„Mozek je potřeba stále zaměstnávat a nesmíte polevit.“ To je rada pana ing. Antonína Vaňka, který 20. 1. oslavil 90. narozeniny.
„Jakmile odchází psychika, je to počátek konce.“ Pan Vaněk je jedním z
největších odborníků na stavební stroje u nás. Ve svých letech přednáší
studentům na vysoké škole mechanizaci stavebnictví, firmami je stále zván na
mezinárodní veletrhy a konference, aby získával přehled o novinkách ve svém
oboru. „V pondělí odlétám na čtyři dny do Mnichova a pak zase zkouším.“ Takový
je nejbližší plán devadesátiletého pána, který je stále v obdivuhodné kondici.
Bydlí v Bubenči a s manželkou jsou spolu již šedesát let.
Přestože se těší zdraví i v tak vysokém věku, stál ing. Vaněk nejednou blízko
smrti. Poprvé, když byl při zavírání vysokých škol v roce 1939 zatčen a jako
student odvezen do koncentračního tábora v Saxenhausenu. „Když jsme běželi
uličkou mezi vojáky, dostal jsem ránu a vyrazil si dva zuby.“ Kromě otřesné
zkušenosti si neodnesl z tábora vážnější zranění. „Byl jsem tam asi tři čtvrtě
roku, když nás nechali nastoupit a vybrali náhodně asi sedmdesát ze studentů.“
Byli přesvědčeni, že buď jdou kopat zákopy nebo to znamená smrt. Překvapení
bylo, když jim oznámili, že na základě intervence vlády jsou propouštěni.
„Vyhodili nás jen tak před bránu. No, a já se tam vrátil, protože jsem uměl
německy, a řekl jsem, že potřebujeme nějaký doklad. Trvalo to nekonečně dlouho,
ale nakonec je pro všechny vydali.“ Cestou zpět do rodné Černé Hory se ještě jel
podívat do Berlína, kde viděl Hitlera a jeho umění zfanatizovat davy. „Bylo to
šílené, co dokázal,“ vybavuje si pan Vaněk.
V zasklené vitríně v jeho pokoji jsou vystavené poháry a medaile. Bývalý atlet
byl držitelem mnoha československých rekordů na dlouhých tratích před Emilem
Zátopkem. První titul mistra ČSR získal v roce 1937, zúčastnil se olympijských
her v Berlíně, na světových hrách v Paříži skončil pátý na 10 km. Když se vrátil
z německého vězení, musel se pravidelně hlásit na gestapu a měl zákaz se
pohybovat, proto běhal pod jménem Černohorský. Osmnáct let běhal závodně, pak
již jen kondičně. Čtyřiadvacetkrát se účastnil Velké kunratické.
Podruhé se dostal do ohrožení života, když na kole převážel ke skupině partyzánů
zvěrolékaře, který uprchl gestapu a schovával se. „Jeli jsme na kole po prázdné
silnici a najednou se před námi vynořil gestapák. Chtěl, abych se prokázal ken
kartou, tak jsem zastavil. Bylo jasné, že to je konec. Ale jak jsem mu ji
podával, zvěrolékař na sedátku za mnou vytáhl pistoli. A toho gestapáka
zastřelil,“ vypráví klidným hlasem pan Vaněk, který si byl vědom, že se jednalo
o to, kdo s koho. Rychle dovezl uprchlíka k partyzánům a vrátil se do vsi, kde
už byl velký poprask. Znovu měl velké štěstí.
Pan Antonín Vaněk vystudoval obor letectví v Brně a po škole pracoval v Leteckém
výzkumném ústavu v Letňanech. „Ten přešel v osmačtyřicátém pod vojáky a k
vojákům já jsem nechtěl.“ Ing. Vaněk proto zakotvil na ministerstvu
stavebnictví.
Nevyhnuly se mu ale ani represe komunistického režimu. Poté co se vrátil z jedné
ze služebních cest z Londýna, byl obviněn, že sjednával protistátní kontakty.
„Vyslýchali mne na StB v Ruzyni, pak převezli do Uherského Hradiště. V Brně mne
dali do procesu se spolupracovníky Milady Horákové, proces trval tři dni,“
vzpomíná pan Vaněk. Osvobozující rozsudek vyslechl pan Vaněk díky doznání
spoluvězně, který ho původně „obvinil“, ale před soudcem přiznal, že po náročném
výslechu byl rád, že mohl podepsat cokoliv. „Dostal jsem se pak do velmi trapné
situace. Udělali ze mne bílou vránu, když mne jako nevinného člověka vzali zpět
na ministerstvo, aby ukazovali, jak jsou spravedliví,“ říká pan Vaněk.
Odbornost pak provedla pana Vaňka obdobím až do zrušení ministerstva, aby
nakonec mohl na vysokých školách předávat dál své zkušenosti. „Baví mě, když
mohu studenty zfandit do problému, to mě vnitřně uspokojí.“ V loňském roce
napsal odbornou knihu, o kterou je velký zájem, a říká: „Jsem rád, že mohu
společnosti něco dávat, ne od ní jen brát.“ Pan Vaněk má rád přesnost. Nepoužívá
počítač, ale systém v jeho pracovně může konkurovat počítačovým programům. Vše
pečlivě a systematicky řazené. „Přesnost je důležitá. Také nesnáším lidi, kteří
něco jiného říkají, něco jiného myslí a něco jiného dělají. Já se vždycky
snažím, aby co říkám, byla pravda.“ I mladší lidé si stěžují, že zdaleka nemají
takovou paměť jako dříve. A pan Vaněk? „Já ten svůj obor tak znám, že už jen
doplňuji novinky.“ To, že je pro něj práce i koníčkem, dokazuje množství modelů
bagrů, buldozerů a jeřábů, které má vystavené na poličkách ve své pracovně.
Â