Měli jsme se bránit?
Výstava k výročí Mnichovské dohody
Mnichovská dohoda z roku 1938 zaujímá v českých moderních dějinách výjimečné postavení. Ztráta pohraničí se do našeho povědomí zaryla velmi hluboko jako symbol zrady, selhání politické reprezentace a bezprecedentního národního ponížení.„Toto výročí je z letošních osmičkových ze všech nejbolestnější. První republika byla dobou občanské svobody, kulturního rozmachu a ekonomické prosperity. Proto byla terčem nenávisti Hitlera a jeho spojenců,“ připomíná starosta Tomáš Chalupa k 70. výročí podpisu Mnichovské dohody v roce 1938.
O historických kontextech, kořenech mnichovské krize i o jejích následcích pojednává výstava v Písecké bráně s názvem Mnichovská zrada, kterou lze zdarma navštívit do 9. října od 13 do 19 hodin. od Výstavu v rámci cyklu Osmičky v čase organizuje městská část, připravila ji organizace Post Bellum ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem, Ústavem pro studium totalitních režimů a Českým rozhlasem Radio Česko.
Kromě odborných textů týkajících se tehdejší politické situace nabízí výstava také dobové fotografie a kopii mnichovské dohody. Autoři výstavy čerpali z výpovědí občanů Prahy 6, proto na několika panelech můžeme číst názory a postoje veteránů z 2. světové války, židovských občanů ČSR vězněných v koncentračních táborech i novodobých veteránů z misí české armády. Ti všichni se pokusili na základě vlastních zkušeností odpovědět na složitou otázku, zda se tehdejší Československo mělo bránit. „Chraň pánbůh, to bychom byli rozsekaní jako Poláci. Co bychom dokázali jako hrstka, když je kolem masa Němců…,“ říká Josef Jedlička, původem z Podkarpatské Rusi, který byl nucen za války pracovat v Německu a po zatčení byl v koncentračním táboře. „Byla to prozíravost Beneše, že jsme tenkrát složili zbraně,“ odpověděl krátce před svou smrtí v roce 2007 legionář, generál Antonín Špaček.
Opačný a zcela jednoznačný postoj naopak zastával poslanec tehdejšího národního shromáždění a člen branného výboru sněmovny Jan Pekárek, na jehož postoje dnes vzpomíná vnuk René Pekárek, šestkový zastupitel: „Dědeček byl jedním z hlavních představitelů parlamentu, požadující obranu Československa. Jeho postojům odpovídala i veřejná vystoupení v parlamentu z té doby a osobní nátlak na prezidenta Beneše na vytvoření vlády Národní obrany. Tento postoj počítal se změnami ve vládách ve Francii i Velké Británii.“ Jan Pekárek po okupaci zbytku republiky organizoval odpor a byl v roce 1942 za heydrichiády popraven spolu s manželkou i synem.
O tom, co mohlo být jinak, dodnes přemýšlí i Markéta (Gréta) Koutná, která prožila válku v armádě. „Mně i další generace připravili o normální život. Po Mnichově se z mladé holky stal člověk, který se stará o to, jestli může přežít nebo ne. A to nikdy neodpustím.“
Radikální postoj k otázce tehdejší obrany zastávají soudobí vojáci, účastníci misí v Afgánistánu či Kosovu: „Měli jsme se bránit. Na otázku, zda má smysl postavit se zjevně silnějšímu nepříteli naleznete všude kolem, v přírodě i ve vás,“ říká Jan Vevera. Jeho i další názory tlumočí výstava v Písecké bráně.
