V Písecké bráně zavládlo domácí štěstí aneb s Ivou Hüttnerovou nejen o obrázcích…

Zpříjemnit si nevlídný podzim mohou Pražané návštěvou výstavy v Písecké bráně, kde na ně čekají něžné obrázky plné veselých barev a roztomilých tváří. Obrázky navozující nostalgickou, příjemnou a klidnou náladu. Stejně to umí i jejich autorka Iva Hüttnerová, známá a oblíbená malířka, nyní populární i díky televiznímu pořadu Domácí štěstí, který připravuje a uvádí. Je také vášnivou sběratelkou starých předmětů. Povídání s ní bylo velmi milé a inspirativní. Iva Hüttnerová totiž tvrdí, že malovat umí každý.

Naposledy jsme mohli vidět vaše vystavené obrázky před pěti lety. Co bylo impulzem k tomu, že jste se rozhodla znovu vystavovat?
Je to jednoduché. Poslední výstavu mi uspořádal můj muž jako dárek k padesátinám, teď v prosinci mi bude padesát pět. Ke kulatému číslu mají lidé sklon jaksi bilancovat, já vystavuji. Další výstava bude zase za pět let, takhle to mám načasované.

Na vašich obrázcích najdeme idylické zimní krajinky, andělíčky, milé tváře babiček a dědečků…Změnila se nějak za těch pět let témata vašich obrázků?
Témata jsou stále stejná, nikam se neposouvám. I když díky Domácímu štěstí jsem poznala spoustu míst a lidí, kteří mě ovlivnili. A protože se ty moje profese hodně prolínají, tak jsem třeba natočila díl o Karlu Čapkovi, dozvěděla jsem se o něm spoustu věcí a měla jsem chuť si ho namalovat. Nebo když zemřel pan Brodský, kterého jsem měla velmi ráda, namalovala jsem obrázek „Hugo a jeho pán“. Když maluji konkrétního člověka, tak už nestačí jen zběžný pohled, jakým se obvykle díváme, musím si ho pečlivě prohlédnout, jeho tvář, charakteristické rysy, a tak s ním vlastně strávím spoustu času.

Natáčením pro televizi jste časově velmi vytížená, co vás přiměje, abyste nyní vzala do ruky štětec?
Malování teď trochu strádá, protože hodně natáčím. Já ale maluji již třicet let a nechci malování opustit, protože mě pořád baví. Je ideální relaxací k tomu hrozně rušnému a hektickému způsobu práce v televizi.

Spolupracujete i s divadlem Na Fidlovačce, malovala jste plakáty k představení, scénu. Hrajete ještě?
Přestala jsem hrát před rokem, protože nemám čas třeba šest týdnů zkoušet. Ne, že by mi to nebylo líto, ale něčeho jsem se musela zbavit, a z mých milovaných činností bylo asi nejsnazší opustit divadlo. Ale protože mám divadlo ráda a jsem profesí herečka, tak práce pro divadlo je pro mě jedno z nejšťastnějších skloubení zájmů.

Vydala jste knihu Domácí štěstí, která je sbírkou „babičkovských rad“. Tu si mohou prohlédnout i návštěvníci výstavy v Písecké bráně. Plánovala jste ovšem vydat i snář…
Ano, pořád to mám v úmyslu. Nic vědeckého, zase by to bylo spíš o obrázcích. Malovala jsem vykládací karty, to byla moc hezká práce najít správný obrázek pro každý symbol. Kupodivu spousta lidí z nich opravdu věští. Já to neumím a příliš kartám nevěřím.

Současně s výstavou obrázků probíhá i výstava v Jílovém u Prahy, na které vystavujete vaše sběratelské kousky.
Já jsem šílený sběratel. Sbírám všechno, co je pro mne hezké nebo zajímavé, a hlavně staré. Zajímají mne věci do roku 1938, před druhou světovou válkou. Úplně největší část mé sbírky zabírá staré prádlo, výšivky, krajky, dětské oblečky. Mám i všelijaké delikatesy. Zástěrky, které byly chloubou hospodyněk, sbírku fotografií starých herců, sady hracích karet. Rozhodně to však nejsou nějaké starožitnosti, spíš věci denní potřeby.
Â

Vybíráte staré věci do sbírky jen tak pocitově nebo už jste odborníkem?
Začala jsem sbírat pocitově, ale už se tomu věnuji takových let, že se o své úlovky zajímám podrobněji. Mám encyklopedie módy, tak vím, jak se móda vyvíjela, kdy se například začaly nosit kalhoty. Mimochodem, kalhoty začaly být u žen běžné až ve 20. letech minulého století a odvážily se je nosit jen ty nejvýstřednější dámy. Nebo i podprsenka je velmi mladý kus prádla.

Nakazila jste sběratelstvím i svoje diváky z Domácího štěstí?
Nevím, jestli přímo nakazila, ale spoustu věcí jsem od diváků dostala. Když najdou doma třeba vyšívanou noční košilku, která leží na půdě a nikdo se do ní nevejde nebo nemá odvahu ji nosit, tak mi ji pošlou a vědí, že mi udělají radost. A předpokládám, že i díky výstavě v Jílovém se lidé začnou chovat šetrněji ke starým věcem, až uvidí, jak je to hezké. Mladé lidi staré věci moc neberou, ale třeba k tomu lety dospějí a dokáží ocenit krásnou a řemeslnou práci.

Ve sběratelství se prý pěkně doplňujete se svým mužem.
Ano, on má staré věci taky rád. Staré předměty máme v celém bytě a chodíme spolu na blešáky, bazary, prolézáme vetešnictví… to je jako když jdete spolu na houby. Vzájemně se pak trumfujeme, co kdo pozoruhodného objevil.

Ještě se vrátím k vašemu televiznímu pořadu. Má úspěch a přitom je tak jiný.
Ten pořad v záplavě akčních filmů je možná příjemný tím, že je neuspěchaný. Čerpá ze starých časů, které byly klidnější, lidé se zdaleka tak nehonili. Myslím, že lidé touží po klidu a zastavení se, které jim dnes tolik chybí. Všichni myslí, jaký já jsem nostalgický člověk, ale já jako každá ženská, která má děti, vnoučata a práci a dům, tak „lítám jak hadr na holi“ a neumím se zastavit. Tedy umím, ale dá mi to hodně práce. I tak pořád přemýšlím, co budu příště točit. Ten pořad je moje dítě, mám ho ráda, ale vím, že je to jenom na čas. Malování je moje priorita a dá se dělat až do smrti, pokud udržím štětec.

A prozradíte, jak vy si představujete svoje domácí štěstí?
To má každý jinak. Pro někoho mít děti je největší štěstí na světě a pro někoho je to příšerná představa. Někdy je to rodinné zázemí… Domácí štěstí je právě ten klid, který každý potřebuje. Nebo touha po klidu.

Máte to štěstí?
Snažím se. A svým způsobem ho i mám. Jenže málokdo si umí říct: teď jsem šťastný. Nikdy to nevíme, že teď jsme šťastni. Až když nejsme, tak si na to vzpomeneme, že tenkrát… štěstí si člověk neuvědomuje, když ho prožívá, ale až když ho ztratí.

Blíží se Vánoce, jak je slavíte?
Jsem staromilec a mám sklon k tomu nostalgickému vidění světa. Mám staré ozdoby na stromeček, vyšívaný ubrus, nádobí, a právě o Vánocích vyndávám ty nejlepší kousky, co mám. Ale to jsou jen rekvizity. Hlavně se snažím, aby byla pohoda jako za starých časů, a to jde někdy velmi ztuha.

Pečete cukroví?
Já vůbec neumím péct. Já vlastně neumím moc dobře ani vařit, na to nemám talent. Ale na druhou stranu to o mně všichni vědí, jak jsem „neschopná“, tak jim je líto mých dětí a vnuků. Dokonce se moje přítelkyně ptala syna, co budu vařit na Vánoce, a on jí řekl, že vuřtguláš jako vždycky, protože prý nic jiného tak dobře neumím. A ona navrhla, že nám udělá svíčkovou a že si ji jenom ohřejeme. Ti, co mě znají a mají mě rádi, to takhle jistí, protože vědí, že to je nad mé možnosti. Každý umí něco jiného, já třeba mnohem raději uklízím, než vařím.

Bydlíte ve Vokovicích. Na vernisáži výstavy jste řekla, že Praha 6 je nejkrásnější čtvrť. Chodíte do Šárky?
Opravdu upřímně si myslím, že to je nejkrásnější kout Prahy. Do Šárky chodím už třicet let a pořád jsou tam cesty, kde jsem nikdy nešla, a v každém ročním období je to jiné. Chodívala jsem tam se psem, teď zase s vnuky. Dokonce svatbu jsme měli na Dívčím skoku. Hrozně mám ta místa ráda a nedovedu si představit, že bych se odtud někdy chtěla odstěhovat.

Určitě vás lidé poznávají na ulici, když jdete třeba nakoupit. Zastavují vás? Co vám říkají?
Většinou, že se rádi dívají na Domácí štěstí a tak. Spousta starších lidí mě hezky zdraví, někdy mě zastaví a chtějí si popovídat. Občas je to příjemné, ale znáte to, dneska není jednoduché jen tak se někde zastavit a povídat si, i když bych třeba moc ráda. Ale většinou spěchám dělat „domácí štěstí“, ať to televizní či skutečné.