Nápady si tak létají vzduchem, říká výtvarník Jiří Slíva

Ve třetím čtvrtletí školního roku uspořádal Dům dětí a mládeže Praha 6 ve spolupráci s OR AŠSK ČR (okresní rada asociace školních sportovních klubů ČR) a některými školami obvodní kola soutěže v halové kopané – futsalu, basketbalu chlapců a dívek, šplhu, sportovní gymnastice, vybíjené dívek (viz čl. O putovní pohár) a přespolním běhu.

Letos je to třicet let, co jste uspořádal v Malostranské besedě svoji první výstavu perokreseb. Tušil jste již tenkrát, že byste se mohl malováním živit?

To jsem samozřejmě netušil, protože jsem vystudoval ekonomii. Ve víkendové příloze Mladé fronty mi vycházely perokresby beze slov jako doprovod mých básniček. Pak mi Stanislav Holý nabídl, abych se připojil ke skupině kreslířů Mladého světa. To byl asi první popud k tomu, že bych někdy maloval profesionálně. Ale trvalo to ještě další tři roky, než jsem se stal kreslířem na volné noze. Za pochodu jsem se učil různé grafické techniky. Hodně mi pomohl přítel Jiří Šalamoun, který mě naučil litografii.

Bylo těch třicet let také impulsem k vydání Vaší monografie, kterou minulý měsíc pokřtil v Galerii Anderle Adolf Born?

Knížka je skutečně první retrospektivní monografií, průřez těmi třiceti lety mé práce. Je v ní asi tři sta obrázků – kreseb, litografií, olejů a leptů. Já jsem to pro sebe nazval „čtyři techniky a jeden Slíva“, protože moje nápady jsou jenom zpracované různými způsoby. To je vidět i na malé výstavě v kabinetu grafiky v Pelléově vile, kde je vystavené od každého něco. Z piety jsem tam umístil i pět perokreseb, které byly na mé první výstavě.

Když jsme monografii sestavovali, přinesl jsem do redakce dva kufry věcí. Našel jsem i svoje básničky, ke kterým jsem kdysi ilustrace vytvářel. Možná, že se jednou také pokusím nabídnout je k vydání.

Jak se dnes díváte na ty první, vlastně amatérské, kresby?

Někteří starší výtvarníci mi říkají, že mají určitý půvab, takové kouzlo nechtěného. A já to dnes už také vidím, že s sebou nesou takový kus odvahy, se kterou jsem do toho tenkrát šel. I když si třeba říkám, že „ta ruka měla být jinak“ nebo „že by postava měla stát obráceně“.

Techniku leptu a suché jehly Vás mimochodem učil Jiří Anderle…

Jsem mu za to vděčný a nikdy mu tu péči nezapomenu. Ostatní mi dokonce záviděli, že mám takového učitele. Poznali jsme se v osmdesátém roce v kapele pražských výtvarníků Grafičanka, kde on bubnoval a já jsem hrál na kytaru. Nabídl mi, že mě všechno doučí…

Vaše obrázky, to jsou příběhy, které mají nápad, humor. Odkud nápady přicházejí?

Nápady tak různě létají vzduchem, až se mi v hlavě usídlí určitá asociace. Často se mi stane, že v noci nemohu usnout nebo se vzbudím, sahám po papíru a honem si to napíšu. Když to dostanu z hlavy ven, tak mám pocit, že se zrodilo něco významného a mohu v klidu usnout. Ráno zjišťuji, jestli to stojí za to. Když mám něco v hlavě, tak to musím ventilovat. Vytvořím si zásobárnu nápadů, ze kterých si pak vybírám.

Každý týden otiskujete kreslený vtip v týdeníku Euro. Je práce na zakázku jiná?

Zakázky jsou pochopitelně důležité, všichni se nějak musíme živit a vydělávat peníze.

Do Eura přispívám již šest let a rozhodně toho nelituji. Jsem vystudovaný ekonom a tenhle obor mě pořád baví. Rád sleduji politiku. Jen jsem kvůli Euru opustil své krédo kreseb beze slov. Aby vtip mohl být aktuální, dělám je s bublinami, tedy s texty. Podstatný je ten nápad, kresba pak trvá zhruba hodinu. A když mě napadne něco dobrého, nestydím se tomu sám zasmát.

Co si tvoříte pro radost?

Oleje. Olejové malby si maluji pro sebe. Ty neprodávám, i když by o ně třeba byl zájem. Mám je doma i pověšené v ateliéru.

Ve vašich kresbách se vracíte ke podobným námětům – klauni, vynálezci, kavárny…

Třeba neexistující kavárny kreslím už deset let. Nedávno mi s nimi v Německu, a předtím v Americe, vyšla celá knížka, a tam těch „Café“ bylo asi osmdesát.

Máte mezi Vašimi kreslenými postavami své oblíbence?

No jistě – muzikanty a číšníky. Oni nosí ty dlouhé černé fraky, a když jsem dělal černobílé kresby, hodně jsem se vyřádil na tom čárkování. Mně to bezvadně uklidňuje. Je to taková moje terapie. Navíc téma hudby je mi blízké, jsem milovníkem moderního jazzu.

Zvířata moc nekreslím. Ale mám svého oblíbeného pejska, kterého kreslím. Určitě si ho vybavíte, je to bílý krátkosrstý foxteriér s černýma ušima. Nebo slepice, ty jsou vděčné – dají se dobře využít v kreslených vtipech.

Vaše kresby jakoby navozují atmosféru počátku minulého století. Některé postavy mi připadají až toporné. Je to záměr?

Je to prostě můj styl. Už kdysi někdo řekl, že styl si člověk nevybírá. Styl si vybírá člověka. Nemůžete se svléct z kůže a říct si teď to budu dělat jinak. To by dokázal možná Picasso. Kreslím tak, jak to cítím, jak je mi to přirozené.

Stalo se Vám, že se jste se někdy s humornou kresbou úplně „nestrefil“?

To ani ne, ale na výstavě v Galerii Anderle právě visí litografie, která se jmenuje Café Tsunami. Dělal jsem ji již před třemi lety a je na ní Japonec, který sedí u stolku, a místo číšníka mu kávu přináší velká vlna. K obrazu jsme raději připojili popisek, že obraz vznikl již dříve. Nechtěli jsme, aby to v souvislosti s vlnou v Asii působilo jako černý humor.

Ilustroval jste řadu knížek. Mimo jiné humorné povídky Stephena Leacocka nebo knížku Woodyho Allena. Vybíráte si autory, jejichž knihy byste chtěl ilustrovat?

Leacock a Allen, to jsou moji dva kultovní autoři, jejichž poetika je mi nejbližší. Literární poklesky od Leacocka v překladu Františka Vrby jsme si předčítali už s kamarády na střední škole. Tuhle knihu jsem měl hrozně rád a strašně mě potěšilo, když mi tenkrát někdo zavolal, jestli bych ji nechtěl ilustrovat. Byla to náhoda. Potom jsem ilustroval všechno, co od něj vyšlo. A některé knihy i několikrát, takže různá vydání mají různé obrázky.

Ateliér máte poblíž Kulaťáku. Doma nepracujete?

Já to tak střídám. Když se potřebuji na práci soustředit, vždycky je lepší se zavřít do ateliéru, nejraději aspoň na půl dne. Člověk, který pracuje na volné noze, si musí stanovit určitý rytmus. Potřebuji si oddělit práci a odpočinek, práce musí mít určitý začátek a konec. Jak se to slije všechno dohromady, není to dobré.

V Praze 6 bydlíte přes třicet let. To se již považujete za starousedlíka, že?

No jistě. Nejprve jsme měli garsonku na Červeňáku. Když se narodily děti, tak jsme ji vyměnili a přestěhovali se na Babu, kde jsme zůstali patnáct let. Po revoluci jsme se ještě jednou přestěhovali, tentokrát na Veleslavín. Protože jsem původem z Plzně a pořád se tam vracím, je pohodlné, že mám odtud blízko na výpadovku.