Semafor chystá komedii o blanických rytířích „Bude to legrace,“ říká Václav Kopta

Divadlo Semafor uvede v únoru premiéru nové komedie „Rytíři z Blaníku a krasavice Lída“.

Autorem libreta je Jiří Suchý, hudbu složil Michal Pavlíček. Oba autoři se poprvé sešli nad úvodní písní pro televizní seriál Život je p(l)es. Nebývalý úspěch, který u diváků zaznamenala píseň Kdykoliv kdekoliv, byl pobídkou k další spolupráci.

V hudební komedii o blanických rytířích bude hrát titulní roli Lídy, která zabloudí do nitra hory Blaník, Lucie Černíková. Celý děj se odehrává v blanické hospodě, jejíž provozovateli jsou Jitka Molavcová a Jiří Suchý. Rytíře Šťáhlava hraje Michal Stejskal, zbrojnoše Bořka Petr Macháček a vicevévodu Štědroně samozřejmě Jiří Štědroň. Nebudou chybět David Šír, Zuzana Říhová, Ivana Korolová a Václav Kopta, kterého jsme se zeptali na práci na nové hře a novinky z divadla.

Autor libreta Jiří Suchý slibuje spoustu legrace a písniček. Je to tak?

Opět se nejedná o psychologickou sondu do života současníků, je to bohapustá legrace. Taková, jakou ostatně pan Suchý píše celý život. Za sebe mohu říci, že vytváření umění rád přenechám kolegům. Není nic lepšího, když se lidé baví, a to je i pro mě důvod, proč takové divadlo hraji.

A co blaničtí rytíři, už je tak zle, že z hory vyjedou?

Myslím, že bude lepší, když zůstanou v záloze tam, kde jsou. V semaforské hře je to banda takových ospalých líných chlapíků, kteří se tam válejí stovky let a v případě jejich nasazení bychom všechno prohráli. Mají takové středověké smýšlení.

Jaká je Vaše role?

Malá ale vtipná. Do hory Blaník si totiž najde cestu pár současníků jako Krasavice Lída nebo já, který hraju postavu prodejce Gripenů. Přicházím jako zástupce firmy Boeing Aero vodovody a nabízím blanickým rytířům víceúčelový bojový stíhač s palebním kanónem.

Jak hodnotíte coby hudebník, mimo jiné jeden ze členů hanspaulské skupiny Wooden shoes, spolupráci s Michalem Pavlíčkem, který je autorem hudby?

Myslím, že pro Semafor je tato spolupráce stejně nezvyklá, jako byla například spolupráce s Vladimírem Franzem na hře Pokušení svatého Antonína. Pro řadu lidí bude překvapivá, ale zároveň oživující. Jakákoliv změna působí jako určité občerstvení.

V Semaforu patříte ke stálicím hned vedle Jiřího Suchého a Jitky Molavcové. Které role vám nejvíc utkvěly?

Mimochodem, rád si vždycky vzpomenu, jak mi Jiří Suchý nabízel v polovině osmdesátých let angažmá, a říkal, že je to tak na šest, sedm let. Prý by se nerad viděl, jak ještě v sedmdesáti poskakuje po jevišti. No a vidíte, jemu je osmdesát a mně bude za chvíli padesát a v divadle jsem již třicet let. Hrozně rád jsem hrál Polednici a rád vzpomínám na komedii Mé srdce je Zimmer Frei, kterou jsme hráli ve čtyřech se Suchým, Molavcovou a Jiřím Justem. Další moje oblíbená byla hra Život je náhoda v obnošený vestě, kterou jsme hráli jedenáct let, kde jsme se na jevišti hodně vyřádili.

A v čem vás mohou semaforští diváci vidět aktuálně?

Kromě připravovaných Rytířů také v inscenaci Kam se poděla Valerie nebo v Mam‘zelle Nituche. To bych rád doporučil divákům, ať si pospíší, protože je to možná moje poslední milovnická role. Pevně věřím tomu, až se stabilizuje finanční situace v divadle, tak se na repertoár zase vrátí Kytice.

Na začátku sezóny divadlo výrazně upravilo programovou skladbu kvůli nižší dotaci z magistrátu. Nákladnější představení se stáhla z repertoáru a hrají se nové komornější inscenace. Byla tato taktika úspěšná?

Ano byla a nesmírně mne to překvapilo. Nevěřil jsem, že by to mohlo fungovat. Jiří Suchý šel do velkého rizika, že ztratí diváky, ale naši diváci jsou natolik věrní, že situaci pochopili. Například v prosinci jsme nasadili jediný titul Opera Betlém, hráli jsme každý den, o víkendech dvakrát a bylo vyprodáno. Finanční ztrátu se nám podařilo snížit a ekonomická situace v divadle se stabilizovala.

Vzpomínám si, jak jste na začátku sezóny poznamenal, že máte naštěstí jiné aktivity, které vám umožňují ten „luxus“ hrát v divadle…

Určitý čas to skutečně vypadalo, že divadlo je špatně placený koníček. Díky tomu, že mám další aktivity, jsem si mohl dovolit hrát divadle i za 500 korun za představení. Ale jsou takoví, kteří si to dovolit nemohou. Na druhou stranu každá krize stmelí kolektiv, a ten je v Semaforu výborný.

V březnu se objevíte na obrazovkách ve druhé sérii seriálu Gympl, kde hrajete hudebně nadaného školníka. Co byste řekl takové práci ve skutečnosti?

To bych opravdu dělat nechtěl. Mám totiž věrný přeobraz, kterým je kamarád Luboš Hnát z kapely Bluesberry, bigbíťák, který hraje celý život na bicí a pracuje jako školník. Od něj vím, že podmínky ve školství nejsou záviděníhodný. Já v seriálu předstírám, že mám ty děti rád, ale věřte, kdo se setkal s větší skupinou puberťáků, ví, že to je neuvěřitelný… Já bych tam vydržel měsíc a odvezli by mně buď ve svěrací kamizole nebo bych šel do vězení.

Ani na Hanspaluce, kam chodí Vaše dcery do školy, byste školníka nedělal?

Tam jo, protože mám rád paní ředitelku Pojerovou a je tam příjemná atmosféra. A hrozně mě mrzí, že odtud moje holky budou muset odejít na další školu.

Vaše dvě dcery mají oba rodiče herce. Mají také ony herecký talent?

Mladší dcera Jana se mnou před Vánoci poprvé hrála v Semaforu, právě ve zmíněné Opeře Betlém. A musím říci, že na to, jaký jsem cynik a ze všeho si dělám legraci, tak jsem byl úplně naměkko. Byly to jedny z nejhezčích okamžiků, co jsem na jevišti zažil. Stál jsem tam se svým dítětem, zpívali jsme Purpuru… Krev není voda, co vám budu povídat. Klepal jsem se jako želé.

Tak to Vám přeji, aby takových okamžiků bylo víc. Děkuji za rozhovor.

Václav Kopta coby ředitel ústavu pro hyperaktivní děti v semaforské komedii
Kam se poděla Valerie.