Barokní zámeček sloužíval nemocným
O zámečku ve Veleslavíně se v současné době hovoří jako o případném sídle domova důchodců pro umělce, jak navrhuje ministr kultury. Tím se ocitla ve středu pozornosti honosná vrcholně barokní stavba, která je v dnešní podobě výsledkem složitého stavebního vývoje.
Původně se zde rozkládal rozlehlý dvůr, patřící benediktinskému klášteru v Břevnově. Tomu také již od konce 10. století náležela celá ves. Od válek husitských se v držení obce vystřídalo několik majitelů, až se koncem 16. století stala majetkem nejvyššího purkrabství Pražského hradu, obdobně jako sousední Liboc.
Za třicetileté války zdejší zástavba značně utrpěla a obnova obce trvala dlouhá desetiletí. Zkáza se nevyhnula ani vrchnostenskému dvoru, k jehož opravě, či spíše přestavbě se přistoupilo až počátkem 18. století. V severovýchodní části dvora vyrostl brzy po roce 1730 nový objekt zámek. Autorem plánů na jeho vybudování byl pravděpodobně proslulý Kilián Ignác Dientzenhofer, který od roku 1730 zastával funkci dvorního stavitele, takže se kromě jiného výrazně podílel na stavebních aktivitách nejvyššího purkrabství. Zámek tvořila jednopatrová budova obdélníkového půdorysu s vystupujícím rizalitem, nad jejímž středem se tyčila věžička. V roce 1912 byla část hospodářského dvora odbourána a zámek byl po stranách prodloužen o krátká novobarokní křídla. V této podobě se v podstatě zachoval dodnes.
Uvedené stavební akce (1912) souvisely s tím, že zámecké budovy byly upravovány pro potřeby nervového sanatoria, umístěného zde od roku 1903. V tomto zařízení byla v době první světové války hospitalizována a v podstatě internována Charlotta Masaryková, jejíž manžel tehdy působil v zahraničí jako nebezpečný protivník Rakousko-Uherska. Později se zámek stal zdravotním zařízením pro plicní choroby, jímž byl donedávna. Dnes je tedy jeho další využití otevřené. Doufejme, že dopadne ve prospěch této výtvarně hodnotné a památkově cenné architektury.
Ve starém Veleslavíně, typické zemědělské obci, se rozkládaly ještě další dvory, z nichž řada v 16. století patřila pražským měšťanům. Jeden z dvorů tehdy vlastnil měšťan Štěpán Adam, jehož synem byl proslulý tiskař a nakladatel Daniel Adam, užívající přídomek "z Veleslavína" (žil v letech 15461599). Jeho památku dodnes připomíná pomník od A. Procházky z roku 1902, v sadu u nádraží.
Sousední Liboc, původně rovněž majetek břevnovského kláštera a posléze nejvyššího purkrabství, se může honosit letohrádkem Hvězdou a nadto byla farní obcí. Kostel sv. Fabiána a Šebestiána, středověkého původu, byl farním i pro Veleslavín. Zástavbu Liboce z druhé poloviny 19. století charakterizují honosné vily v historizujícím slohu. Stavěli je zde, nedaleko od Prahy, jako svá letní sídla pražští měšťané. Libocká ulice, podél ohradní zdi obory Hvězda, je doslova architektonickou galerií vilových objektů. Z nich výtvarně vyniká vila čp. 276 v novorenesančním italském stylu, postavená roku 1871 podle plánu arch. Z. Schuberta-Solderna a zdobená sgrafity od V. Schuberta. Vila čp. 261 je zase spjata s pravidelnými pobyty básníka Julia Zeyera (18411901), kterého zde připomínají zčásti dochované interiéry.
Michal Flegl
Repro: kniha Před branami Velké Prahy
Nejspíše v roce 1730 vznikl ve Veleslavíně nový zámeček. Barokní objekt, jehož plány údajně zhotovil Kilián Ingác Dietzenhofer, původně tvořil severovýchodní nároží obdélného dvora. Jeho boční křídla na severní a východní straně byla později ubourána a zámek po straně prodloužen o nebarokní jednopatrové přístavky. V roce 1758 zde pobýval pruský král Friedrich II.