Richard Tesařík: Plánuji jen do druhého dne

Známý zpěvák a šestkový patron Richard Tesařík vykročil do tohoto roku s pětašedesátkou na krku. Přestože tvrdí, že v jeho věku už není co plánovat, aktivit má plný diář. V muzikálech střídá jednu roli za druhou, každý týden hraje s YoYo bandem a na jaře poprvé vyskočí z letadla.

K 65. narozeninám jste dostal od kolegů z divadla tandemový seskok padákem. Skočíte?
Jasně že jo. Já teda doufám, že se toho dožiju.

Co obavy máte?
Samozřejmě. Jenom magor nemá obavy z něčeho, co není úplně stoprocentně bezpečný.

A opravdu jste si to přál?
Ano, už dříve. Kdysi mi to dokonce slíbil pan ředitel z Dukly Jarda Priščák, se kterým kamarádím, že mi to zařídí, a nějak z toho sešlo... Takže takový dárek mi přišel docela vhod.

Jaký máte vztah k výškám?
Já jsem se živil asi dvanáct let mytím oken, takže výšky mi nedělají problém.

V posledních letech jste vidět v muzikálech. V jakých hrajete?
V Krysaři, Touze, v Jacku Rozparovači, Johance z Arku, v Tajemství a poslední role je v Robinu Hood. Všechny muzikály se hrají v divadle Kalich.

V Robinu Hoodovi hrajete 600 let starého, slepého lesního skřeta. Nechtěl byste hrát radši něco „důstojnějšího“?
Proč důstojnějšího? Mně se ta role líbí! Co bych tam měl hrát, Robina Hooda? To je blbost, ne? Nebo Malýho Johna, to taky ne…Navíc role skřeta umožňuje určitou dávku improvizace, tak si to mohu užít. I když s improvizací se musí opatrně, vždycky jde o správný timing, a záleží na tom, jak to říkáte…

Vyžaduje hraní v muzikálech dobrou kondici?
Když máte tancovat a zpívat, tak určitě. Což je i můj případ.

Ví se o vás, že jste býval atletem. Jak jste na tom se sportem nyní?
V pětašedesáti už na tom se sportem nejsem nijak. Ne, že bych nic nedělal, ale že bych chodil cíleně něco hrát, tak to nechodím. O to víc sleduju sport v televizi, to mně baví.

Co konkrétně?
Sleduji buď baseball na americkém kanále, nebo basket, pochopitelně atletiku, když jsou mítinky… Třeba fotbal mám v oblíbenosti až na takovém šestém místě.

Při povodňovém charitativním koncertu v Kalichu jste se zaskvěl na podiu hitem Unchain my heart od Joe Cockera. Máte ho na nějaké desce?
Na desce In the Summertime. To je sólová deska, kterou jsem si před dvěma lety udělal radost. Zpívám na ní převážně převzaté hity. Je na ní také pět původních českých písniček, ale v jiném stylu, než hrajeme třeba s YoYo bandem. Sám jsem je ale neskládal, tenkrát jsem tančil v Bailandu a neměl jsem na to energii. Byl jsem rád, že jsem to vůbec nazpíval.

Jaká muzika je Vám osobně nejbližší?
Většinou ta americká. Soul, rythm and blues, funky, latina, no a rock and roll, samozřejmě.

Písničky YoYo bandu slýcháme z rádia, ale jak jste na tom s koncertováním?
Pravidelně jednou měsíčně hráváme v klubu Rikatádo, zrovna včera jsme hráli. Hráváme na plesech, městských slavnostech, v létě jezdíme po festivalech.

A skládáte ještě?
Jo, něco jsme udělali a uvidíme, jestli se to podaří zúročit.

Vraťme se k Vašim narozeninám. Je 65 let věk, kdy se už rekapituluje a hodnotí, nebo ještě plánuje?
Já jsem neplánoval, ani když mi bylo dvacet, natož teď. Jak můžete v pětašedesáti plánovat? Maximálně tak do druhého dne. Vždyť já nevím, co bude zítra. I když… v létě bych chtěl jet do Francie do Burgundska, s kamarády na loď, a budeme odpočívat a ochutnávat. Doufám, že to vyjde, ale to je tak maximum, co plánuji. A těším se na druhé vnouče, které je na cestě.

A kdybyste měl zhodnotit, co se Vám zatím v životě povedlo nejvíc?
Na to, jaký jsem lajdák, jsem měl docela kliku. Kdybych byl maximalista, tak jsem možná nespokojený, ale protože nejsem kverulant, tak si myslím, že se mi toho povedlo docela dost. Dílčím způsobem se mi vlastně povedlo všechno, co jsem chtěl. Dokonce v dětství jsem chtěl být tankistou, a to se mi bohužel také vyplnilo.

Jste známý Dejvičák, léta zde žijete. Vnímáte všechny ty změny a nové stavby v posledních letech?
Stavby samozřejmě vnímám a musím říct, že na mne to působí pozitivně. Národní technická knihovna je krásná budova. Teď si architekti postavili novou budovu hned vedle, ta se mi taky líbí. Jenom jsem nevěděl, co si mám myslet o těch barvách, které působí, jak když si tam pověsíte tři kabelky. Pak jsem zjistil, že to dělala architektka. Asi to bylo vymezení vůči mužům, aby viděli, že ženy mají jiné myšlení. Což já uznávám, a je to v pořádku. Už jsem si na to trochu zvykl, každý den totiž kolem chodím, když venčím psy.
Co se mi nelíbí, je stará budova stavební fakulty, ale tu postavili v 70. letech, tak ta za to vlastně nemůže. Je to zvláštní, že nejhorší barák mají stavbaři. Z poslední doby se mi líbí na Hanspaulce i ten nový komplex vil.

Jak vnímáte dopravní stavby, které nyní komplikují lidem z Prahy 6 život?
Jednoznačně to vítám. Už jenom když se udělal Strahovský tunel a pak tunel Mrázovka, tak to moc pomohlo. Teď se to musí vydržet, ale až se dostaví Blanka, celé oblasti se odlehčí. Doufám, že takhle podtunelují celou Prahu a hotovo.

Povídáme si v době, kdy z Prahy 6 odchází po osmi letech Tomáš Chalupa. Jaký byl podle Vás starosta?
Výborný. Udělal plno zásadních věcí. V Praze 6 všechno funguje, zlepšila se úprava zeleně, opravují se chodníky, nemám na co si stěžovat. Několikrát jsem ho volil a několikrát jsem ho veřejně podpořil.

Co byste mu popřál na ministerstvu životního prostředí?
Chtěl bych mu říct slovy Miroslava Macka, který to glosoval, když odcházel: Je ho škoda.

Čtenáři a hlavně čtenářky časopisů Vás znají jako labužníka i zapáleného kuchaře. Kdybyste se chtěl blýsknout před přáteli, čím by to bylo?
Na poslední takové párty jsem vařil zajíce na smetaně, kterého přinesl Zdeněk Podhůrský, a kance s šípkovou omáčkou. Ivan Vodochodský k němu udělal výborný karlovarský knedlík.

To fakt umíte?
On to není zase takový problém.

A kdybyste chtěl udělat radost sobě, co si uvaříte?
Dneska jsem si udělal jenom takový malý rizoto s lanýžovou pastou a do toho zamíchal trochu sýra Grana Padano, já to mám rád, ale musí být správně krémový.