Začínat je dobrodružství

Rozhovor s Jiřím Suchým.

Principál divadla Semafor Jiří Suchý to bude mít z Ořechovky do práce blízko. 1. října, v den svých narozenin, zahajuje sezónu v sálu Globus na Dejvické. Tam našel Semafor nový domov. Ještě předtím se rozloučí s provizorním působištěm v Nostickém paláci. Představením, které vzdá hold zesnulému ministru Pavlu Dostálovi, jenž azyl divadlu vyplavenému povodní z Karlína poskytl.

Povídá se, že Jiří Suchý nabírá druhý dech a je plný elánu. Pokolikáté již?

Já vůbec netuším, kolik těch dechů jsem již nabral, ale dlužno říci, že to nebylo vždy dobrovolně. Poněvadž jsem vždycky přišel o nějaké to divadlo a musel jsem začít znova. Ale pravdou zase je, že začínat mne vždycky bavilo. Pokračovat, to už je taková rutina, ale začínat je dobrodružství.

Kde se ve vás bere ta energie, začínat znovu?

Mě mobilizuje to, že to musí být. Pokud nechci, aby divadlo zaniklo, tak ho musím tlačit dál. Takže ta nutnost je vlastně tou motivací.

Jde o pouhé stěhování divadla, nebo v říjnu začne „nová éra Semaforu“?

Chceme se vrátit k myšlence sedmi malých forem, se kterou jsme začínali. Kdysi jsme vyhlásili, že uděláme divadlo na sedm způsobů, ale nakonec hudební komedie převálcovala všechny ostatní, poněvadž na tu se chodilo a na ostatní ne. Nyní chceme pokus zopakovat, už trochu poučeněji. Kromě hudebních komedií a muzikálů budeme mít na programu pořady o poezii – takový literární kabaret. Dáme prostor hostům, budeme pořádat jazzové koncerty a dokonce i výtvarná složka se uplatní. Jednou z forem by měla být taková bizardní módní přehlídka naprosto bláznivých nápadů. Svého času jsem už jednu takovou uspořádal.

Kdybyste měl porovnat všechna Vaše dosavadní působiště. Kam byste Globus zařadil?

Globus je snad nejkrásnější divadlo, které za těch čtyřicet sedm let budu mít k dispozici. Celá ta architektura z třicátých let je překrásná, i když to má své mouchy, bohužel. Ten prostor není nafukovací a ne všechno, co bychom tam rádi měli, se tam vejde. Třeba klub, který má každé divadlo a herci si v něm mohou po představení popovídat s přáteli. Ale nemůžeme být maximalisté.

Poprvé ale budete mít v divadle orchestřiště.

To je pravda. I když je malé a jsou v něm stísněné podmínky. Nemůžeme tam například pořídit klavír, jak jsme původně přemýšleli, jen pianino. Poprvé ale nebude muset být orchestr vždy na scéně.

Jak využijete větší prostor na jevišti, který vám sál Globus skýtá?

Hlavně nová premiéra, kterou chytáme, pracuje s úplně jinou výtvarnou složkou, než jsme si mohli dovolit dosud. Představení se jmenuje „Jako když tiskne“ a je to komedie o bulvárních novinách, kterou jsem napsal. Jinak každou hru musíme trochu přerežírovat a předělat výpravu. Využijeme například i velkoplošnou projekci, která bude někdy zastupovat kulisy.

Cítíte možnost oslovit širší publikum?

Ta možnost tu je a bojíme se, abychom ji neprošvihli, poněvadž takovou šanci už nikdy mít nebudeme. Základ našeho publika jsou lidé mezi 30. a 50. rokem věku. Znají nás dlouho, nebo nás znají od svých rodičů, kteří byli svědky toho největšího rozkvětu Semaforu. Mladší generace k nám chodí v menšině stejně jako ti, kteří ještě pamatují naše začátky. Kapacita divadla, kde je 190 míst, je pro nás, řekl bych, ideální.

Jací hosté a jaké další novinky se objeví v Semaforu?

Hosté, kteří jsou blízcí svou poetikou a svým názorem na humor Semaforu, třeba Jiří Dědeček.

Každý rok uvedeme na scénu nějakou úspěšnou komedii z minulosti. Po novém roce to bude Kytice. Další premiérou sezóny bude hudební komedie „Sukně smutnou jehlou spíchnutá“. Stejně jako v našem předchozím působišti v divadle vystavíme kostýmy Voskovce a Wericha z Westpocketky. Chci, aby se v divadle bylo pořád na co koukat. O přestávce budou stát na podiu u baru uvaděčky, oblečené ve slušivých uniformách, a budou zpívat divákům. Ti zatím budou čekat a popíjet.

Prý jste divadlo vyzdobil vlastní oponou.

Opona už se tiskne v Brně. Maloval jsem ji měsíc a myslím, že nic tak pracného jsem posledních čtyřicet let nedělal. Je to replika Hynaisovy opony z Národního divadla, ale těch 34 figur jsem si udělal podle vlastních nápadů. Jsou obdobné jako má Hynais, ale jsou současné. Dokonce je mezi nimi i hrstka ze Semaforu: Jiří Šlitr, Jitka Molavcová, já a dvě revuální tanečnice. A uprostřed, kde má Hynais znak Prahy, mám já znak Prahy 6.

Semafor, to je Jiří Suchý a Jitka Molavcová, to ví každý. Jak velký je ale soubor divadla?

Ze známých osobností u nás hraje třeba Jiří Štědroň nebo Václav Kopta z Prahy 6, syn textaře Pavla Kopty. Nyní jednáme s Leonou Machálkovou, která má zájem o návrat do Semaforu.

Nechal jste si někdy vyložit karty nebo předpovědět osud, zda už je všem těm katastrofám a stěhování divadla konec?

To jsem neudělal, ale věřím, že odtud nás už povodeň nevyplaví, když jsme na kopci. Tady bychom mohli leda vyhořet.