepatie, to je jedno, jak si to nazvete, ale je to tam.

Dokážete si Vy poradit s každou situací?

Většinou ano. Ale neznamená to, že u toho nemám nepříjemné pocity nebo negativní emoce, jako strach a paniku. Zhroutím se. Ale nevadí mi to. Nejsem na sebe naštvaná, protože se s tím učím pracovat, samozřejmě s celým týmem kamarádek a podporujících léčitelek.

Co musí mít dobrý improvizátor?

Musí být vypravěč a mít exhibiční přetlak, protože na nějakou stydlivost opravdu není čas. A musí mít ochotu a odvahu jít s kůží na trh, protože téma si nevybírá on, ale téma si vybírá jeho. No, vybírá, ono na něj skočí a hotovo, vypořádej se s tím, jak umíš. A pokud má hráč nějaká osobní tabu, tak přesně ta na něj budou skákat a to není pro každého. Takže hráč je nucen pracovat na sebepoznání a rozšiřovat si tak pole hráčských možností.

Do „práce“ to nemáte daleko. Bydlela jste dřív v Dejvicích nebo pracovala v divadle?

V Dejvickém hraji dvanáct let a v Dejvicích bydlím 7 let. To, že bydlím v Dejvicích, je příjemná náhoda. Do práce jezdím tramvají, vždycky dvě zastávky. Nazpátek se ráda svezu s některým z kolegů, kteří jedou dál přes Prašný most. Jsem nejlínější členka souboru.

Jak se vám v centru Prahy 6 žije?

V Dejvicích jsem spokojená. Z mého pohledu je to klidná a bezpečná čtvrť, kde se nebojím pustit děti samotné na hřiště. Ale chybí mi tu večerní kultura, klub nebo bar, kde by se tančilo. Jsem vděčná za kino Ořechovka, i nedaleké kino Oko na Letné, tam chodím na dopolední představení a za Letní Letnou. Ale jinak je to taková důchodcovská čtvrť, kde chcípl pes.

Řada herců se aktivně zapojuje do politiky nebo do komunitního života, jak jste na tom vy?

Spolupracuji s Rekonstrukcí státu (projekt zabývající se otázkami transparentnosti a odpovědnosti veřejné správy, pozn. red.) i s řadou neziskových organizací (Člověk v tísni, Asistence o.p.s., Hnutí Duha, Greenpeace, Automat..), jejichž množství se neustále rozšiřuje, protože mě všechna ta témata zajímají. A jsem vděčná, že schopní a inteligentní lidé jsou ochotni věnovat svůj čas, energii a talent něčemu, co je opravdu potřeba. Většinou za minimální platové ohodnocení, protože jejich práce je obecně silně podhodnocená. Už název nezisková organizace mě vytáčí. Je to jako zaklínadlo.

Jak je podporujete vy?

Moderuju jim večery, festivaly, předávání cen, posílám pravidelně drobné částky… Konkrétně třeba dejvický komunitní život jsem podpořila při akci Zažít město jinak, která se konala za rohem na ulici, tím, že jsem četla dětem knížku. To je krásná akce, kde se lidé mají možnost seznámit, potkají se, popovídají si. Pro děti jsou připravené workshopy… A pak už je na lidech, jestli se na sebe usmějí, dají se do řeči, jestli si něco domluví na příště nebo se jenom potkají. To je podle mne ten zdravý způsob, jakým se lidé mohou dostat z izolace svých bytů. Lidé by měli vzájemně spolupracovat, sdílet společný život, protože izolovaný život je zbytečně vyčerpává. Návrat ke komunitám a spolkům mně přijde jako jedno z řešení, jak zkvalitnit naši existenci.

Viděno pohledem na vaši práci vedete pestrý a zajímavý život. Jste s ním spokojená?

Maximálně. A ta spokojenost se bere v tom, že jsem se naučila o sebe starat. Když mám problém, se kterým si nevím rady, nestydím se za někým jít. Mám svých sedm podporujících žen, vědmy, ke kterým chodím na konzultaci podle toho, jaký problém právě řeším. Studuji principy života, což je sebepoznávací filozofie, která mě naučila, jak si pojmenovávat svoje potřeby a jak je naplňovat. Jak komunikovat sama se sebou i s okolním světem. Tohle dominantně přispělo k mé spokojenosti. Ve chvíli, kdy si dokážete pojmenovat, co opravdu potřebujete a umíte si ty potřeby vykomunikovat tak, abyste si vážili svého života a respektovali druhé, tak nic není nemožné.

Co děláte, když nehrajete?

Starám se o děti a o rodinu. Scházím se s kamarády, jezdíme na výlety. Hodně čtu, dávám si horkou vanu, chodím na masáže a dopoledne chodím do kina. Jsem taková normální ženská včetně toho, že se pravidelně hroutím. A když mám chandry z toho, že je toho na ně moc a nevím jak dál, tak mám kamarádky, kterým okamžitě telefonuju, a ony mi řeknou, že jsou v tom samém stavu a já se uklidním, že v tom nejsem sama.

Simona Babčáková

Herečka a žákyně improvizátora Jaroslava Duška je již 12 let členkou souboru Dejvického divadla, kde uvádí i své improvizační večery. Společně s Ester Kočičkovou a hudebníkem Markem Doubravou pravidelně vystupují v pražském klubu Rock Café. Za své výkony na jevišti byla dvakrát nominována na cenu Alfréda Radoka.

Hrála například ve filmech U mě dobrý a Nestyda, Největší z Čechů a Rodina je základ státu. Popularitu ji přinesla i role Simony v seriálu Comeback. V posledním roce hrála ve filmu Díra u Hanušovic v režii Miroslava Krobota i v seriálu České televize Neviditelní.

Simona Babčáková a David Novotný v inscenaci Kakadu. Foto: Hynek Glos

Foto: Nina Vránová