Výročí svobody připomenula výstava Pohledy 1989
Dvacáté výročí návratu demokracie oslavila Praha 6 výstavou Pohledy 1989 v Písecké bráně.
Jak se stalo dobrou tradicí výstav pořádaných Městskou částí společně s občanským sdružením Post Bellum a Ústavem pro studium totalitních režimů, opět šlo o pohled do minulosti prostřednictvím názorů konkrétních lidí, občanů Prahy 6. Vedle sebe se tak sešly názory lidí, kteří před dvaceti lety pomáhali totalitní režim bořit i těch, kteří ho léta před tím pomáhali budovat.
„Jedna definice demokracie říká: svoboda je právo říci ne,“ podotkl při vernisáži starosta Tomáš Chalupa. „Je skvělé, že se tady sešly názory, se kterými můžeme nesouhlasit.“ A jak vnímá dobu 20 let od 17. listopadu? „Dokázali jsme se postavit na vlastní nohy. Nic není bez chyb, ale dá se říci, že téhle zemi se daří.“
Původní záměr vytvořit výstavu co nejvíce konfrontační ztroskotal podle jejích tvůrců na tom, že řada představitelů bývalého režimu neměla zájem se k minulosti vyjadřovat, natož poskytnout rozhovor. Svoje vyjádření dodal autorům komunistický zastupitel za Prahu 6 Stanislav Hejduk. Jak on vnímá dobu 20 let po revoluci? „O svobodě a demokracii jsem si nedělal žádné iluze. Od počátku mně bylo zřejmé, že hlavním cílem je přechod ke kapitalistickému hospodářskému a sociálnímu systému. A opravdu, malou a velkou ku pónovou privatizací, a tunelováním, které je českým vynálezem, došlo k ma jetkovému převratu. 70 % české ekonomiky se dostalo do rukou cizinců,“ píše na panelu výstavy Stanislav Hej duk, kterého listopadový převrat zastihl v důchodu, po něm byl zvolen předsedou obvodní organizace KSČM a stal se zastupitelem.
To zastupiteli za ODS Lukáši Pollertovi bylo v době převratu devatenáct a stu doval 2. ročník lékařské fa kulty. V zamyšlení nad dvacetiletým vý ročím říká: „Já vidím spíš ty výhody. Můžu si studovat, co chci, můžu pracovat, co chci, můžu i nepracovat. To tenkrát nešlo.“ Za nevýhodu považuje nedůvěru lidí v politiky. „Lidé zodpovědní za politické vraždy a nejen za ně, měli být potrestaní hned. Pro potrestání viníků bylo uděláno málo,“ domnívá se lékař, který vyrůstal v prostředí, kde se poslouchaly zakázané rozhlasové stanice a četly komunisty za vržené knihy.
Soudkyně ústavního soudu Ivana Janů vzpomíná na komunismus takto: „ Členství v KSČ bylo prvním a nejdůležitějším kritériem. Nikoho nezajímalo, co kdo umí. Vydělávali jsme málo a všichni stejně, zedník jako právník…. Byla to bída, výroba naprosto neefektivní, iniciativa a kreativita lidí až na pár výjimek byla ochromena. Žilo se ze zbytků toho, co nashromáždily generace před námi. Byl to systém, kde se pod vádělo a kradlo všude.“
Jinak vidí zhroucení komunismu he rečka Jiřina Švorcová, přesvědčená komunistka, která střídala funkci za fun kcí: „Nemám ze své hlavy soud, že neúspěch vědeckého pokusu není prohrou, že je to zkušenost, potvrzení, že tudy cesta nevede. Byl by ostatně zázrak, kdyby se hned první pokus o demokratický, sociálně spravedlivý svět zdařil.“
Součástí výstavy byl také plán sídla II. správy Sboru národní bezpečnosti, který sídlil v budově Masarykovy koleje v Thákurově ulici. Zde se ukrývala kontrarozvědka StB. Podílela se na zásahu proti studentské demonstraci 17. listopadu. V budově byl zřízen štáb pro vyhodnocování informací o situaci. Činnost v Thákurově byla ukončena až 15. února 1990. Po zrušení Stb byla budova vrácena ČVUT a dnes opět slouží studentům.