Co možná nevíte o Břevnově?
Redakce Šestky přináší čtenářům výňatek z jedné z kapitol knihy O Břevnově, kterou vydala radnice k výročí 100 let města Břevnova. Kromě kapitol o historii území, architektuře a společenském životě v ní čtenáři najdou i životopisy slavných břevnovských rodáků, kteří ovlivnili nejen tuto část Prahy. Texty jsou doplněny historickými fotografiemi a pohlednicemi. V současné době je Kniha o Břevnově v dotisku a bude k prodeji při hlavních oslavách v Břevnově na konci dubna.
Krajinou opuk a pískovců
Katastrální hranice Břevnova vymezují území vzdáleně svým tvarem připomínající živoucí fosilii – lalokoploutvou Latimerii, která, tlamou otočena k východu, propátrává okolí petřínského vrchu a ocasem současně mrská až u Bílé hory. Její hřbetní ploutve se přitom vlní v západním pokračování střešovické plošiny a oblasti Petřin, zatímco břichem smýká při jižním svahu petřínsko-bělohorské pláně.
Nejvyšší bod Břevnova leží při jeho západní hranici, u konce prarybího ocasu, a to v prostoru vymezeném ulicemi Malobřevnovská, Bělohorská, Thurnova a Haberfeldova – má okolo 383 m n. m. Na opačné straně katastru pod usedlostí Schleiferka, tj. v místě, kde Brusnice opouští vymezené teritorium, se nachází nejnižší úroveň břevnovského terénu. K hladině moře je blíže o 108 výškových metrů.
K hlavním horninám skalního podkladu Břevnova patří druhohorní sedimenty – opuky a pískovce. Koncem druhohor, v období křídy, se zde nejprve vytvořila mělká průtočná jezera a bažiny s bujnou teplomilnou vegetací na březích. Z materiálu splavovaného do vodních nádrží vznikaly postupně vrstvy jílů a jílovců s kolísajícím obsahem zuhelnatělých zbytků vegetace, ale i slepence a pískovce (perucké souvrství). Do klesajícího prostoru následně od severovýchodu proniklo poměrně teplé moře, které zde nejdříve uložilo lavice pískovců (korycanské souvrství), a v jejich nadloží vrstvy opuk (bělohorské souvrství). Mořské vlny ustoupily z oblasti Prahy před necelými 90 miliony let a území se pak natrvalo stalo souší.
Bělavé až nazlátlé dobře kamenicky opracovatelné písčité a prachovité slínovce s vžitým lidovým názvem opuka hrály v minulosti Břevnova i celé Prahy velmi důležitou roli. Patřily totiž k vyhledávaným stavebním surovinám i sochařsky využitelným materiálům. Na pláni, která se táhne od městského opevnění na Petříně až k Bílé Hoře, i v širokém severním okolí Břevnovského kláštera, se již od středověku dobývaly v mnoha lomech. Z místní opuky byla vystavěna nejstarší architektonická památka Břevnova i celé Prahy 6 – krypta původní trojlodní románské baziliky Břevnovského kláštera z 11. století. Lámání opuk však probíhalo s velkou pravděpodobností již dříve. Dokládají to torza nejstarších pražských církevních památek – sv. Marie z konce 9. století či sv. Jiří a sv. Víta ze století následujícího (všechny na Pražském hradě). Staré lomy byly většinou situovány v těsné blízkosti města – při vrcholových partiích Petřína, a několik z nich patřilo k majetku premonstrátského kláštera na Strahově. Podle V. Rybaříka, který se zabýval historií pražských lomů, představovala bělohorská pláň s lomy od Petřína po Bílou horu nejvýznamnější lomařskou oblast Prahy a jejího okolí.
Rybařík také upozornil kupř. na zaniklé opukové lomy založené 300 m severozápadně od kláštera sv. Markéty a asi 500 m jihozápadně od usedlosti Königsmanka. Dále na skupinu lomů v okolí osady Tejnka, z nichž nejznámější, tzv. panský nebo markytský, byl v polovině 19. století využit k získání kamene na stavbu smíchovského nádraží. Z ostatních břevnovských opukových lomů zasluhují pozornosti dva. První byl otevřen roku 1701 asi 700 m severně od kláštera sv. Markéty pro jeho rozsáhlou přestavbu. Druhý se nacházel v jihozápadním sousedství usedlosti Ladronka. V archivu řádu maltézských rytířů, jimž usedlost od počátku 18. století patřila, se zachovaly dva plány tohoto lomu – z let 1803 a 1810, takže to jsou zřejmě nejstarší plány pražských kamenolomů vůbec. Část stěny zaniklého lomu lze západně od Ladronky shlédnout dodnes.
Těžba opuky začala upadat koncem 19. století – lomy postupně pustly a vytěžená místa byla často zavážena různorodým odpadem i částečně rekultivována. V místě strahovských kamenolomů vyrostlo na přelomu let 1925–1926 sokolské cvičiště a později stadiony.
V podloží opuk vystupují v oblasti Břevnova různé typy pískovců. Zbytky jejich výchozů nalezneme ve vyšších částech svahů při okrajích plochých opukových návrší. Písek z rozpadavých partií uvedených hornin se v minulosti těžil převážně k stavebním účelům podél jižního úbočí bělohorské pláně u Hybšmanky, Spirtky, Ladronky a Šafránky, dále u Dlabačova a na severní straně dnešní ulice Kusá. Vzhled části pískovny Františka Řečínského z posledně jmenovaného místa zůstal uchován na fotografii z roku 1925.
Při ruční těžbě opuk i pískovců se v břevnovských lomech podařilo získat cenné doklady o vývojových formách života na konci druhohor, tj. před mnoha desítkami milionů let. Například již koncem 19. století zde zoolog a paleontolog Antonín Frič popsal 69 druhů živočišných a 16 druhů rostlinných zkamenělin. Z unikátů lze zmínit nález fosilních pozůstatků vodního ještěra s dlouhým krkem a hadovitou hlavou – plesiosaurida Polyptychodon interruptus. Dodnes můžeme na některých místech i bez vrtné soupravy nahlédnout do geologické minulosti a seznámit se s procesy, které formovaly krajinnou tvář Břevnova.
Jan Zavřel
z Knihy o Břevnově (redakčně kráceno)
Opukový lom na břevnovské pláni.
Piskovcový lom F. Řečínského při ulici Kusá.
Porovnejte Břevnov v začátku minulého století a dnes. Na fotografii je Břevnovská ulice.
Bývalá břevnovská náves si udržela svůj vesnický ráz s minimem stavebních zásahů až do svého zániku. K tomu došlo v posledním desetiletí socialistické výstavby a jádro Břevnova nahradil soubor panelových domů kolem Sartoriovy a Anastázovy ulice.
V místě strahovských kamenolomů později vyrostly stadiony.