Děti z babyboxu měly štěstí, už je chovají náhradní mámy
Děti z babyboxu měly při svém těžkém osudu hned na počátku svého života vlastně štěstí. Už pár dnů po svém narození skončily v láskyplném náručí náhradních maminek.
Chlapeček nejprve dostal symbolické jméno Tomáš – podle starosty Chalupy. Ten se zasloužil o instalování babyboxu na radnici, který miminku zachránil život. V nemocnici mu říkali Pavlík, podle záchranáře, který ho přivezl. Doma mu jeho dočasná „sestra“ Markétka říká Martínek. Definitivní jméno dostane miminko až od budoucích rodičů.
Martínka se do doby, než se dostane do nové rodiny, ujali manželé Tereza a Petr Hubáčkovi, kteří žijí s dcerkou na Malém Břevnově. Jsou jednou ze dvou přechodných pěstounských rodin v Praze 6. „Když jsem se dozvěděla, že se našlo miminko v babyboxu v Praze 6, napadlo mne, že by mohlo jít k nám. Sice jsme měli nárok na krátkou dovolenou, ale když nám pak sociální pracovnice opravdu zavolala, řekli jsme si s manželem, že to zvládneme,“ říká Tereza Hubáčková. Jen krátce předtím totiž předávali po půlroční péči holčičku do osvojení. Martínka si nemůže vynachválit: „Je to moc hodné miminko. Pořád myslím na jeho matku, v jaké asi musela být situaci.“
Tereza Hubáčková byla původně zdravotní sestrou, její manžel vyučuje na základní škole pro žáky se specifickými poruchami učení v Praze 6. Impulsem stát se pěstouny pro ně byly rozhovory s manželi Hláskovými, kteří jsou propagátory a zakladateli rané pěstounské péče u nás. Prošli zhruba ročním procesem zahrnujícím semináře i psychologické posudky. „Oba jsme cítili, že máme ještě kapacitu na to, abychom nabídli péči někomu, kdo ji potřebuje,“ říká Tereza Hubáčková. Dříve odložené děti končily v kojeneckých ústavech, kde čekaly na definitivní osvojení. Dnes tento čas, kdy se jim hledá náhradní rodina a současně se o ně může přihlásit biologická matka, tráví u pěstounů. „Je to přesně ta doba, kdy si děti vytvářejí pocit bezpečí a učí se vytvářet první vazby. Pokud novorozeně zažije od propuštění z porodnice pozornou péči konkrétní osoby, na niž si může zvyknout, učí se vnímat svět jako přívětivé místo a jeho mozek může normálně rozvíjet své funkce. Nepřítomnost osobní vazby vede k tomu, že mozek dítěte funguje v krizovém režimu. S následky se pak může člověk potýkat celý život,“ vysvětlují Hubáčkovi. Při pohledu na Martínka v náručí pěstounů je zjevné, že by mu teď jinde nebylo lépe.
V přechodné pěstounské péči může dítě strávit maximálně rok. „Dopředu se neví, jak dlouho u nás bude. Čím dřív se dostane do definitivní rodiny, tím lépe,“ říká paní Tereza. Předání probíhá plynule, rodiny se vzájemně navštěvují, aby přechod do nového prostředí byl pro děťátko co nejméně stresující. A jak těžké je loučení? „Snažíme se vytvářet si citovou vazbu, nikoliv vlastnickou. Pečujeme o něj s láskou a dělá nám to radost. Naplněním naší práce je, aby dítě bez problémů přešlo do definitivní rodiny. To se nám s předchozí holčičkou povedlo.“