„Z rozhodnutí Jeho apoštolského veličenstva Františka Josefa I. dostal Bubeneč dne 26. října 1904 městský statut: ctižádostiví radní získali hned příštím rokem vlastní znak, v červeném štítu stříbrná hradební zeď opatřená cimbuřím a zlatou padací mříží. Nad ní v červeném poli, erbově tvarovaném, skáče zleva stříbrný beran.
To měl být symbol obce, jež proslula chovem ovcí a kde byl po léta císařský ovčinec. Osadě ležící poblíž ramene za vrchem zvaným Pecka (dnes přírodní památka) se říkalo Ovnec, Ovenec, potom Vovenec, německy Bobenč. Byl zde zřejmě od pradávna původně dvorec, kde se chovaly ovce. (Někteří filologové vykládají Ovnec ze slova ovin, místo ovinuté, to je obklopené lesem. To je však spíše dohad než důkaz)...“ Tak začíná knížka literárního historika, haškologa, spisovatele a nakladatele Dr. Radko Pytlíka O Bubenči a okolí, která v červnu vyšla ke 100. výročí povýšení tohoto území na městskou část Prahy. Najdeme v ní vyprávění nejen o historii dávné a pradávné, sahající až do počátků osídlení této lokality v období neolitu, o tom, jak zde šly dějiny středověku, ale i o událostech doby zcela nedávné. Seznámíme se v ní s osudy slavných, jejichž jména jsou s Bubenčem a okolím spjata: politiků, vědců a vynálezců, umělců i sportovců. Královská obora neboli Stromovka, Slamník v Bubenči, Chrám sv. Gottharda a Starý Bubeneč, kudy chodil malý Jan Werich, „Náš“ Miroslav Horníček“ – to jsou názvy jen z některých kapitol.
Ke knížce mě váží hned dvě silná citová pouta. Jednak k jejímu autoru a příteli mého otce, doktoru Pytlíkovi, s jehož jménem jsem se setkal již jako mladý studentík, milující Haškovo dílo, především pak samozřejmě Švejka. I v této publikaci je o něm řeč: dozvíte se v ní třeba, že nadporučík Lukáš bydlel v nedalekých Holešovicích a jak Hašek ústy Švejka popisuje slavnou popravu cikána Janečka v roce 1871.
Druhé pouto je samozřejmě k obsahu knížky o mém rodném Bubenči, kde jsem se narodil, vyrůstal, chodil do školy, za děvčaty, potajmu vykouřil první cigaretu, v hostinci Na Slamníku vypil první pivo či frťana. Dovolte mi pár osobních vzpomínek:
První patří místu mého narození – bývalé porodnici v dnešní Rooswelltově ulici. „Tady ses narodil,“ říkávala maminka, kdykoliv jsme šli okolo. Už tehdy jsem podvědomě cítil, že by na této budově měla být nejméně pamětní deska s mým jménem, později jsem byl o tom zcela přesvědčen. Není tam a už nebude. Není totiž ani porodnice, nahradil ji „komplex rezidenčních bytů – k pronajmutí“.
Další vzpomínání je samozřejmě spojeno se školou – tehdy 27. osmiletou střední na Krupkově náměstí – později ZDŠ (nyní obchodní akademie). Docházel jsem tam již od let předškolních a pak celých devět let. Budova školy – bývalá radnice – stojí hned vedle kostela sv. Gottharda, a to byl kámen úrazu. Ke klukovskému „hrdinství“ patřilo zaběhnout do kostela tu s třaskavou kuličkou, tu sfouknout svíčky či zapálit kus pravítka zabalený v papíru, tzv. čouďák. Pravda, byla v nás malá dušička, když pak kulaťoučký a v obličeji brunátný pan farář hned pospíchal do ředitelny si stěžovat „na ty neznabohy, kterým není nic svatého“. A býval v té ředitelně často…
Protože jsem patřil mezi žáky spolehlivé, byl jsem poctěn službou chodit panu učiteli Balkovi o velké přestávce pro „jedno točené“ do blízkého hostince Na Slamníku (kolik jsem jich tam pak vypil sám už v dospělém věku !). Podávaje mi pět korun a prázdný půllitr, pravil: „Štolbíku, nezapomeň říct, že je to pro pana učitele Balka !“ Protože jsem nechápal souvislost mezi natočeným mokem a jménem konzumenta, neřekl jsem to. Pan učitel se zhluboka napil a zahrozil: „Tys neřekl, že je to pro mě!“ Kajícně jsem to přiznal a příště po naplnění sklenice jsem onu kouzelnou větičku špitl. „Áaa, to je něco jiného,“ rozzářila se bodrá tvář hostinského, který bleskově sáhl pod pult, vytáhl láhev s tehdy pro mě tajemným nápisem „Rum tuzemský“, nalil zlatavou tekutinu do odlivky a její obsah rutinně zvrhl do napěněné sklenice…
Těch vzpomínek by bylo moc a moc: právě tato půvabná knížka je evokuje, a nejen to: přináší čtivou formou a krásnou češtinou historii dávnou i tu zcela nedávnou této nádherné části Prahy.
Jan Štolba, novinář,
bubenečský rodák a patriot
Dr. Radko Pytlík: O Bubenči a okolí, nakladatelství Emporius, Praha 2004
„Z rozhodnutí Jeho apoštolského veličenstva Františka Josefa I. dostal Bubeneč dne 26. října 1904 městský statut: ctižádostiví radní získali hned příštím rokem vlastní znak, v červeném štítu stříbrná hradební zeď opatřená cimbuřím a zlatou padací mříží. Nad ní v červeném poli, erbově tvarovaném, skáče zleva stříbrný beran.